The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Benjamin Abeles (* 1925  †︎ 2020)

• narozen 23. června 1925 ve Vídni do česko-rakouské židovské rodiny

• 1933 stěhování rodiny do Prahy

• červenec 1939 – odjel tzv. Wintonovým transportem do Anglie

• 11. května 1943 - vstoupil do československé pozemní armády

• srpen 1943–1945 - sloužil u pozemních mechaniků Royal Air Force, 311. bombardovací peruť

• 1949 – odjel do Izraele

• získal doktorát v oboru fyziky

• pracoval v meteorologickém ústavu a poté ve Weizmann Institute of Science (Weizmannově institutu věd)

• 1956 - odjel do Spojených států amerických

• pracoval v Radio Corporation of America a v Exxon Mobil

• významný fyzik, vynálezce termoelektrického generátoru

• zemřel 14. prosince roku 2020

The English version of the text follows the Czech version

Nevyhraněná identita

Bedřich[1] Abeles[2] se narodil 23. června 1925 ve Vídni do asimilované židovské rodiny, maminka pocházela z Rakouska, tatínek z Čech. Tato skutečnost způsobila, že se dlouho nedokázal zařadit do svého okolí: „Já jsem vyrostl v ‘No man’s land’. Na bojišti se území mezi zákopy dvou protivníků nazývá No man’s land, země nikoho. V ní jsem vyrostl, nebyl jsem ani Žid, ani Čech, ani Němec. To na mě mělo dost silný vliv, nikdy jsem necítil, že někam patřím.“

Do Bedřichových osmi let žila rodina v polském městě Bielsko-Biała blízko Katovic. Otec byl ředitelem firmy Stock-Cognac, která vyráběla lihoviny. V roce 1933 se rodina opět stěhovala, tentokrát do Prahy. Otec přišel o zaměstnání a dlouho nemohl žádné najít. Rodina ztratila příjmy, pronajímala pokoj, maminka do rozpočtu přispívala výrobou kožených rukavic. Do obecné školy chodil Bedřich na Uhelný trh a poté navštěvoval gymnázium v Truhlářské ulici. „Já jsem byl velký rošťák a skoro mě vyhodili ze školy. Kdyby mě jako Žida nevyloučili Němci, tak by to udělali později Češi.“

Odjezd Wintonovým vlakem

Dne 15. března 1939 byl Bedřich svědkem příjezdu německých vojsk: „Ráno jsem se vzbudil a slyšel jsem rámus. Podíval jsem se z okna a v Sokolské ulici stály německé tanky a ozbrojené vozy. Pustil jsem rádio, kde právě oznamovali okupaci Československa. To bylo brzy ráno, v šest, takže jsem zavolal kamarádovi a říkal jsem mu: ‘Mám pro tebe dobrou zprávu, dneska nebude škola.’“

Bedřich Abeles patří mezi takzvané Wintonovy děti, které byly zachráněny před jistou smrtí odjezdem do Anglie: „Dneska vím hodně, ale z té doby si pamatuju jen, že se mě otec ptal: ‘Chtěl bys jet studovat do Anglie?’ Odpověděl jsem: ‘No samozřejmě.’ Mě tenkrát zajímala jenom kopaná a Angličané byli nejlepší fotbalisti. Ale o Wintonovi jsem nevěděl nic. Pak jsme šli někdy na jaře do Rubešovy ulice, kde byla kancelář Kindertransportu. Stáli jsme s maminkou dlouho v řadě, registrovali mě. Dlouho jsme pak čekali, ale nic se nedělo. To trvalo dost dlouho, až do léta.“ Pro čtrnáctiletého Bedřicha Abelese cesta do Anglie představovala dobrodružství: „Viděl jsem, že je to pro rodiče velmi těžké. Byli dojatí a smutní, že mám jet pryč. Naopak já jsem byl úplně nadšený, takže jsem se cítil provinile a předstíral jsem smutek. Otec mi navrhl: ‘Bedřichu, když nechceš odjet, nemusíš.’ Odpověděl jsem: ‘Já jsem smutný, ale chci jet.’“

V den odjezdu jej doprovázela celá rodina. Po večeři odjeli na nádraží a otec cestou do vlaku ještě dával svému synovi poslední rady do života. „Vše jsme naložili do vlaku a ten se pomalu dal do pohybu. Rodina mi mávala a ještě jsem viděl, jak mamince tečou slzy. Od té doby jsem je už nikdy neviděl, všichni byli zavražděni.“

Čtrnáctiletý pracující

Vlakem děti dojely na Liverpool Street Station v Londýně. Na nádraží pro Bedřicha přišla strýcova příbuzná, ale prakticky ihned nastoupil do internátní školy Grammar School v Maidenheadu, kde studovali i další židovští dětští uprchlíci. Bedřich Abeles na tuto školu nevzpomíná rád, jídlo bylo špatné a učitelský sbor velmi přísný. To v kombinaci s jeho neklidnou povahou způsobilo, že ze školy brzy odešel a odjel do Londýna.

Po třech dnech v Londýně začal Bedřich Abeles pracovat jako umývač nádobí v hotelu. Musel se o sebe postarat, pracoval, pronajal si pokoj a ve čtrnácti letech tak byl prakticky samostatný. Poté dostal práci kuchaře a číšníka, ale nakonec sám dospěl k závěru, že potřebuje nějaké vzdělání. Navíc byl sice samostatný, ale bohužel neměl žádné spojení s příbuznými a na všechno zůstal sám: „Pracoval jsem od pěti večer do půlnoci a pak jsem šel pěšky domů, tehdy zuřily nálety a padaly bomby. Ve dne od devíti do čtyř hodin jsem chodil do školy a připravoval se na maturitu.“

Pozemní personál u RAF

11. května 1943 se Bedřich Abeles dobrovolně přihlásil do československé samostatné brigády, ale po dvou měsících byl přesunut do Royal Air Force (RAF). Chtěl se stát pilotem, ale to se mu nesplnilo: „Myslím, že na vině byl antisemitismus starých československých důstojníků. Nás jedenáct mladých Židů poslali ke skvadronám do pozemní služby. Byl tam jeden sudetský Němec, a dokonce i ten se dostal do kurzu pro létající personál. Někteří jiní Židé neměli takové potíže, ale naše skupina ano.“

Služba u RAF byla pro Bedřicha Abelese vysvobozením, v armádě u pozemního personálu neměl paradoxně tolik starostí jako v civilním životě: „Čistil jsem záchody letounu, plnil jsem benzin a pomáhal jsem mechanikům, i když jsem nebyl školený mechanik. Ale měl jsem hodně času se mezitím učit, takže jsem složil maturitu. Člověk se o sebe nemusel starat, dostal jídlo a mohl jít spát. Pro mě to letectvo a armáda bylo jako dětský tábor, poněvadž jsem měl dost těžký život, když jsem žil sám v Londýně, a taky jsem tam nebyl ve styku s kluky mého věku. Najednou tam byli mí vrstevníci, takže se mi tam dost líbilo.“

Návrat do Prahy a cesta do Izraele

S rodiči si Bedřich Abeles dopisoval přes Červený kříž. V poslední zprávě psali, že byli vystěhováni ze svého bytu do Pařížské ulice. Rodiče a sestra tak žili v jednom bytě s dalšími dvěma rodinami: „Naposledy jsem o nich slyšel v listopadu jedenačtyřicátého roku. Pak jsem se dozvěděl, když jsem se po válce vrátil do Prahy, že odjeli v únoru 1942 do Terezína a odtamtud v červnu transportem na východ. V dobytčích vagonech bez vody, dovnitř dali nádobu, aby tam mohli močit, lidé jeli kolik dní bez jídla, bez ničeho. Naposledy byli rodiče v koncentračním táboře Travniky, kde je zabili. Ti lidé do posledního okamžiku nevěděli, co se stane. Museli se svléct, nechat šaty a pak jim řekli, že se budou sprchovat, ale udusili je. Představte si, že by to udělali vašim rodičům. Ve mně to zůstalo celý život, někdy mám z toho noční můry.“

Po válce našel Bedřich Abeles v Praze pouze svého švagra, všechny další příbuzné nacisté povraždili. Jediné, co zbylo po rodině, byl pár maminčiných bot, cínová nádoba a několik fotografií: „Zůstala i sestřina svatební fotka. Psali mi, že se sestra bude vdávat, ale teprve po válce jsem viděl fotku. Tam stáli šťastní, měli hvězdu, tenkrát jí bylo dvacet let, a o půl roku později ji zabili.“

Po válce se Bedřich Abeles zapsal na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval fyziku. V roce 1949 se kvůli komunistickému režimu odstěhoval do Izraele. Jak sám vysvětluje, mnichovská dohoda pro jeho generaci znamenala zradu západních států, a tak i on v mládí inklinoval ke komunismu. To však byla pouze představa, realita, kterou později poznal, byla jiná.

Významný fyzik

V Izraeli pracoval nejprve jako číšník a poté v meteorologickém ústavu, kde vyučoval matematiku. Pak dostal místo ve Weizmannově institutu věd (Weizmann Institute of Science) a přihlásil se k doktorskému studiu, které dokončil v roce 1956. Následně odjel do Spojených států amerických, kde získal práci ve firmě RCA (Radio Corporation of America): „Zabýval jsem se elektrickými generátory pro vesmírné sondy, které zkoumaly planetární systém. Potřebovaly elektřinu, jinak by nemohly posílat signály na Zemi, a sluneční články nefungovaly na tak velkou vzdálenost, poněvadž energie se zmenšuje se vzdáleností od Slunce. Tak jsme vynalezli termoelektrický článek sestávající ze slitiny křemíku a germania, který se ohříval na jedné straně radioaktivním plutoniem a chladil se na druhé straně. Používají se dodneška. To byla moje největší zásluha a za tento objev jsem dostal všelijaké ceny.“

Později Bedřich Abeles přešel k firmě Exxon Mobil a v sedmdesátých letech odešel do penze. Jeho první manželka pocházela z Rakouska a se svou rodinou uprchla před hitlerovským režimem na Kubu. Před několika lety zemřela. Jejich dvě dcery, syn a tři vnoučata žijí ve Spojených státech amerických. Se svou současnou partnerkou se potkal poměrně nedávno a spojuje je zájem o Jižní a Střední Ameriku. Bedřich Abeles žil dlouhá léta v USA a teprve před dvěma lety odešel do Anglie. Dodnes je velmi aktivní, procvičuje si mozek učením španělštiny, tělo pravidelným plaváním a působí jako dobrovolný tlumočník pro české a slovenské Romy.

Wintonovo dítě

„V roce 1990 jsem se dozvěděl, že existuje společnost, která se jmenuje Kindertransport Association. Ta měla schůzku blízko New Yorku. Tam jsem zjistil, že Winton zachránil české děti. Kindertransport tvořilo celkem deset tisíc židovských zachráněných dětí a z toho českých židovských dětí bylo, myslím, 669. Nicholas Winton tam přijel také, tak jsem ho poznal. Na seznamu jím zachráněných dětí, The Winton list, stálo mé jméno Fritz Abeles na prvním místě. Bylo to pro mě úžasně dojímavé.“

[1] Benjamin Abeles používal různé varianty svého jména. V mládí vystupoval v německém prostředí jako Fritz, v českém jako Bedřich, v Izraeli přijal jméno Benjamin a po odchodu do Spojených států se přejmenoval na Bena.

[2] Hodnost udávaná jako svobodník je pouze přibližná a převedená do českého vojenského řádu. Bedřich udává, že má anglickou hodnost Air Man Class I.

 

The English version was translated by pupils from the private primary school UNIVERZUM, Prague 9:

Undefined identity

Bedřich Abeles was born on 23 June 1925 in Vienna assimilated into Jewish family, mum was from Austria, father was from Czech. This fact caused that he could not fit into his surroundings: “I grew up in, No man’s land. I grew up there, I wasn’t a Jew, not even Czech or German. That had an enormous impact on me, I never felt like I belong somewhere.”

Until Bedřich was 8 years old, he and his family lived in polish town Bielsko-Biała near Katovic. Father was a CEO Stock – Cognac, that was producing liquor. In 1993 family moved again, this time to Prague. Father lost his job and for a long time he could not find any. Family lost income, started renting their room, mother contributed to the budget by making leather gloves. Bedřich went to the Elementary school Úhelný trh and then was visiting grammar school in Truhlářská street. “I was a big trouble maker and they almost kicked me out of school. If I was not expelled as a Jew by Germans, then Czechs would expel me later.”

 

Departure by a Winton train

On 15 March 1939, Bedřich witnessed the arrival of the German army: “I woke up in the morning and heard a noise. I looked out of the window and there were German tanks and armed cars in Sokolska Street. I turned on the radio and they were announcing the occupation of Czechoslovakia. It was early in the morning, six o’clock, so I called my friend and told him, I have good news for you, there will be no school today.”’

Bedřich Abeles is one of the so-called Winton children who were saved from certain death by going to England: ‘Today I know a lot, but all I remember from that time is that my father asked me: ‘Would you like to go to England to study?’ Of course.’ I was only interested in football at that time and the English were the best footballers. But I didn’t know anything about Winton. Then, sometime in the spring, we went to Rubeš Street, where the Kindertransport office was. My mother and I stood in line for a long time, they registered me. We waited for a long time, but nothing happened. This went on for quite a long time, until the summer.” For 14-year-old Bedrich Abeles, the trip to England was an adventure: “I saw that it was very difficult for my parents. They were touched and sad that I had to go away. I, on the other hand, was absolutely thrilled, so I felt guilty and feigned sadness. My father suggested to me, ‘Bedrich, if you don’t want to go, you don’t have to go.’ I said, ‘I’m sad, but I want to go.’”

On the day of his departure, his whole family accompanied him. After dinner, they left for the station, and on the way to the train, the father was still giving his son his last advice for life. “We loaded everything on the train and it slowly got moving. The family waved to me and I could still see my mother’s tears flowing. I never saw them again from then on, they were all murdered.”

 

14-year-old worker

The train took the children to Liverpool Street Station in London. An uncle’s relative came to the station to pick up Bedrich, but almost immediately he started boarding Grammar School in Maidenhead, where other Jewish child refugees were also studying. Bedřich Abeles does not remember this school fondly, the food was bad and the teaching staff very strict. This, combined with his restless nature, caused him to leave the school early and go to London.

After three days in London, Abeles started working as a dishwasher in a hotel. He had to fend for himself, worked, rented a room, and was thus practically independent at the age of fourteen. After that he got a job as a cook and waiter, but eventually he came to the conclusion that he needed some education. “I worked from five in the evening until midnight and then I walked home, when air raids were raging and bombs were falling. During the day, I went to school from nine o’clock to four o’clock and prepared for graduation.”

 

Ground staff at the RAF

On 11 May 1943, Bedrich Abeles volunteered for the Czechoslovak Independent temporary job, but after two months he was transferred to the Royal Air Force (RAF). He wanted to become a pilot, but this did not come true: “I think the anti-Semitism of the old Czechoslovak senior field officers was to blame. Eleven of us young Jews were sent to squadrons for ground duty. There was one Sudeten German, and even he got into the flying personnel course. Some of the other Jews didn’t have such difficulties, but our group did.”

Serving in the RAF was a liberation for Bedrich Abeles; ironically, he didn’t have as much trouble in the army with the ground staff as he did in civilian life: “I cleaned the airplane’s toilets, filled the gasoline and helped the mechanics, even though I wasn’t a trained mechanic. But I had a lot of time to study in the meantime, so I passed my high school diploma. You didn’t have to worry about yourself, you got food and you could go to sleep. For me, the Air Force and the Army was like a kids’ camp, because I had quite a hard life living on my own in London, and I didn’t mix with boys my age there either. All of a sudden my peers were there, so I quite liked it.”

 

Back to prague and the trip to Israel

Bedřich Abeles corresponded with his parents through the Red Cross. In their last message they wrote that they had been evicted from their apartment to Pařížská Street. “The last time I heard from them was in November forty-one. Then I learned, when I returned to Prague after the war, that they had left in February 1942 for Terezín and from there in June by transport to the East. In cattle cars with no water, they put a container inside so they could urinate, people went how many days without food, without anything. The last time my parents were in the Travniki concentration camp, where they were killed. Those people didn’t know until the last moment what was going to happen. They had to take off their clothes, leave their clothes, and then they were told they were going to take a shower, but they were suffocated. Imagine if they did that to your parents. It’s stayed with me all my life, sometimes I have nightmares about it.”

 

After the war, Bedřich Abeles found only his brother-in-law in Prague; all other relatives had been murdered by the Nazis. The only thing left of the family was a pair of my mother’s shoes, a tin container and a few photographs. I was told that my sister was getting married, but it was only after the war that I saw the photo. They stood there happily, they had a star, she was twenty years old at the time, and six months later they killed her.”

After the war, Bedřich Abeles enrolled at the Faculty of Science of Charles University, where he studied physics. In 1949, he moved to Israel because of the communist regime. As he explains himself, the Munich Agreement was a betrayal of the Western states for his generation, and so he inclined towards communism in his youth as well. But this was only an idea; the reality he later came to know was different.

 

A distinguished physicist

In Israel, he worked first as a waiter and then at the meteorological institute, where he taught mathematics. Then he got a job at the Weizmann Institute of Science and enrolled in doctoral studies, which he completed in 1956. He then went to the United States, where he got a job at RCA (Radio Corporation of America): “I was involved in electrical generators for space probes that were exploring the planetary system. They needed electricity, otherwise they couldn’t send signals to Earth, and the solar cells didn’t work over such a long distance because the energy decreases with distance from the Sun. So, we invented a thermoelectric cell consisting of an alloy of silicon and germanium, which was heated on one side by radioactive plutonium and cooled on the other. They’re still in use today. That was my greatest credit, and I got all kinds of awards for that discovery.”

Later, Abeles moved to Exxon Mobil and retired in the 1970s. His first wife was from Austria and fled with her family to Cuba to escape the Hitler regime. She died a few years ago. Their two daughters, son and three grandchildren live in the United States. He met his current partner quite recently and they share an interest in South and Central America. Bedřich Abeles lived for many years in the USA and only two years ago moved to England. He is still very active today, exercising his brain by learning Spanish, his body by swimming regularly and acting as a volunteer interpreter for Czech and Slovak Roma.

 

Winton’s child

“In 1990 I learned that there was a society called the Kindertransport Association. It had a meeting near New York. There I found out that Winton had saved Czech children. Kindertransport consisted of a total of ten thousand Jewish rescued children, and of these Czech Jewish children, I think, 669. Nicholas Winton also came there, so I got to know him. On the list of children rescued by him, The Winton List, my name Fritz Abeles was at the top. It was amazingly moving for me.”

 

[1] Benjamin Abeles used different variations of his name. In his youth, he went by Fritz in German, Bedrich in Czech, adopted the name Benjamin in Israel, and changed his name to Ben after moving to the United States.

 

[2] The rank given as lance corporal is only approximate and transferred to the Czech military order. Bedřich indicates that he has the English rank of Air Man Class I.