The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hanuš Adamec (* 1928  †︎ 2023)

• narozen 20. listopadu 1928 v Ústí nad Labem

• život v předválečném prostředí severních Čech

• v roce 1938 Adamcovi neoptovali a stali se říšskými občany

• pro splnění podmínek přijetí na obchodní akademii vstoupil do Hitlerjugend

• po uzavření škol v roce 1944 nastoupil do firmy D.Í.K v Teplicích

• na 11. dubna 1945 obdržel povolávací rozkaz a odjel do Chemnitzu

• cestou na frontu uprchl a 7. nebo 8. května 1945 se dostal zpět domů

• vzpomínky na odsun

• zemřel 22. března 2023

Wo ist mein Heim? Mein Vaterland?

Hanuš Adamec si na otázku: Kde domov můj? Kdo jsi? odpověděl dávno: „Jsem narozený v Čechách a cítím se býti Evropanem.“ Narodil se jako Hans Adamec v Ústí nad Labem v roce 1928, po válce mu kněz vystavil nový křestní list s novým jménem.

Mimo dědečka z maminčiny strany má Hanuš Adamec české předky. Prarodiče přišli na sever Čech za prací a plně se integrovali do německého prostředí. Adamcovi mluvili doma německy a plynně uměli i česky. Bydleli v Trmicích a tatínek se vypracoval z dělnických profesí na tajemníka městského úřadu. Považoval se za Čecha a k české národnosti se přihlásil i v roce 1934. I vzhledem ke své veřejné funkci vedl rodinu striktně k nestrannému národnostnímu postoji a toleranci. Sám byl členem pouze sociální demokracie. Své paní rozmluvil vstup do německého pěveckého spolku a syna Hanuše nenechal zapsat do žádné mládežnické organizace, ani do Sokola. Rodiče rozhodli, že bude chodit do německých škol, a o dva roky mladší dceru poslali do českých škol. Ve vzpomínkách Hanuše Adamce na předválečný život českého, německého a židovského obyvatelstva v pohraničí zcela převažuje normální tolerantní soužití a kázeň nad nepřátelskými projevy a národnostně orientovanými excesy. „Když se v roce 1936 odhaloval pomník T. G. Masarykovi ve Střekově, přijeli ministři z Prahy. Mluvili česky a pak německy. Starosta Ústí byl v té době Němec. V slavnostním průvodu spolu pochodovali sokolové a turneři, henleinovci...“

Říšskými občany

Obsazení pohraničí Německem v roce 1938 znamenalo mimo jiné uzavření českých škol. Hanuš Adamec chodil do německé měšťanské školy, kde se rázem počet dětí ve třídě zvýšil na třiašedesát žáků. Všichni pocházeli ze stejného prostředí a nevraživost nevznikala ani mezi členy mládežnické organizace Jung Folk a ostatními. „Životní úroveň v Československu byla vyšší než v Německu, alespoň co se týče potravin. Přišlo vojsko, německá armáda. Normální kluci, co museli narukovat, přišli a museli se ubytovat. Dva kluci bydleli i u nás. Byli vyděšení a vůbec neznali souvislosti. Přišli, koukali, a když jim maminka uvařila, tak byli v sedmém nebi.“ Na základě smlouvy mezi Československem a Německem z 20. listopadu 1938 se ten, kdo chtěl zůstat československým občanem, musel odstěhovat na území republiky. Adamcovi zůstali, a stali se tak občany německé říše. „Z Trmic a našeho okolí odešlo jen minimum lidí, z mého příbuzenstva, z rodin mých kamarádů, všichni Češi zůstali. Proč by odcházeli? Samozřejmě odešli někteří pracující ve státních službách, čeští učitelé. Byla to spíše pracovní a společenská záležitost…“ Hanuš Adamec vzpomíná, jak ve vypuknutí války nikdo nevěřil, a na smutek a strach v září 1939. Rodiče tušili, že budou následovat těžká léta.

My kluci to nebrali ideologicky, ale jako dobrodružství

Otec dostal v roce 1941 povolávací rozkaz. U odvodu se bránil potvrzením své české národnosti. „Řekli mu: ‚Ano, jste Čech, to je v pořádku, ale jste občanem německé říše, máte svoje povinnosti a svoje práva.‘“ Pro jeho špatné zdraví ho přiřadili na administrativní místo do Litoměřic. O víkendu navštěvoval rodinu a nosil vajíčka, maso a mléko, jež sháněl po službě ve vsích okolo Litoměřic. Hanuš Adamec se rozhodl nastoupit na obchodní akademii. Přijímacími testy prošel bez obtíží, každý musel ale splnit i další podmínku, a to členství v mládežnické organizaci, chlapci v Hitlerjugend a dívky v Bund Deutscher Mädel. Nevadilo mu to, v organizaci již měl mnoho kamarádů. Kluci nedělali rozdíl mezi těmi, kdo jsou a nejsou členy, všichni pocházeli ze stejného prostředí. Chlapci se v Hitlerjugend dělili do skupin podle zaměření výcviku. Pamětník patřil do „Nachrichten“, učil se morseovku, práci s přístroji. Výuku vedli starší chlapci, kteří postupně odcházeli na frontu – rozhodoval rok narození. Vyučování na akademii probíhalo v německém jazyce a důraz se kladl na tělocvik a jazyky, povinná byla angličtina a volitelná francouzština a čeština. V zimě spolu sáňkovali kluci ze školy s těmi v uniformách s dovolenkou v kapse.

Poslední ročník 1928

Školy se uzavřely v roce 1944 a Hanuš Adamec zamířil na pracovní úřad. Získal místo v továrně v Teplicích. Měl na starost přeměřování rozměrů vyráběných pístů do tanků a jejich kvalitu. V podniku pracovali především totálně nasazení z nejrůznějších zemí Evropy. Práce a stálé ohrožení nálety je stmelovaly dohromady. Když pamětníkovi přišel povolávací rozkaz na 11. dubna 1945, plakali i jeho kolegové. V noci vyrazil s kamarádem na nádraží, doprovázely je maminky. Vlak projížděl přes vybombardované Drážďany do Chemnitzu. Došli na shromaždiště do nedaleké vsi a dostali tam za úkol uklízet. Fronta se blížila, kluci dostali pušky, ale střelivo již nebylo, a jízdní kola a dali se v koloně na pochod do boje. Ženy na chodnících plakaly. Hanuš Adamec s kamarádem pochodovali na konci jednotky. Řekli si, že utečou, a povedlo se jim zmizet. Šli domů, pušky zahodili, měli na sobě pracovní uniformy. Cestou potkali německého důstojníka v civilním autě. Chtěl poradit cestu do Chomutova, a když mu kluci nabídli, že mu cestu ukážou, svezl je s sebou. Vyčerpaní dohonili za městem lazaretní vlak. S hrůzou hleděli na utrpení raněných. Mladé ošetřovatelky z Itálie se s nimi rozdělily o trochu jídla a v noci se hřáli pod vlněnými dekami. Jelo se i na střechách vagonů. Vystoupili na trmickém nádraží sedmého nebo osmého května a šli domů. Hanuš Adamec zazvonil a maminka jen vydechla; když se doobjímali, začal se vyptávat: „Máš zprávy o tatínkovi? Maminka mi řekla, že ne. Posadili jsme se v kuchyni a najednou se otevřely dveře a tam stál tatínek… V roce 1944 ho převeleli do Krakova a při přesunu jednotky utekl z vojenského vlaku na území protektorátu. Požádal nějakou českou rodinu o pomoc a dostal od nich civilní oblečení a dorazil domů na počátku května a od té doby se ukrýval.“

Na seznamu k odsunu

Komunistická strana si zřídila svoji kancelář v Ústí nad Labem hned v květnu 1945. Otec nastoupil jako dělník do továrny, kde zamlada pracoval. Hanuš Adamec začal pracovat v zahradnictví. Odsun začal hrozit až v létě. „Cestou za naším domem odcházelo mnoho známých s vozíky. Najednou zazvonili a přišla skupina gardistů. My měli kufry připravené. Tatínek pověsil v kuchyni nezarámované portréty Stalina a Beneše. S maminkou a tatínkem mluvili česky, já jsem jim taky řekl dobrý den a ti z toho byli úplně blbí. Pak přišel jeden, který nás znal, a ten řekl: ‚Necháme je ještě tady, musíme to projednat.‘“ Rodina nakonec mohla zůstat. Dostali potvrzení, že nekolaborovali.

Hlavní starostí se stalo sehnat práci a jídlo na další den. Potravinové lístky přestaly platit s koncem války. Hanušova sestra kamarádila s dcerou pekaře a tak rodina občas dostala nějaký chléb. Maminka chodila spolu s ostatními, kteří neměli hospodářství, vyměňovat různé věci za vajíčka k Čechům dosazeným na místa sedláků. Ti však většinou neuměli vést velká hospodářství a statky skomíraly. Maso nebylo. Mizeli psi i kočky. Hanuš měl povinnost nosit na paži bílou pásku: „Potkal jsem jednoho kamaráda, dal se k revoluční gardě a měl na rameni pušku. Když si mě všimnul, zavolal na mě:‘Kde máš bílou pásku?!‘ „Jé, já jsem si jí zapomněl.“ Já na to. A on na mě: ‚Tak domů pro bílou pásku.‘ Tak jsem šel a pak jsem si ji zase sundal. Když jsme po letech spolu pracovali v chemičce, tak o téhle příhodě nechtěl slyšet.“

Obohatilo mě, že jsem prošel mnoha zaměstnáními a dostal se tak do různých sociálních prostředí

Do školy se Hanuš vrátit nemohl, neuměl moc dobře česky a hlavně neměl československé státní občanství. Začal dělat kočího u jednoho českého podnikatele. Vozil členy národního výboru po opuštěných německých domech. Sebou vozili každý po prázdném kufru a odjížděli s plnými. Byty přidělovali českým dosídlencům. V zimě 1946 začal pracovat u koláře a záhy přešel do továrny na výrobu klihu a lepidel, kterou vedl jako národní správce jeho strýc a zaměstnával všechny členy rodiny. Hanuš dostal za úkol naučit se všemu od vedoucího výroby, němce, který již byl na seznamu k odsunu. Až do roku 1948 vedl výrobu. Po znárodnění se pokusili pokračovat v podnikání na Slovensku, ale přesun výroby se nezdařil a Hanuš nalezl práci na faře v Trmicích. Vedl matriku a práce měl dost, vyhledával a překládal záznamy do češtiny, policie se stále o někoho zajímala. Místo musel opustit po emigraci trmického faráře do zahraničí. Nastoupil do chemičky, kde se postupně vypracoval na vedoucího účetního oddělení. Aby mohl zastávat vedoucí místo vystudoval dálkově obchodní akademii. Při prověrkách v roce 1958 ho prohlásili za nespolehlivého a jednou ze záminek vyhození z práce se stalo i jeho členství v Hitlerjugend. Hanuše poslali k lopatě, ale ten napsal obratem stížnost k prezidentovi. Skutečně se mu dostalo odpovědi a výsledkem bylo vymazání hrozivého zápisu z kádrového posudku, vyplacení odstupného ze zaměstnání a slib od členů kádrovací komise: ‚Za to co jste si dovolil, budete celý život pracovat jako kopáč.‘ Hrozba se nenaplnila, Hanuš našel místo skladníka a po několika letech se opět vypracoval do vedení podniku. Musel jezdit na politická školení pro vedoucí pracovníky, kteří nebyli členy Komunistické strany. Závěrečné zkoušky udělal za jedničku, ale komise zklamaně konstatovala, že z něj nikdy komunista nikdy nebude.

Dnes je Hanuš Adamec členem krajského výboru národnostních menšin. Udržuje kontakt se svými přáteli z mládí, kteří museli po válce odejít a rozprchli se po celém světě. Ze své životní zkušenosti říká: „Co bylo, to bylo. Měli bychom se z toho poučit. Důležité je pro mě posuzovat historii z pohledu lidí v kontextu té doby a situací, které museli řešit.“