The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zemfira Agajeva (* 1971)

• narodila se ve vesničce Kargaron v roce 1971

• v beslanské škole přišla o syna Žorika, stále doufá, že se vrátí

Během tří dnů bylo všechno zničeno. Mám ale pocit, že na rozdíl od mnoha rodin, my jsme se jakžtakž dali dohromady. Mnoho rodin se rozpadlo, některým v důsledku toho všeho selhaly nervy. Čas od času se člověk jakoby sesype „už dost, nemůžu, nemůžu dál“, a najednou zase někde sebere sílu. Ráno vstávám a občas si říkám, že toho „mám dost, už jsem unavená“, ale vstanu a jdu do práce a jakože musím, že je to moje povinnost, a jdu s hlavou vysoko zdviženou.

Mé rodné příjmení je Sauzijeva, což není běžné příjmení v Tardonské oblasti, kde jsem se narodila, ve vesničce Kargaron, v roce 1971 – bylo to krásné místo. V jedenadvaceti letech jsem se do Beslanu přivdala. Moje máma měla talent na ruční práce. Vyráběla ručně koberce. Táta byl kovář. Taková obyčejná prostá rodina. Tenkrát byly kolchozy, dneska už to tak není, protože byly všechny zrušeny, tam naši pracovali až do důchodu, máma taky. Máma nám dodnes plete ponožky.

Tkaní koberců je ve vaší rodině tradiční?

U nás ve městě byla továrna, kde si máma koupila tkalcovský stav, na kterém tkala.

Máte sestry nebo bratry?

Mám jednoho bratra a dvě sestry. Máma, bratr a jedna sestra dnes žijí v Petrohradě. Bratr pracuje s kovem, sestra absolvovala potravinářský institut a učí na zemědělské škole.

Jak se všichni dostali do Petrohradu?

Sestra odjela dávno, už před pětadvaceti lety, bratr před deseti lety. Byla prostě taková situace, zkrátka museli odjet.

Vyprávějte o vašem dětství.

Vzpomínka na dědu

Měla jsem toho nejúžasnějšího dědu. Všechnu vřelost mi dával on. Babička byla přísná a děda nás daleko víc rozmazloval. Chodila jsem s ním na ryby. To se u nás dědí, dneska můj syn chodí také rybařit a kupodivu i moje dceruška si přiváže nitku na klacík a nahazuje, jako když loví ryby. Měla jsem moc pěkné, bezstarostné dětství. Dědečka dokonce občas vídám ve snu, očividně mi pomáhá i z onoho světa. Občas se mi zdává, že se všichni okolo mě pohybují a já stojím na místě a nemůžu udělat ani krok, a tehdy ke mně přichází v podobě starého šedého psa a říká mi naším jazykem: „Neboj se, poběž za mnou.“ Po těchto slovech se za ním rozběhnu a předběhnu je všechny.

A jaké bylo jeho povolání?

Oficiálně pracoval v kolchozu, ale vedle toho měl rodinnou firmu, ve které opravdu pracoval. Zažil válku. Šel pěšky z Berlína, cesta mu trvala velmi dlouho. Přivezl z cesty ořech, který je stále u nás doma. Byl i raněný.

Vždycky mi vyprávěl, jak je opustil velitel a v důsledku toho je obklíčili a zajali. Po nějaké době se odtamtud dostal. V Sovětském svazu byla ostuda padnout do zajetí, a proto mu odebrali všechna vyznamenání. Bylo to velmi zlé a urážlivé. Všechny vyznamenávali, dostávali dotace, a můj děda nic. A to bylo velmi urážlivé. Často mi to vyprávěl, pamatoval si i příjmení toho velitele. Děda byl moc dobrý a hodný... a umřel mi v náručí. Vždycky mě učil, s jakými rodinami je dobře se přátelit a se kterými to je zbytečné. Teď to samé říkám své dceři, protože smíšené svazky jsou špatné.

Uměl číst a psát a hlavně měl sám takový rozhled, že ani nepotřeboval vysokou školu.

Jakým jazykem jste mluvila v dětství?

Osetinským jazykem, dialektem.

Kdy jste začala mluvit rusky?

Určitě už ve školce. Víte, teď tady začali mluvit všichni rusky. A Rusové, kteří tady žijí, už mluví s lehkým přízvukem.

Doma rusky vůbec nemluvíte?

Proč by ne, rusky i osetinsky. Myslím si, že každého jazyka je třeba si vážit a milovat jej, potom by byl na světě soulad. Můj syn umí anglicky, je ve třetím ročníku, studuje anglicko-francouzskou větev a líbí se mu to, náš táta angličtinu ovládá perfektně a moje dcera chodí na doučování a pomáhá mi, když něčemu nerozumím. Dnešní děti jsou takové pokrokové.

Dodržujete nějaké osetinské tradice?

Samozřejmě. Například ženy nesmí vyslovit jméno toho, Jehož Jméno Nemá Být Vysloveno. Potom tady máme svatého, který pomáhá všem mužům.

K víře vás přivedli v dětství vaši rodiče?

Ne, absolutně ne. V naší rodině jsme dodržovali některé tradice. Například jsme měli úctu ke starším. Přinesla jsem si z rodiny to, co jsem viděla ve vztahu mezi mámou, babičkou a dědečkem. Dnes se musím starat o tchyni, už je hodně stará. Je to jako s bumerangem, skutečně, když se k ní dnes budu chovat špatně, zítra můj syn udělá totéž. Nechci, aby se ke mně choval špatně, proto se já sama nesmím tak chovat. Viděla jsem to doma a jinak se chovat neumím.

Občas se mi chce dát někomu pohlavek, když dělá něco nesprávného, ale vychování mi to nedovoluje. Sláva Bohu, že mám sílu na to, nic takového neudělat.

Do základní školy, kam jste chodila, chodili jen Osetinci?

Ne, tady naproti žijí Rusové, ti tam taky chodili. V naší ulici jsou další tři čtyři ruské rodiny. A víte, že uměly osetinsky lépe než my? Stávalo se, že jsme neznali nějaké slovo, ale Kolja ho znal. Dnes už jsou dospělí a mají moc dobrou práci. Kamarádíme se spolu dodneška. Rodiče jim brzy zemřeli. Jeden z nich je plukovník FSB. Máma jim dřív každý večer posílala jídlo, protože byli sami. Valerka dodnes říká, že ji měl rád jako vlastní mámu, protože měli díky ní vždy co jíst. Takže ta separace, o které mluvíte, ta tu nikdy nebyla.

A děti jiných národností ve škole byly?

Byl tam jeden Uzbek, ale jejich rodina se později odstěhovala. Pak ještě dva chlapci ze střední Asie. Ale většina byla Rusů.

Do školy jsem nastoupila v roce 1979, po skončení v roce 1989 jsem nastoupila na zdravotní školu do Vladikavkazu. Dnes pracuji na poliklinice jako laborantka.

Jak ovlivnil váš život rozpad SSSR?

Jednu dobu můj muž nepracoval. Byl makléřem. Asi rok jsme to měli těžké, ale to měli asi všichni. Dneska to docela jde, ale tehdy, když bylo všechno na lístky, to byl smutný obrázek. Nám pomáhali rodiče a měli jsme všechno domácí, takže jsme nijak zvlášť nestrádali.

Jak jste prožívali boje v příměstských oblastech?

To bylo hrozné. Víte, mému synovi bylo tehdy pár měsíců a já stále čekala to nejhorší. Slyšela jsem vyprávění lidí v televizi... Vzpomínám si, že z naší vesnice taky odešlo pár kluků do Bílého domu, kam pak zmizeli, to nikdo neví a nechápe. Slyšela jsem, že je zajali, jednoho po druhém, jeden z nich byl můj soused. Tou dobou byl můj bratr příliš malý, jinak by tam určitě jel taky.

Má tento konflikt stále vliv na život v regionu?

Stále svému synovi říkám, že si musí vážit každé národnosti, národnost za nic nemůže. V době teroristických útoků říkali, že polovina lidí byli Čečenci, Inguši... Ale byli tam i Rusové, i jeden Osetinec tam byl, kterého vychovávala Osetinka. A teď se říká, že všichni Inguši jsou špatní...

Velmi si vážím Junizbeka Ivkurova. Záleží na člověku a na jeho práci. Očividně jim podávají takové informace, které se jim hodily, a ne ty, které by byly negativní.

Když se ukázalo, že polovina z nich byli Inguši, vládla tu nálada po odvetě. A co by z toho bylo...? Jen utrpení. Stále svému synovi opakuji, aby neposlouchal ostatní. Jednou jsem se ho zeptala: „Dokázal bys zabít ingušské dítě?“ A on mi odpověděl: „Ne.“ Jen ať si zapamatuje, že nejsou špatné národy. Když jim říkají: „Zabij Osetince, jinak nejsi chlap“, následuje krveprolití. To je politika.

Žijeme teď polovičatě. Když se usmívám, mám pocit, že se dopouštím zločinu, jak se přece mohu usmívat, když se děje něco takového! Stále čekám.

Čečenský konflikt se nějak dotkl Osetie?

Myslím si, že ne. Je mi jich líto. Všechno to je vysoká politika, ale trpíme my, obyčejní lidé.

Kdy jste se vdala?

Vdala jsem se v roce 1992 za Tamerlana Michajloviče Agajeva. Setkali jsme se za zvláštních a směšných okolností. Na zastávce. Jela jsem do práce a ujel mi autobus, měla jsem zpoždění. Stopovala jsem, protože cesta do práce trvala čtyřicet minut a naše vedoucí byla velmi přísná, takže jsem přilítla na zastávku a on jel s nějakým kamarádem. Nabídli mi odvoz a chovali se velmi mile. Ke konci cesty se kamarád muže zeptal, jak se jmenuju, a tak jsem se představila. Týden nato mě volali v práci na vrátnici a tam stál on s kyticí v ruce, a já ho ani nemohla poznat. Dneska se mě dívky, kterým se nepodařilo provdat, ptají, na jaké zastávce jsem stála. Později jsem zjistila, že se zašel na osobní oddělení zeptat na moje příjmení a zjistit, kde pracuji.

S takovým člověkem půjdete do čehokoliv. Je mezi námi věkový rozdíl osmnáct a půl roku.

Dřív pracoval v OSN a dnes pracuje v soukromé firmě svého bratrance jako manažer. Nemá rád, když ho lidé chválí, ale tak jako tak je to příjemné.

Kdy se vám narodily děti?

Saška se narodil v roce 1993, Žorik v 1996 a Vika v roce 2003. Teroristický útok byl v roce 2004, to jí bylo sedm měsíců.

Jakým jazykem s dětmi mluvíte?

Osetinsky a rusky, stejně tak s manželem. Když chtějí přede mnou něco zatajit, tak občas spolu mluví anglicky, ale já na to pak stejně přijdu.

Šla jste po porodu zpátky do práce?

Byla jsem tři roky na mateřské. Pak šly děti do školky a já do práce. Mám svoji práci moc ráda, nedokážu si sebe představit na jiném místě.

Kdy jste se přestěhovala do Beslanu?

Když jsem se vdala.

Co jste dělala ráno 1. září 2004? Jak začínal váš den?

Leckdo něco viděl, pak o tom vyprávěl. Mně se zdál ošklivý sen. Jsem citlivý člověk, občas něco vytuším. Ale ten den nic. Bylo to obyčejné ráno. Někde mám fotku, poslední fotku svých dětí, Sašky a Žorika, ta fotka obletěla celý svět. Kdybych si ten foťák vzala s sebou, nic z toho by nebylo. Tehdy jsem je vyfotila a odložila foťák na gauč. Oblékli jsme se a já jsem nakrmila Viku. Kdybych ji s sebou vzala, nepřežili bychom. Plakala by a dožadovala by se kojení a já bych předčasně zemřela na dehydrataci. Takže absolutně žádnou předtuchu jsem neměla. Proč jsme nepřišli pozdě, třeba jen o deset minut... Nejsem závistivá, ale závidím lidem, kterých se teroristický útok nedotkl.

(je ticho, slyšet je štěkání psa)

Co se dělo, když jste přišli do školy?

Ničeho jsem si nevšimla. Většinou si všeho všímám. Koupili jsme velké kytice a šli jsme, šťastní, svátečně oblečení, v kravatách.

Stihla jsem akorát popadnout Žorku, Saša mi někam zmizel, už si to nepamatuju. Ukázalo se, že se schovával se svým spolužákem v aule. Vyprávěl mi, že uviděli lidi v jiných uniformách, a zařičeli, že to přišli naši, ale byla to další skupina teroristů, a jeden z nich řekl: „Já nejsem žádný váš, a vy koukejte jít dolů“, takže se dostali k nám a Žorka byl strašně vylekaný.

S časovým odstupem se mi určité momenty zdají podezřelé. Například proč byl pod každým oknem štěrk, možná proto, aby nás snáze nahnali k oknům. Já s Žorkou jsme přiskočili k oknu tak lehce, jako by to bylo připravené. Potom ten štěrk uklidili a vyšetřovatel říkal, že jsou to pouze naše dohady.

Nikoho jsme nepohřbili

Jsme jediná rodina, která nikoho nepohřbila. Po určitou dobu jsme byli psanci, říkali o nás, že jsme blázniví. Bylo to velmi bolestné.

Dnes už mnoho lidí chápe, že teroristi odešli a že je to lež, že je zabili všechny.

Nevěřte tomu. Odcházeli dokonce velmi snadno, v noci i ve chvílích útoku. A není vyloučeno, že mohli odejít s dětmi v náručí.

Neříká se nadarmo, že ve chvílích kataklyzmat a v takovýchto nenadálých situacích se můžete dozvědět pravdu během prvních dvou tří hodin, potom už se to nedá očekávat. A během prvních dvou hodin sám Andrejev říkal, že teroristé odešli, a možná, že i s dětmi. Prosil nás, abychom nepouštěli děti ven, abychom je vyvedli sami. Později se taková informace vůbec neobjevila, všechno to někam zmizelo. Když jsme tvrdili, že teroristé odešli a dost možná i s dětmi, dali nám ten cejch. Říkali také, o co je náš syn lepší než ostatní děti... o nic. Pro každého rodiče je jeho dítě nejlepší ze všech. Ale já mám právo říkat, že můj syn není pochován tam, kde údajně je, že to nejsou jeho ostatky.

Mohla byste nám říct, kde ve škole jste se nacházela a co se tam dělo?

Zahnali nás jako ovce. Byli dobře technicky připravení, zahnali nás, křičeli: „Do tělocvičny, do tělocvičny“, právě tam, a ne do jakékoliv jiné třídy. Byli tam i v noci.

Rozbila jsem kabelkou okno a tam byl ten štěrk. Já s Žorkou jsme vylezli a za námi šli ostatní. Na chodbě jsem viděla tu hrůzu, husté plnovousy na bledých obličejích a pláště až po kotníky, vypadali všichni jako smrtky. Aby nás dostali právě do tělocvičny, tak stříleli do stropu.

Později jsem se dozvěděla, že ty pláště byly neprůstřelné. Měli na sobě navíc lehké neprůstřelné vesty, které neměli ani členové FSB. Kde tenkrát takové vzali? Je jasné, že jim musel někdo hodně pomáhat.

Černá vdova

Když jsme seděli v tělocvičně, procházela mezi námi černá vdova a kontrolovala, kdo má u sebe mobilní telefon. Moc dobře si pamatuji ty oči, mandlové, zoufalé, byla bledá, měla špínu za nehty. Nebylo jim více než sedmnáct osmnáct let, netuším, odkud je vzali... když přišel první výbuch, říkalo se, že to byla ona, že na sobě odpálila trhavinu, protože nechtěla střílet děti.

Někdo říkal, že na ostatní křičela rusky, že jí říkali, že přepadnou vojenský sklad, a ne že zajmou děti. Říkali to muži, které postavili do okna, aby na ně odstřelovači nemohli střílet.

Lež synovi – malinovka

První den to bylo hrozné, můj syn moc plakal, měla jsem pocit, že se mu rozskočí srdíčko, a tak jsem ho obelhala, že tu natáčí film. A on se mě zeptal, proč strýci teče skutečná krev. Byl to muž mé sestry, byl vysoký, i když klečel, na hlavě měl čepici jako Fidel Castro. Myslím, že se ho báli. Zabili ho. A můj syn to všechno viděl. Řekla jsem mu, že to je malinová šťáva, a dodnes ji nemůžu pít. První den to bylo skutečně strašné.

Jak se chovali lidé vedle vás?

Různě. Jak byli vychováni, tak se chovali.

Jaká byla první noc?

První den ještě byla nějaká naděje. Ale když zabili Petrozova, nezůstala mi už žádná.

Počet lidí ve škole

Myslela jsem si, že to teď všechno skončí.

Donutili nás udělat seznam dětí.

Nedávno jsem v televizi viděla pořad Mistr 365, Dzugajeva, a tomu bych napráskala. Potom, co udělal, zemřel jeho otec studem. Jak může někdo v televizi tvrdit, že nás tam bylo mnohem méně? Vždyť tam bylo víc než tisíc lidí. A zabili jich právě tolik, kolik řekl. A on potom, co řekl, je stále naživu. Potom, co prohlásil, se na nás teroristi vrhli jako zběsilí, přestali k nám být shovívaví a říkali, že tam všichni chcípneme. Přestali propouštět skupinky.

První den byl hrozný a v noci jsme vůbec nespali. Po tom, co pronesl tenhle Mistr, nám nedovolovali ani vstát.

Druhý den večer pršelo. Mám moc ráda déšť. Jenom nechodím ráda na hřbitov, když prší, ale déšť mám ráda. Když tam jdu, chodím postupně ke každému, abych nezapomněla na jejich tváře. Ale vím určitě, že Žorka tam není.

Ale tohle mi pomáhá, neviděla jsem ho už deset let.

No a druhý den řekli Zagojevové, aby odvedla několik lidí na chodbu. Ten den vypadala krásně. Zakřičela jsem na ni: „Irmo, Irmo, já jdu s tebou, jinak Žorka zemře.“ Zvedla mě, vyšly jsme na chodbu a tam stála Sašova první učitelka Galina Chadžijevna. Našla ve vedlejší třídě lžičku a chtěla ji někam schovat. Natrhali tam květiny, my jsme je s Žorkou ocucávali.

Mateřské mléko

Protože jsem měla Viku a kojila jsem, měla jsem dost mléka, a tak jsem začala odstříkávat do boty a krmila děti, když jsem pak měla lžičku, odstříkávala jsem mléko na ni. Za jiné situace by mě to nenapadlo. Děti si samozřejmě všimly, že se okolo mě něco děje, a najednou se celá tělocvična začala přesouvat mým směrem. Jeden z útočníků si toho všiml, přišel ke mně, obrátil na mě samopal a ptal se, co jsem udělala. Ale zřejmě to pochopil a řekl mi, ať toho nechám. Měla jsem takový strach, že mě okamžitě zastřelí před dětmi, že se mi třásly ruce i nohy. Ale co se tam dělo, všichni se ke mně začali posouvat a prosit, i dospělí. Hrůza. Hned vedle seděl malý chlapec, Azam... Žorka ze začátku nechtěl, říkal, že to je pro Viku. Ty děti mi dodnes říkají mami, posílají mi smrky na Den matek a já je moc miluju.

Víte, dívám se na zahraniční filmy, ale takový scénář jsem nikdy neviděla. A já s tím musím žít.

Byli tu Japonci, ta historka je naprosto dostala, a ptali se mě, že když jsem to přežila, jak je možné, že pro mě stát nic neudělal. A já jsem se divila, proč by?

Třetí den jsem chtěla umřít. Ráno bylo všem špatně. Seděla jsem uprostřed tělocvičny a na kraji už byli nějací mrtví. Výbuchy začaly okolo dvanácti. Donutili nás všechno vyhodit, telefony... prostě všechno. 

Halucinace

V jednu chvíli jsem měla halucinace. Chápala jsem, že to jsem já, ale měla jsem pocit, že jsem čmelák. Roztáhla jsem ruce a chtěla jsem letět. Podruhé jsem zase v noci měla pocit, že ležím v sarkofágu a křičím: „Nepohřbívejte mě.“ A napotřetí jsem se plazila k teroristovi, měla jsem pocit, že mám dvě lahve, a křičela jsem. Ve skutečnosti jsem ho prosila o lahev vody, kterou nám měl jakoby poslat Tamurik, můj muž. Byla jsem na konci sil. To vše byl důsledek dehydratace. Jedna žena mi připadala, že má obrovskou hlavu, lezla ke mně, celá rudá, chtěla, abych jí dala napít mléka, a já jsem jí říkala: „Jé, jé, jé, nelez ke mně, jsi tak strašná.“ Dnes spolu pracujeme.

Třetí den ráno, během výbuchů, jsem něco křičela na Žorika, takže jsem měla otevřenou pusu a pak mi praskly bubínky v uších. Mnoho lidí z toho ohluchne. Křičela jsem: „Žoriku, Žoriku“, a nějaký muž mě strhl za ruku, ať nekřičím, že nás kvůli mně všechny postřílí. A najednou to bouchlo. Pamatuju si, že jsem cítila, jak mi teče něco teplého, a pocítila jsem tři údery do zad. Byly to tři střepiny. Vůbec to nebolelo, byla jsem v šoku. Vyhodilo mě to oknem ke garážím. Nepamatuju si nic, s kým jsem byla, kde jsem byla. Když už jsem se mohla hýbat, začala jsem křičet: „Pojďme zpátky, mám tam děti!“ Věděla jsem, že je tam ve zdi větrací otvor, lidi tím někam procházeli. Měla jsem pocit, že už jsem umřela a že můžu projít zdí. Mohli mě střelit do zad, ale nezastřelili mě. Pak jsem zase upadla do bezvědomí.

Maskovaný muž mě přivedl k sobě, ukázalo se, že to byl domobranec z Cchinvalu. Říkal mi, že už je všechno v pořádku, že už všechny dostali ven. Lhal mi, chyběla mi půlka obličeje, roztrhla jej střepina.

Půlka policistů se schovávala. On mě nesl a já jsem viděla, jak se schovávají v hloučcích za domy. A okolo střílely granátomety. Myslíte si, že to všechno odpálili útočníci zevnitř? Ne, a ti, co to tvrdí, jsou ocejchovaní.

Je jasné, že tohle taky někdo naplánoval. Proč během prvních dvou měsíců začali všechny posílat někam pryč, k moři, do Soči, do Lotyšska atd. Nějak rychle všichni někam zmizeli. To je hodně podezřelé. Lidi rychle posbírali věci a odjeli z města. A místní orgány dělaly všechno rychle tak, jak potřebovaly. Naše rodina odjela jenom do Berlína na operaci. Seděli jsme s mužem a porovnávali, kdo co říká, jako spojenci.

Určitě odešli

Tehdy jsme dospěli k závěru, že útočníci přece jen mohli pár dětí odvést s sebou. Takže jestli si myslíte, že je to všechno jasné a že všechny zabili, není to tak. Není pravda všechno, co se tou dobou říkalo.

Ano, našli toho Kulajeva, který odhodil samopal a zůstal tam sedět. Zůstali tam jen ti, kteří nebyli důležití. A ti, co tomu veleli, odešli určitě již během druhé noci.

Já tě propustím

Byl tam ještě jeden takový okamžik, když nás všechny nahnali do tělocvičny, zastavila jsem se u kuchyně a držela jsem Žorku za ruku... a jeden z útočníků k nám tehdy přišel, pohladil Žorku po hlavě, ale tak nějak hezky, a čistou ruštinou bez přízvuku (nevypadal jako útočník, který by žil několik měsíců v lesích, měl čisté boty, byl upravený, čistý) řekl: „Neboj se, chlapče, všechno bude v pořádku, já tě propustím.“ Žorka si to zapamatoval a už první večer se mě ptal, kde je ten hodný strýček, který nám slíbil, že nás pustí. My jsme ho ale už neviděli. Znamená to, že tam bylo několik skupin, objímali jeden druhého, a proč se objímali? Zkrátka některé situace se mi zdály divné. Převlékli se do civilu, oholili si vousy a tak se zřejmě dostali ven.

Je jasné, že úplně všechno se vyprávět nedá, je to hrozné, strašné, strašné. Dodnes se mi o tom zdá, nic z toho jsem nezapomněla.

Říkali nám, jací že jsme to rodiče, že nepochováme svého syna. Nevím proč, ale na památníku není datum narození mého syna, je tam jiný rok. Ukázalo se, že nás donutili znovu pohřbít syna Igora Sulejmanova, za kterým přišli vyšetřovatelé a tvrdili mu, že jestliže neexhumuje tělo, tak ho zavřou za napomáhání teroristům. I takové věci se děly. Jeho matka si určitě myslí něco jiného.

Každé ráno čekám, že se objeví za dveřmi. Slavíme jeho narozeniny, 2. srpna, na oslavu jsou vždy tři pirohy. Čekáme a budeme čekat.

A jak to přežil starší syn?

Saša říkal, že když proběhl druhý výbuch, vyhodilo ho to do středu tělocvičny a tam byl nějaký stařec, kterého to roztrhlo, a Saša se bál, že bude mít na sobě jeho vnitřnosti, a tak vyskočil a utíkal. Někdo ho srazil a on ztratil vědomí. Probral se až tím, že na něj někdo šlápl. Probrala ho bolest a on vyskočil oknem a běžel pod střelbou do nějakého parku. Tam byla žena s postiženým dítětem a ta mu dala napít. A to se nesmí se takhle narychlo napít.

A on vypil čtyři lahvičky a zvracel z toho.

Máme dohodu, že o tom nikdy nebudeme mluvit. Máme spolu takový kamarádský vztah. Je to moc hodný chlapec, dobrosrdečný. A já vím, že nikdy nikoho nezabije. Protože já mu to říkám a budu mu to říkat.

Dopis do Čečenska

V jednu chvíli, když mi bylo hodně zle, jsem chtěla napsat dopis do Čečenska, aby nás přijali, ale muž mi to nedovolil. Donutily mě k tomu ty lži vyšetřovatelů, chtěla jsem odsud odjet.

Proč do Čečenska?

Kadyrov je dobrý hospodář, je silný duševně i ve svých činech. Podařilo se mu udělat z Čečenska něco krásného. Ano, lidi se ho bojí, no musí si ho buď vážit, nebo se ho bát. Upřímně řečeno, tady je úplně jiná situace. Tak by to být nemělo, k prezidentovi je potřeba se chovat víc poddaně, a ne tak, že je všechno jedno. Nechce se mi před vámi projevovat neúctu k republice, ve které žiju.

Tenkrát jsem ale moc těžce nesla ten přístup vyšetřovatelů a prokuratury. My jsme dlouho nechtěli syna pohřbít, a když už jsme s tím souhlasili, tak se radovali téměř před námi, zpívali radostí, že se jim podařilo uzavřít věc do konce roku (bylo to 31. prosince). Toho vyšetřovatele si pamatuji dodnes. Radostí si hvízdal. A to byla pro mě poslední kapka.

Jakmile jsem jim položila nějakou nevhodnou otázku, jeden z nich mi řekl, že jeho žena by stála u sporáku a vařila by oběd, a já jsem mu řekla, že nejsem jeho žena a že je mi jí líto, práskla jsem dveřmi a odešla.

Všechno se to nahromadilo a chtěla jsem napsat Ramzanu Kadyrovovi, my si ho moc vážíme. V žebříčcích popularity je náš prezident na posledním místě, já si pana Mansunova moc vážím, ale statistiky mluví samy za sebe.

Co dělala vaše rodina během těchto deseti let? Jak probíhalo vyšetřování?

Nijak. Nikdo nemyslí na naše zdraví. Nespoléhám se na ně, ale přála bych jim, aby zažili to, co já. Všechno je vůle Boží. Díky známostem a pomoci přítele mého muže mám zase obličej, jinak bych tam měla díru. Jela jsem čtyřikrát do Berlína, díky za ně, tam se zachovali dobře. Michel Stil má zlaté ruce. Dostalo se mi tam pochopení a všeho.

Slyšeli jsme, že oběti dostaly nějakou kompenzaci...

Ano, kompenzaci. Dostala jsem 700 tisíc rublů, můj syn 500 tisíc rublů. A milion rublů za Žorku, kterého mají za mrtvého. To je všechno a ještě 15 tisíc od Červeného kříže.

Proč si myslíte, že se to vůbec stalo, a proč právě v Beslanu?

Víte, tam v tělocvičně křičeli: „Kdybysme měli víc peněz, šli bychom do města.“ Křičeli na nás, že jsme proruští, že jsme prodejní, že se kamarádíme s Ruskem. To bylo možná výhodné pro politiky. Co se děje teď na Ukrajině? Copak z toho nemají politici prospěch?

Kdo je podle vás zodpovědný za ty události?

Já ani nevím, koho bych měla dnes obviňovat.

Účastníte se procesu u Evropského soudu pro lidská práva?

Ano. Díky Elle, ta udělala hodně práce. My jsme taky podávali žádost, brzy budeme mít slyšení.

Jaký rozsudek od soudu očekáváte?

Myslím si, že se bojí Ruska a bude to tak půl na půl. Vyplatí nám směšné částky, ale za cenu výsměchu a ponížení. A bude to stále totéž – ani my, ani oni. To si myslím. A hledat teď viníky... tehdy se říkalo, že za to může Putin. To je taktika. A tu nikdo neopustil a neopustí. No nevím. Je-li to Putin, nebo ne, já zkrátka všem říkám, ať si zažijí to, co jsme zažili my. Potom už nikdo nebude přemýšlet o dalším teroristickém útoku, protože to je strašné.

Zemfiro, řekněte nám, jak teď žijí vaše děti?

Deset let čekáme, stále čekáme. Když mám já nebo moje děti narozeniny, tak si vždy přejeme jen to jediné a všichni to víme. Když měl syn poslední zvonění, měl na čapce, kterou absolventi vyhazují do vzduchu, napsané jediné přání „Žorik“.

Saša a zlost

Saša studuje třetím rokem cizí jazyky, zanedlouho pojede na deset dní do Francie. Je to samostatný mladý muž, pracovitý a zdaleka není hloupý. Často si spolu povídáme, já ho hladím po vlasech, a to je v každém věku moc potřebné. Já se s ním mazlím, aby v něm nebyla zlost.

Vika je ve škole, skončila šestou třídu. Je to hodná holka, krásná, vypadá jako Ruska. Všichni tvrdí, že jsme ji adoptovali. Má světle modré oči, světlé vlasy, malý nosík. Jeden čas dokonce tvrdila, že je napůl Ruska, protože jí říkali, že tak vypadá. Máme plán, že z ní bude válečná lékařka. Chci, aby také byla soucitný člověk.

A Žorka dokončil základní školu, ale není doma.

Přemýšleli jste někdy o tom, že se odstěhujete jinam, že odejdete z Beslanu?

Ano, jeden čas ano. Možná to máte taky, když máte všeho plné zuby. Teď už ne, snažím se udržet dům a čekám tady na Žorku. Protože když se odstěhujeme a nebudeme tady...

Čečenci

Chtěla jsem odjet ke Kadyrovovi, protože jsem tam cítila sílu. Náš prezident byl slabý. Ale neobviňuji ho. No, kdyby aspoň jednou vzal všechny podle seznamu a jenom by se zeptal, jak jsme těch deset let žili, jestli nás třeba něco nebolí, potřásl by nám rukou a poděkoval za to, že jsme, že jsme to přežili, místo toho aby nás zneužívali... Dokonce i situace s přidělováním místních bytů, tam je to celé nějaké divné.

Nemyslete si, že zradím, já odtud nikdy neodjedu, ale v tu chvíli jsem v našem prezidentovi necítila sílu, a v Kadyrovovi ano. Samozřejmě i tam budou nějaké minusy, ale tehdy jsem tak reagovala. Vyslovila jsem to, ale uvnitř jsem to tak nikdy neměla. Dneska už nechci.

Děkuji vám za to, že jste nám to vyprávěla.

Děkujeme, že jste si na nás vzpomněli, protože na nás už zapomínají.