František Lhotský

* 1932  †︎ 2016

  • „Ty bonbony jako takové jsou samozřejmě staršího data, ale vystřídaly, jestli si tu historii pamatuji úplně přesně, dva názvy: Caruso - ve vzdělanějších kruzích jméno Caruso bylo známé, ale obecnému lidu to asi nic neříkalo, tak získal svolení Emy Destinnové, aby se bonbony jmenovaly Destinky, ani to ale na jejich odbyt nepůsobilo zázračně. Navštívil tedy Karla Hašlera. Existuje o tom řada víceméně pravdivých, ale zkreslených informací... Ta ověřená je [následující]: V prosinci 1920, kdy Karel Hašler působil v kabaretu Lucerna, ho [otec] navštívil, nepochybně s krabicí těchto bonbónů, a požádal ho o souhlas, aby se ty bonbony mohly jmenovat hašlerky... Snad, podle některých verzí, byl Hašler tenkrát nachlazen, takže mu to v krku udělalo dobře - to nevím, to nemohu potvdit. Ale ten souhlas dal písemně na originálním dopisním papíru s hlavičkou kabaretu Lucerna. Ten originál existuje, v současné době jsem ho předal do Národního muzea, kde to přivítali jako zajímavou originalitu. Takové ty drby o tom, co si za to Hašler řekl, jsou opět spíše z té oblasti dohadů a úsudků. Otec byl dobrý obchodník - ale Hašler taky. [Asi] by se nevzdal možnosti participovat na zisku, ale pochopil to, co se mu otec jako podklad toho svého návrhu snažil říct: že to bude reklama pro obě strany. Protože když se hašlerky budou prodávat po celé republice, budou dělat reklamu těm jeho písničkám, kterým se dodnes také říká hašlerky. Takže to bylo bez jakéhokoli finančního protiplnění a myslím, že se to oběma stranám [?]rentovalo...“

  • „Šli jsme s tím studentským průvodem na Hrad. Do Nerudovky. Tam to šlo v takovém neuspořádáném stavu a začalo se to v podstatě [uspořádávat] až na té Malé Straně, kde lidi mávali a pokřikovali ahoj apod... [Šlo] se přes malostranskej rynk nahoru do té Nerudovky, až jsme došli nad ten kostel, co tam je po pravé straně a zhruba - byli jsme kluci zvědaví - jsme šli asi dvacet metrů za tím čelem, které se zarazilo o řady toho Pohotovostního pluku SNB. K té rampě a k tomu oblouku jsme nedošli, to už ti esenbáci byli níže, s kvérama v ruce. Vepředu šli ti hoši, co nesli ty vlajky, začal se zpívat Kde domov můj, oni pochodovali dál i přes tu hymnu, až teprv tam na ně začali volat a hvízdat. Vlastně pak už neměli kam pochodovat, když se ty dvě skupiny dostaly na dotyk k sobě. Pak někdo začal vykřikovat něco v tom smyslu, aby se rozešli, jelikož ale my jsme byli těch dvacet metrů níž, tak nebylo nic srozumitelného slyšet. Došlo tam ke strkanici a pak se v tom ozval výstřel. Dodnes není jasné, ani není žádné autentické svědectví, jestli byl někdo zraněn, nebo nebyl. Samozřejmě se začalo pokřikovat, že střílej do študáků atd... Ten výstřel byl znamením, že začal ten průvod couvat zpátky, jenomže ty spodní řady to asi neslyšely a tlačily to zase nahoru. Skutečně tam byl šílenej pres. Vím, že nějaký děvčata se chtěly jít schovat do toho kostela, ale ten byl zamčenej. No, postupně jsme se z toho presu dostávali a šli jsme zpátky přes Karlův most. To už se ale soudruzi vraceli z toho shromáždění z Václaváku, kam přišel Kléma a [hřímal]: ,Právě se vracím z Hradu, pan prezident mé návrhy přijal‘. Tam jsme na sebe pokřikovali, my jsme byli plní vzteku a oni se nám vysmívali. To byli v dobré náladě.“

  • „Ten velitel praporu byl bývalý vládní voják. Měl za sebou například Itálii. Skončil jako kapitán a furt u těch pétépáků byl kapitán. Taky měl zaražený postup, nebyl sám. Ale navíc tam prohlásil jednu „moudrost“: Přiznal se k tomu, že oni jako velitelé jsou se svými odměnami, ne základním tarifem, ale odměnami, závislí na našem plnění procent, výkonu, respektive nadvýkonu. ,A když budete dělat, resp. mít nadvýkon, tak my budeme mít prémie a vy budete mít klid. Když nebudete mít výkony, tak my vám uděláme vojnu. Asi takhle. Bylo to sice ne upřímně řečený, bylo to v rámci toho, já jsem poručík a kdo je víc‘ a v rámci toho alkoholu. Ale bylo to upřímný...“

  • „Jela parta, asi na dovolenku, z toho Martina domů. Tam v kupé byli asi čtyři hoši a přistoupila taková ta typická babka s nůší a [spustila]: ,Hoši, kam iděte a čo robíte na tej vojne‘... ,Ale babičko, to vám nesmíme říct, to je vojenský tajemství.‘ ,A já mám tiež vnuka a ten je (já nevím, támhle...) u tych kanonýrov a on má tuna takový ten znáček a vy tu němáte nič a čo to znamená...‘ ,Ale babičko, to je tajný...‘ ,A veď mi to hovorte, já som vám tiež vravela, že ten moj vnuk je u tych kanonyrov...‘ ,No dobře babičko, je to sice tajný, ale: nás je jenom třicet v republice.‘ ,A čo to?‘ ,Babičko, my jsme popravčí četa...‘ No, babka neříkala nic, za chvíli spakovala tu nůši a měli v kupé volno...“

  • „Zhruba po těch čtrnácti dnech jsem takhle večer psal dopis své tehdejší studentské lásce, jak je to hrozný, že je všecko na povel, sednout na povel, vstát na povel, jít na latrinu na povel.. a takhle jsem to básnicky líčil. A mezitím, jak jsem zrovna psal o té latrině, tak jsem si náhle ucítil potřebu si tam odskočit, nechal jsem rozepsaný dopis (to bylo v hodině osobního volna) na kavalci a odešel. Když jsem se vracel, otevřu dveře a tam stál desátník Orságh - pamatuji si to jméno, ačkoli byl Hanák, měl takové maďarské jméno, od té doby jsem neměl Hanáky rád - a říká: ,Kdo to psal?‘ Nikdo se k tomu nehlásil. [Už se ptal asi] potřetí, když já už jsem stál v těch dveřích: ,Já soudruhu desátníku.‘ ,Zítra ráno půjdete k politrukovi na koberec...‘ Nevěděl jsem, co jako a proč, nedomýšlel jsem si to. Druhý den ráno jsem byl předveden k soudruhovi poručíkovi Cintlovi - ještě tam měl jednoho, to byl asi taky nějakej ZVP - zástupce pro věci politické - ,Vy jste chtěl odsud utéct za hranice...‘ Já jsem se div nerozesmál, ale protože jsem byl zvyklý říkat pravdu a co si myslím a nemoderovat vyjádření podle okolností, které jsou, tak jsem říkal: ,Soudruhu poručíku, pokud bych chtěl utéct za hranice, tak jsem utek dávno a ne, až pojedu do Krumlova.‘ ,Ne, jak tady píšete o té vojně, to je vidět, jaký máte vztah k našemu zřízení a proto jste chtěl utéct za hranice...‘ Tak jsem to zopakoval ještě jednou: ,Soudruhu poručíku, kdybych chtěl utéct za hranice, tak jsem utekl dávno. Vždyť to, že jedu do Krumlova, jsme se dověděli v Budějovicích ve vlaku, nemohl jsem vědět, že pojedu někam sem. Tím byl pravděpodobně učiněn první krok k tomu, aby [vzešlo] nějaké to oznámení nebo žádost o přeřazení takového nespolehlivého člověka“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 18.06.2011

    (audio)
    duration: 04:49:42
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Vašima lebkama vydláždím cestu od Buzuluku do Prahy, vy lupiči brdskejch lesů!

František Lhotský coby voják Československé lidové armády v 50. letech
František Lhotský coby voják Československé lidové armády v 50. letech
photo: Archiv pamětníka

František Lhotský se narodil v roce 1932 v Praze. Jeho otec František Lhotský starší nechal ve 20. letech 20. století v Michli vybudovat úspěšnou továrnu na cukrovinky, která produkovala tehdy oblíbené bonbony Caruso či Destinky. V prosinci roku 1920 otec navštívil v pražské Lucerně písničkáře Karla Hašlera, zažádal jej o propůjčení svého jména tomuto unikátnímu cukrářskému produktu a jeho souhlas dostal. Pod názvem hašlerky se potom bonbony staly proslulými. František Lhotský vyrůstal ve Vysočanech a absolvoval gymnázium v Libni. Dne 25. února 1948 se zúčastnil studentského pochodu na podporu prezidenta Beneše, zažil jeho policejní rozehnání. Záhy poté úřady otci továrnu znárodnily a rodina si s sebou nesla cejch buržoazních vykořisťovatelů. Přesto se Františkovi v roce 1950 ještě podařilo odmaturovat, ke studiu na vysoké škole ho však nepřijali, a tak absolvoval jednoletý kurs na Vyšší hospodářské škole. Záhy po nástupu do zaměstnání v podniku Tesla jej v listopadu roku 1952 povolali na vojnu k 1. pěšímu pluku v Českém Krumlově. Po sedmi měsících byl odvelen k 52. pomocnému technickému praporu (PTP) na posádku ve Svaté Dobrotivé (Zaječově) v rámci vojenského prostoru v Brdech. Později dosloužil u 68. PTP v Martině. Pamětníkova sestra během únorového puče v roce 1948 absolvovala rekonvalescenci ve Švýcarsku, domů se nevrátila a v exilu v Německu vstoupila do řeholního řádu. František Lhotský zemřel v roce 2016.