The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Evžen Adámek (* 1960)

• narozený 27. února 1960 v Brně

• syn Josefa Adámka, katolického aktivisty a disidenta

• pomáhal otci s tiskem samizdatové náboženské literatury

• vyučený a zaměstnaný jako automechanik

• během základní vojenské služby odsouzený k podmíněnému trestu odnětí svobody

• sledovaný a vyslýchaný Státní bezpečností

• tajně promítal náboženské filmy

• přepravoval knihy vydané v zahraničí a samizdatové tiskoviny vydané v Československu

• účastnil se aktivit na podporu nespravedlivě stíhaných lidí

• s manželkou a dětmi se na konci 80. let přestěhoval do Horního Břečkova

• od roku 1993 je ředitelem Oblastní charity Znojmo

Rodiče šli vždy Evženu Adámkovi i dalším jedenácti dětem příkladem. Proti vládě komunistů prosazovali humanitu, náboženskou svobodu a křesťanské hodnoty. Kvůli svým nekonformním postojům se dostávali často do střetu s totalitní mocí. Prožili si sledování Státní bezpečností (StB), vyslýchání, domovní prohlídky, soudy a v případě otce i vězení. Přesto rodina zůstala věrna svým hodnotám, dočkala se svobody a s o to větší intenzitou pracovala dál.

 

Dětství v rodině disidenta

Rodiče Josef a Marie Adámkovi žili v Brně a postupně měli dvanáct dětí. Evžen se narodil 27. února 1960 jako devátý. Byli silně věřící katolíci a k víře vedli i své děti. V šesti letech začal Evžen chodit na základní školu na Náměstí Míru v těsném sousedství jejich domu. On i sourozenci chodili na nepovinné hodiny náboženství, což se učitelům nelíbilo. „Rodiče si předvolávali a naše maminka měla dobrý argument, když říkali: ‘Nikam se nedostanou na školu. Budou z nich dělníci.’ Maminka říkala: ‘Přece být dělníkem není žádná ostuda. Je to spíš přednost být dnes dělníkem.’ Na to učitel nevěděl, co odpovědět,“ vypráví Evžen. I když měl od dětství doma mnoho povinností a už v první třídě musel mladší sourozence vodit do školky, vzpomíná na velkou rodinu v dobrém. Na nedělní oběd se jich i s babičkou sešlo patnáct. Otec se hodně angažoval v církevním životě a usiloval o popularizaci tehdy ještě blahoslavené Zdislavy, patronky rodin. Pořádal zájezdy do jejího působiště v Jablonném v Podještědí, rozmnožoval a rozdával její obrazy do rodin.

Když v druhé polovině 60. let došlo k politickému a společenskému uvolnění, otec využil situace a založil tiskařské družstvo Logos. Tiskl náboženské knihy, které nemohly dříve za vlády komunistů vycházet. Také vydával liturgické texty, které po Druhém vatikánském koncilu bylo potřeba aktualizovat, přeložit do češtiny a rozmnožit. Evžen se sourozenci v lecčem otci pomáhali. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 brzy začala komunistická normalizační vláda obnovovat cenzuru a v roce 1971 družstvo Logos zlikvidovala. Otec v té době našel práci v tiskárně služeb města Tišnov. Po práci tam tajně na tiskařských strojích rozmnožoval různé náboženské texty. „My jsme tam jezdívali s bráchou Josefem s ním tisknout. Po škole jsme sedli na vlak, jeli jsme do Tišnova a posledním vlakem jsme se s plnými kabelami tiskovin vraceli domů. Někdy jsme jich dokonce měli tolik, že jsme museli jednu, dvě tašky poponést a vrátit se pro ty další, abychom to donesli na vlak,“ vysvětluje Evžen.

 

Deset nákladních aut zabavených tiskovin

Otci se podařilo získat budovu na samotě u Klášterce nad Orlicí, která se měla stát rekreačním střediskem pro věřící rodiny. Na letní tábor Radost tam jezdil i Evžen s bratry a dalšími ministranty z kostela svatého Augustina. Tábor vedl kněz František Fráňa a kromě programu podobného skautskému měli i program duchovní. Také je navštěvoval kněz Stanislav Krátký a sloužil pro ně mše svaté. Za vedení dětí k víře mimo oficiální struktury hrozil v období normalizace kněžím a vedoucím i několikaletý trest odnětí svobody. Duchovní program ale probíhal tajně a oficiálně byl tábor registrovaný pod Pionýrem. „Jak se říká pod svícnem tma, tak tam pozval policii z Klášterce. Ukázali nám výcvik policejního psa. Někteří z nás dostali pionýrský šátek na krk, aby to tak bylo nahrané,“ vzpomíná Evžen. StB předvolala několik vedoucích kvůli táboru k výslechu, ale s žádnými dalšími problémy se nesetkali. I Evžen později jezdil na tábor jako vedoucí, ale protože ho začala StB sledovat, přestal na tábor jezdit, aby k němu nepřitahoval pozornost.

Evžen se vyučil automechanikem a pracoval v Zetoru na montáži. Otec zase odešel do důchodu, ale se svými aktivitami nepřestal a Evžen mu často dělal řidiče. Vozil ho i k Janu Krumpholcovi do Radíkova u Olomouce, který ve sklepě za pomoci dalších aktivistů tajně vydával náboženskou literaturu. Naložili u něj auto knihami a odvezli je do Brna, kde pak knihy distribuovali. Doma navíc měli několik psacích strojů, na kterých Evžen se sourozenci opisovali měsíčník Informace o Chartě 77. Jejich aktivity ale neušly pozornosti StB, která v roce 1979 proti celé skupině kolem Krumpholce zakročila. Přišli i k Adámkům, otce zatkli a při domovní prohlídce našli těžko představitelné množství samizdatových tiskovin. „Když to odváželi, přijeli s jedním autem, že něco odvezou. Pak si museli zavolat velké dodávky, nákladní auta a asi deset jich odvezli z našeho bytu. Bylo toho u nás hodně,“ vzpomíná Evžen dnes už se smíchem. Otce drželi čtyři měsíce ve vazbě a spolu s dalšími ho v září 1981 odsoudili k trestu odnětí svobody na dvacet měsíců.

 

Přece nebudeme střílet do lidí

V té době už měl Evžen vlastní starosti. V roce 1979 musel nastoupit základní vojenskou službu v Boru u Tachova a prošel výcvikem na velitele obrněného transportéru v Českém Krumlově. Od léta 1980 v Polsku sílilo odborové hnutí Solidarita, které se stávkami dostávalo do konfliktu s komunistickou totalitní vládou a přerostlo v celostátní protesty. Sovětské stranické vedení zvažovalo vojenský zásah v Polsku spolu s dalšími vojsky států Varšavské smlouvy. V prosinci vyhlásili rozsáhlé vojenské cvičení jako zástěrku pro chystanou invazi a před hranicemi s Polskem čekaly přichystané i dvě československé divize. I Evžen měl u své jednotky pohotovost. „Seděli jsme a bavili jsme se, co budeme dělat, když nás pošlou do Polska a budeme tam třeba muset střílet do lidí. To je úplně nepředstavitelná věc. Říkali jsme: ‚Přece nebudeme střílet do civilistů,‘“ vzpomíná Evžen, který měl tehdy ještě v živé paměti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Evženův kamarád Pavel Štencek byl spojař a na vysílačce ladil i zahraniční rozhlasové stanice. Poslouchal, o co ve skutečnosti v Polsku jde a dělal si zápisky. Společně z toho sepsali zprávu a rozmnožovali ji. „Představovali jsme si, že to rozdáme klukům, vojákům, aby věděli, co se v Polsku děje, proč nemůžou na opušťák, proč nemůžou na dovolenku, proč nám hrozilo, že pojedeme okupovat Polsko,“ vzpomíná Evžen. Kontrola je ale přistihla při práci a zatkla. Deset dnů je drželi ve vojenském vězení a měsíc vyslýchali. Nakonec je odsoudili k podmíněnému trestu odnětí svobody na devět měsíců. K vojenskému zásahu do Polska naštěstí nedošlo a jednotky byly z pohraničí staženy.

Když se Evžen vrátil z vojenské služby, doma měli těžké období. Jeho bratři Josef a Stanislav podepsali Chartu 77 a StB je sledovala a často vyslýchala. Stanislava jednou dokonce odvezli do lesa, kde ho zmlátili, polili nesnesitelně páchnoucí kyselinou máselnou a nechali ho tam. V ten samý den zatkli i Evžena, odvezli ho na výslech a nabízeli mu spolupráci. „Vysvětlovali mi to tak, že když jim řeknu, co moji bratři a tatínek chystají, tak oni jim v tom zabrání, protože budou vědět, co chystají a nedostanou se tím pádem do kriminálu. Takže bych vlastně pomohl odvrátit kriminál mé rodiny. Já jsem samozřejmě nesouhlasil, řekl jsem, že na ně nebudu donášet,“ vypráví Evžen. Dál ho pravidelně před významnými výročími předvolávali na výslechy. StB také celou rodinu dál sledovala a odposlouchávala jim telefon, což se jim několikrát potvrdilo.

 

Tajným promítačem a dabérem náboženských filmů

Ani tyto zkušenosti Evžena neodradily. Do Československa se dostávala chybějící náboženská literatura i ze zahraničí. Evžen měl k dispozici auto a ochotně pomáhal s přepravou. Často ani nevěděl, od koho knihy přebírá, aby při případném odhalení neměl koho prozradit. Jeho kamarád Radomír Malý měl kontakt na Američany, kteří přes hranice převezli knihy. „Jeli jsme na smluvené místo v Brně k řece Svratce, tam mě zavedl. Tam už bylo auto, žigulík. Já jsem k němu zacouval s mým autem, měl jsem tehdejší starou Škodu Octavii. Přeházeli jsme tam ty věci. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je. Ani jsme se nepředstavovali, jenom jsme si řekli: ‚Good evening.‘ Rozloučili jsme se a jeli jsme pryč,“ vzpomíná Evžen. Takto se jim podařilo získat nedostatkové bible nebo například Karafiátovy Broučky, kteří se v Československu nevydávali.

Evžen se také snažil pomoci nespravedlivě stíhaným lidem, když držel protestní hladovku nebo šel na jejich soudní líčení. Také sbíral podpisy pod petice za propuštění Drahomíry Šinoglové, kterou uvěznili v době, kdy ještě kojila šestiměsíčního syna. I díky této petici dostala po měsíci vězení milost. Evžen se v té době především snažil propagovat křesťanství. Kněz Vladimír Veškrna mu dal filmy Ježíš Nazaretský a František z Assisi od Franca Zeffirelliho a podařilo se mu sehnat zvukovou promítačku. „Promítal jsem třeba v evangelickém kostele. Tam se sešel plný kostel lidí. Kdyby to dnes někdo viděl, film v italštině a já k tomu čtu do mikrofonu přeložený text, dnes by to bylo hrozně vtipné. Ale v té době to lidé hrozně hltali, fakt na to chodili,“ popisuje Evžen. Podobné aktivity ale považovali vládnoucí komunisté za nežádoucí a někdy proti nim i tvrdě zakročili. StB je označila za pobuřování, nezákonné obohacování nebo maření státního dozoru nad církvemi, a za tyto trestné činy hrozil trest odnětí svobody na několik let.

 

Pomoc na Ukrajině

V roce 1984 se Evžen oženil s Hanou Machovou, dál dělal automechanika, ale změnil zaměstnavatele. V roce 1985 jel s manželkou na Národní pouť na Velehrad, které se podle oficiálních dokumentů zúčastnilo sto tisíc poutníků. Dav skandováním hesel za náboženskou svobodu přehlušil projev ministra kultury Milana Klusáka. Opravdové svobody se ale dočkali až za čtyři roky. Evžen se účastnil listopadových demonstrací v roce 1989 ve Znojmě, protože byl s rodinou čerstvě přestěhovaný do Horního Břečkova. Po pádu totalitního režimu vstoupil do Československé strany lidové a angažoval se ve volebních komisích. „Jeden ten komunista tam volal na druhého: ‚Ty, Josef, ty nepojedeš. Už to teďka bude všechno jinak.‘ To si vzpomínám, že byli hodně zaskočení, že nebudou jenom komunisti ve volební komisi nebo že nebudou voleni jenom oni,“ vypráví Evžen. Čtyři volební období také působil jako obecní zastupitel.

Od roku 1991 pracoval Evžen na pozici technického administrátora brněnského biskupství a vyhledával majetek zabavený církvi. Po dvou letech se ale nechal přesvědčit a přijal pozici ředitele Oblastní charity Znojmo, kterou zastává dodnes. Podařilo se mu uskutečnit nespočet projektů, zřídit řadu sociálních služeb a organizovat pomoc do zahraničí, především na Ukrajinu. „Dává se tam ročně 1,2 milionu, takže ta pomoc je poměrně významná. Pomáháme nejvíce nemocným dětem z chudých rodin. To je náš nejstěžejnější program, kromě jiných,“ popisuje Evžen práci ve znojemské charitě, která má dnes 120 zaměstnanců.

I v době omezování náboženské svobody usiloval Evžen o šíření křesťanství, obecně dobra mezi lidmi a snažil se zastávat potřebných lidí. Vedl ho k tomu celoživotní příklad jeho rodičů Josefa a Marie Adámkových. Otec byl oceněný Medailí Za zásluhy od prezidenta Václava Havla. Nutno říci, že jeho manželka mu byla velikou oporou a s mnoha věcmi mu pomáhala. Evženovi nejvíce chyběla možnost cestovat do zahraničí a o to víc dnes využívá nesamozřejmé volnosti pohybu. „Rozhodně bych chtěl vzkázat, aby si lidé vážili svobody. Svoboda je strašně důležitá. Taky se musí za svobodu bojovat, zvlášť v dnešní době, kdy je potřeba chodit na protesty na náměstí a ukázat, že politici si s námi nemůžou dělat, co chtějí. Je potřeba svobodu hájit,“ dodává Evžen na závěr.