Urban Albert

„Nad náma byl kopeček a na něm se kluci a holky vždycky po obědě scházeli. Kecali, kecali a najednou si vzpomněli, že by si měli udělat nějakou zábavu. Někoho poslali pro nějakého muzikanta a hrálo se a pilo. Tak se tam lidi bavili. Třeba si poslali nějakého mladšího kluka, aby zašel tam a tam pro holku. Aby poprosil její rodiče, že ho poslal její nastávající. Lidé se tam znali, tak ji pustili.“

„Přišel jednou ráno. Už se trochu rozednívalo a my jsme měli takového malého pejska a ten byl hrozně dotěrný. Ten pejsek štěkal a štěkal a já jsem vyšel ven a byla ještě tma a říkám: ,Tam někdo ide k nám.‘ Ideme se podívat a Ignác! Takovej ruskej kabát. Jak přišel, tak jsme mu to honem venku vysvlékali. Bylo to plný vší. Mamička ho hned oblékla. Vela jich tak přišlo. Čo si pamatuju, tak z druhej svetovej války se jich jenom v okolí nás nevrátilo asi pět nebo šest. Náš súsed se nevrátil, pak od tatínkovy sestry kluk a ještě další súsed a dvaja bratři Morongovi. Ti, kteří narukovali před bratrem, tak se skoro ani jeden nevrátil.“