Urban Albert

„Přišel jednou ráno. Už se trochu rozednívalo a my jsme měli takového malého pejska a ten byl hrozně dotěrný. Ten pejsek štěkal a štěkal a já jsem vyšel ven a byla ještě tma a říkám: ,Tam někdo ide k nám.‘ Ideme se podívat a Ignác! Takovej ruskej kabát. Jak přišel, tak jsme mu to honem venku vysvlékali. Bylo to plný vší. Mamička ho hned oblékla. Vela jich tak přišlo. Čo si pamatuju, tak z druhej svetovej války se jich jenom v okolí nás nevrátilo asi pět nebo šest. Náš súsed se nevrátil, pak od tatínkovy sestry kluk a ještě další súsed a dvaja bratři Morongovi. Ti, kteří narukovali před bratrem, tak se skoro ani jeden nevrátil.“

„Po válce, jak Němci odešli, tak toto ostalo všechno prázdný. Tady byli Bulhaři, Rumuni. Tady v pohraničí bylo hrozně moc různých lidí. Československá vláda zjistila, že všude po světě je hrozně moc Slováků. Oni to po tom světě obešli a říkali, že kdo chce, může jít do Československa. Ještě z letadla vypouštěli letáky. Co nám všechno dají, jak nás tam ošidili. Lidi se sebrali. Nejprve sem šli na práci, pak se vrátili a odešli s rodinama. V roce 46 šli první lidi s rodinama. Dostali hospodářství, kus pola a dobytek, ale pak jim to stejně všechno sebrali. Za rok přišli, že kdo chce jist, tak ať si napíše, a už nepojede na svou pěst, ale transportem.“