The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík v. v. Josef Adámek (* 1920  †︎ 2013)

• narozen 2. ledna 1920 v Chřešťovicích u Písku

• vyučil se truhlářem, pracoval na Podolí a v Milevsku

• nuceně nasazen na budování Atlantického valu ve Francii (organizace Todt)

• v kontaktu s francouzskými partyzány macquis

• v září 1944 utekl z nuceného nasazení ke spojeneckým jednotkám

• transportem odcestoval do Anglie, zde krátce pobýval v zajateckém táboře

• 7. listopadu 1944 se přihlásil do 1. československé samostatné obrněné brigády

• prodělal tankový výcvik ve skotském Duns u Edinburghu

• hlídkoval na jihu Anglie u Southend-on-Sea

• přejel přes kanál La Manche do belgického Ostende

• ve Francii byl přidělen jako řidič k lehkému tanku Stuart

• sloužil v průzkumné rotě v Hazebroucku a v St. Omeru, 3. tankový prapor

• účastnil se obléhání Dunkerque

• po válce pracoval jako truhlář v Trutnově a v Písku

• zemřel dne 17. července 2013

Josef Adámek se narodil 2. ledna 1920 v obci Chřešťovice u Písku v tehdejším Československu. Tatínek se věnoval tesařství a domkářství a zároveň byl hudebníkem, zatímco maminka pracovala v domácnosti. Pamětník měl ještě dalších sedm sourozenců. V Chřešťovicích absolvoval osmiletou obecnou školu a vyučil se truhlářem.

Po vyučení pracoval na Podolí, v Milevsku a v Písku: „Na mostě jsem pracoval až do příchodu Němců, když obsadili pohraničí a pak celé Československo. Viděli jsme, jak obsazují jižní Čechy a jak přejíždějí přes starý most na Podolí. Jak to všechno probíhalo. V zatáčkách na Podolsku některá auta spadla do škarpy. Když jsme viděli, jak nás obsazují, tak jsme nechali práci, plakali jsme a šli jsme domů. Pak jsme znovu přišli asi po dvou dnech.“

Budování Atlantického valu

Josef Adámek dále pracoval až do té doby, než dostal povolávací rozkaz na práci do Německa: „Tak nás sebrali. Tady na nádraží je pamětní tabule, jak jsme nastupovali. Byli kamarádi, Miroslav Přibyl, Jan Černý a Václav Kotrbatý, tak jsme povinně nastoupili od pracovního úřadu a jeli do Prahy. Tam už byl připravený celý vlak těchto mladých lidí. Pak nám prověřovali esesáci doklady a všechno a jeli jsme asi čtyři dny do Berlína.“

V Berlíně nově příchozí pracující roztřídili, strávili zde asi dva týdny a poté celý vlak truhlářů, tesařů, betonářů a dalších profesí odjel do Francie na budování Atlantického valu. Nacisté totiž potřebovali vybudovat val proti případné spojenecké invazi: „Pracovalo se ve dne v noci, dělaly se kryty a ponorkové základny. Tak jsme pracovali pořád, ve dne i v noci, aby měli ochranu proti Spojencům. To už Spojenci bombardovali a my jsme přejížděli sem a tam. Když to Spojenci rozbili, tak my jsme to zase spravovali. Na nádražích koleje a všechno. Tam jsme vydrželi až do invaze v červnu 1944.“

V organizaci Todt, ve které byl i pamětník, se nejednalo o lehkou práci. Jídlo bylo velice špatné a někteří pracující prý dokonce přišli o život během bombardování. Josef Adámek se také zapojil do francouzského partyzánského hnutí macquis. Zdejší partyzáni hodlali osvobodit Francii a vytvořili velice silné a početné oddíly, které dokonce kooperovaly se Spojenci. Od nich dostávali munici a další materiál. Pamětník a další jeho kolegové zase macquis dodávali potřebné informace.

Poté přišlo spojenecké bombardování a vlak, ve kterém jel Josef Adámek, byl zlikvidován. Němci už však byli trochu liknaví k dalším útočným nebo obranným snahám i k udržení vlastních pracovníků: „Němci odjížděli pryč, když byla invaze. Jeli pryč autobusy (...) a říkali, abychom počkali, že přijedou další a že potom pojedeme do Belgie zase dělat nějaké opevnění. Čekali jsme, čekali a pak jsme se rozhodli, že utečeme. Tak jsme od nich utekli.“

Útěk a internace v Anglii

Společně s Františkem Urbanem, Miroslavem Přibylem a Janem Černým přešli frontu ke spojeneckým vojákům: „Tak jsme se schovávali, asi tři dny jsme spali v prasečím chlívku, potom jsme spali pod slepicemi, měli jsme naděláno za krkem, ale furt jsme šli pryč. A pak jsme natrefili na kanadskou jednotku. Tak jsme se u nich ptali, oni uměli trochu francouzsky.“

Kanadští vojáci je zavedli ke svému veliteli, který jim vydal potvrzení, že jsou Češi a že chtějí vstoupit do armády: „Jak jezdili řidiči z přístavů a vozili jídlo, náboje, střelivo a všechno, tak nás hned vzali zpátky do přístavu a pak jsme lodí přejeli na anglické pobřeží. Dali nás do lágru a tam už byli všichni Němci, které zajali. My jsme potom šli za velitelem, že jsme Češi. Tak potom byli v Anglii českoslovenští důstojníci, že by potřebovali vojáky do armády, kdo by chtěl dobrovolně, tak jsme se hlásili.“

Následovalo vyšetřování, aby se zjistilo, odkud noví rekruti jsou a co dělali před nuceným nasazením. Nakonec však Josefa Adámka i jeho kamarády do československé armády vzali.

V tanku Stuart

Pamětník společně se svými kamarády prodělal tankový výcvik ve skotském Duns u Edinburghu a poté odjel zpět do jižní Anglie, do Southend-on-Sea: „Tam jsme byli ve stanech a v barácích, protože tam ještě pouštěli z Francie rakety V1 a V2. Tak jsme hlídali na pobřeží a spali jsme normálně v pokojích a všechno. Když nás potom bylo více, tak jsme šli do kempu.“

V kempu se čekalo na další československé vojáky, a jakmile jich bylo více – pamětník udává celkový počet tři sta jedinců – byli přes kanál La Manche převezeni do belgického Ostende. Teprve v kanálu La Manche viděli všechny lodě, které Němci potopili během spojenecké invaze do Normandie.

Z Ostende putovali vojáci zpět do Francie, kde už byly připravené tanky. Josef Adámek byl přidělen k lehkému americkému tanku Stuart jako řidič. Sloužil v průzkumné rotě 3. tankového pluku. Další jeho kamarád šel k motopraporu a další ke kanonům.

„Pak nás rozmístili a jeli jsme k Dunkerque. Byli jsme v Hazebroucku a v St. Omeru připravený. Tam už byl první a druhý tankový prapor, oni už měli cromwelly a shermany a my jsme byli třetí tankový prapor. Ještě dodatečně jsme byli utvoření. Tak jsme čekali, až bude nějaký rozkaz. Potom byli Spojenci až za Rýnem a Němci byli v Dunkerque obklíčení.“

Čechoslováci společně s kanadskými, francouzskými, britskými a belgickými jednotkami zadržovali obklíčené Němce v přístavu Dunkerque. Jednalo se o strategické obklíčení, jelikož v Dunkerque se nacházela velká armáda admirála Friedricha Frisiuse a hrozilo, že by se mohla spojit s ustupující německou armádou. Francouzi prý zároveň nechtěli, aby byl přístav bombardován.

Čechoslováci podnikli na Dunkerque celkem tři útoky, 28. října, 15. listopadu a 15. dubna, ale ani jednoho ze zmiňovaných útoků se Josef Adámek nezúčastnil. Jeho role byla jiná – byl v záloze připraven se svým tankem: „My jsme byli připravení. Kdyby náhodou Němci prorazili, tak jsme byli jako pěšáci. A první a druhý tankový tam střílely s tanky. My jsme byli také připravení, kdyby nějací padli, abychom je zastoupili. (...) Byli jsme v pohotovosti, nikam se nesmělo. Seděli jsme v tankách a někdy v noci v nich i spali. Byli jsme tam třeba čtrnáct dní, tři neděle a potom nás stáhli.“

Německá posádka kapitulovala dne 9. května 1945, a 1. československá samostatná obrněná brigáda tak mohla odjet do Československa: „My jsme se stáhli do St. Omeru na letiště. Tam jsme také čekali na rozkazy, a když měli Angláni volné transportéry, tak jsme s tanky najeli na transportéry, protože s tanky bychom sem nedojeli. S tím se ujede jenom část cesty a pak musí jít do opravy nebo se vyřadit.“

Z armády zpět k truhlařině

Obrněná brigáda přejela přes rozbité Německo a rozmístila se v jihozápadních Čechách. Josef Adámek se usadil v Horažďovicích a jeho tank zůstal v Novém Boru. Zúčastnil se v Praze defilé a poté se přesunul do Olomouce, kde demobilizoval.

„Potom jsem si hledal místo a nabízeli mi školníka ve Vimperku nebo v Praze hlídat minerální oleje. Já říkám: ‚Kdepak, já jsem teď odevzdal tank, tak zase nebudu hlídat.‘ Pak se můj velitel tanku nějak domluvil s velitelem naší jednotky, těch menších tanků, někde zabral nějaký dřevopodnik, tak tam poslal velitele a zda bych tam šel, že jsem truhlářem. On to chtěl zabrat jako veliký podnik.“

„Taky jsem si podal žádost, chtěl jsem jít ke Sboru národní bezpečnosti. To se mi líbilo. Ale že jsem byl na Západě, oni Zápaďáky nechtěli, že přivezli kapitalismus, tak mě nevzali. Odepsali, že mají plno, že mají obsazeno. A ti, co byli v Rusku v 1. československém armádním sboru, zase přivezli komunismus.“

Josef Adámek tedy pracoval v Trutnově jako truhlář, strávil tam prý asi deset let, a poté se oženil a odstěhoval se do Písku. V jihočeském městě pracoval v hoblovně a ve Výrobním družstvu Otava, odkud odešel do důchodu. Po smrti prarodičů i manželky se odstěhoval do své rodné obce. Na sklonku života se ještě stěhoval do domova pro seniory v Písku. Zde zemřel dne 17. července 2013 ve věku nedožitých čtyřiadevadesáti let.