The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Ambrož (* 1954  †︎ 2022)

• narozen 23. ledna 1954 v Havlíčkově Brodě, prvních 18 let svého života prožil v Okrouhlici

• oba rodiče byli komunisté, po roce 1968 byli vyloučeni ze strany

• dědeček z matčiny strany vybudoval v Okrouhlici vodní elektrárnu a elektrifikoval celé okolí

• dědečka z otcovy strany, vysoce postaveného důstojníka, popravili nacisté za první heydrichiády

• po maturitě na čáslavském gymnáziu byl přijat na pražskou konzervatoř, obor klasická kytara

• díky setkávání s rockovými muzikanty přešel k elektrické kytaře a začal hrát v orchestru divadla Semafor

• v roce 1978 podepsal Chartu 77, několik dní nato na nátlak matky podpis odvolal, za což se velmi styděl

• jeho antikomunistické postoje se ale nezměnily

• v roce 1980 založil skupinu Jasná Páka

• po vydání pamfletu „Nová vlna se starým obsahem“ komunistické úřady Jasnou Páku zakázaly

• díky přejmenování na Hudbu Praha mohla skupina znovu hrát, její texty už byly víc politické

• v roce 1988 zachránil Michal Ambrož s dalšími členy skupiny před utonutím Václava Havla

• v 90. letech restituoval vodní elektrárnu v Okrouhlici

• zůstal věrný skupině Hudba Praha/Jasná Páka a posléze vystupoval pod názvem Michal Ambrož a Hudba Praha

• spolu s Davidem Kollerem byl častým účastníkem protikomunistických akcí

• jeho poslední koncert proběhl symbolicky 21. srpna 2022 na akci NeverMore 68 k výročí okupace Československa a na podporu Ukrajiny

• zemřel 31. října 2022

„Holky, chlast a bolševik,“ říká s nadsázkou Michal Ambrož (1954) o nejčastějších tématech textů legendárních rockových skupin Jasná Páka a zejména Hudba Praha, které založil a s kterými v různých obměnách vytrval až do konce svého života. Vždy byl mezi těmi, kteří provokovali a zároveň nesnášeli komunistický režim. Zažil nesmyslný zákaz Jasné Páky, podepsal Chartu 77 a pár dní nato svůj podpis na nátlak matky odvolal. Společně s dalšími členy skupiny Hudba Praha zachránil v roce 1988 Václava Havla před utonutím. Byl prasynovcem slavného malíře Jana Zrzavého, vnukem českého odbojáře Františka Ambrože, popraveného nacisty, a synem dvou výtvarníků vyloučených po roce 1968 z Komunistické strany Československa (KSČ) a následně za normalizace perzekvovaných.

Jeden dědeček postavil elektrárnu, druhého popravili nacisti

Rodina Michala Ambrože z matčiny strany pocházela z Okrouhlice u Havlíčkova Brodu, kde také pamětník prožil své mládí a po zbytek života tam pravidelně dojížděl. Jeho dědeček Zdeněk Zrzavý, elektroinženýr, tam vyženil mlýn, který přestavěl na vodní elektrárnu a elektrifikoval celé široké okolí. „V roce 1942 umřel a elektrárnu převzal jeho syn Zdeněk,“ dodává Michal Ambrož. Druhý dědeček z otcovy strany, František Ambrož, přišel o život ve stejné době. Byl vysokým důstojníkem čsl. armády, členem generálního štábu, a jednu dobu působil jako vojenský attaché v Jugoslávii. Po nacistické okupaci se přidal do odbojové organizace Obrana národa: „Při první heydrichiádě, když Heydrich přišel v roce 1941, tak zpracoval seznam bývalých důstojníků a ty všechny nechal v rámci stanného práva popravit.“

Kvůli válce vstoupili rodiče do KSČ

Reakcí syna popraveného, tedy budoucího otce pamětníka, Jana Ambrože, bylo rozhodnutí, že se přidá k odboji. Jenže žádná odbojová organizace nechtěla tehdy nezletilého mladíka přijmout. Až na komunisty. A tak otec Michala Ambrože vstoupil do KSČ a jako mladý komunista se zúčastnil i Pražského povstání. Smrt blízké osoby za války přivedla i pamětníkovu matku Boženu Zrzavou mezi komunisty: „Její milý zahynul v koncentráku, takže tenhleten osud ji taky zavál do řad komunistické strany.“ Po válce se budoucí rodiče Michala Ambrože seznámili při studiu na uměleckoprůmyslové škole. Matka pak učila výtvarnou výchovu a jazyky a otec byl umělcem na volné noze. První pochybnosti o správnosti svého komunistického přesvědčení začali mít rodiče pamětníka až počátkem 50. let, v době politických procesů: „Peripetie byla taková, že postupem doby se z nich stali reformní komunisti.“ Kromě toho už v roce 1948 znárodnil režim rodině vodní elektrárnu, a to je zřejmě také ovlivnilo.

Slavnému prastrýci, malíři Janu Zrzavému, nosil nákupy

60. léta prožíval Michal Ambrož v Okrouhlici, kam dost často dojížděl z Prahy jeho příbuzný, malíř Jan Zrzavý (1890–1977). Zůstával tam i několik týdnů. Obec proto po čase zařídila slavnému rodákovi malý byt s ateliérem. Jeho prasynovec mu často chodil vypomáhat, obstarával nákup, nosil obědy a vodu, která v bytě dost často netekla: „On mi za to dával..., vlastně kapesné jsem od něj měl.“ Zrzavý, jak vzpomíná Michal Ambrož dál, miloval dobré jídlo a matka pamětníka byla výborná kuchařka: „On vždycky přišel a mámě říkal: ‘Co kdybych koupil kachnu? Tady máš na kachnu.’ A ona ji pak upekla.“ Byl ale ještě jeden důvod, proč k nim rád chodil. Oba rodiče byli výtvarníci, a tak si s nimi měl Jan Zrzavý o čem povídat: „A já pamatuju, že jsme sedávali u toho stolu a já jako malý kluk jsem tam seděl a poslouchal jsem, co si tak povídají.“ V první polovině 70. let se malíř kvůli zhoršujícímu se zdraví natrvalo přestěhoval do svého bytu v Praze, kam s ním odjela i pamětníkova matka společně se sestrou Michala Ambrože Alexandrou, aby se o něj starala. Později bylo potřeba pražský byt zrekonstruovat, a tak mu na čas zařídila přechodné bydlení v Domově spisovatelů na Dobříši. Prasynovec za ním občas také dojížděl: „Já jsem tam dokonce několikrát jel dělat mu nějakou službu, protože ošetřovatelky nemohly, tak jsem tam musel být na Dobříši s ním.“ Krátce poté, co se Jan Zrzavý vrátil zpět do Prahy, v říjnu 1977 zemřel. „V tom bytě, protože tam byla přihlášená moje matka i moje sestra, tak tam zůstaly bydlet, ale bohužel v roce 1978 moje matka zemřela,“ doplňuje Michal Ambrož s tím, že se pak do bytu na Nových zámeckých schodech v domě č. 6 přestěhoval i on.

Z tábora se vrátil 20. srpna 1968, v noci přijeli okupanti

Oba rodiče Michala Ambrože se aktivně zapojili do obrodného procesu na jaře 1968. Dokonce přivezli na besedu do Okrouhlice i Ludvíka Vaculíka. Několik měsíců nato bylo ale všechno jinak. 20. srpna se pamětník vrátil z vodáckého tábora. Ne do Okrouhlice, ale do pražského bytu matčiny kamarádky, tzv. tety – redaktorky Československého rozhlasu Dagmar Maxové. (Pozdější autorky knihy “Jan Zrzavý vzpomíná”, kterou napsala na základě obsáhlého rozhlasového rozhovoru se slavným malířem.) Maxová byla v té době na dovolené, a tak byl tehdy čtrnáctiletý Michal Ambrož v bytě sám, s tím, že ho druhý den vyzvedne matka a odjede s ním domů. „A uprostřed noci, ve dvě hodiny zazvonil telefon a někdo chtěl moji tetu. Já jsem říkal, že tam není. A byl to takový hodně nervózní hlas a říkal: ‘Člověče, nespěte u toho telefonu, probuďte se, jsou tady Rusové!’“ A že prý mu má Dagmar Maxová zavolat hned, jak se vrátí. Ráno probudila Michala Ambrože střelba z kulometu. „A teď tam byl balkon, tak jsem se jenom tak juknul, a tam stál ruský tank a střílel po střechách. To ve mně hrklo.“ Brzy nato volala vyděšená matka. Okamžitě vyrazila do Prahy a odvezla syna zpátky do Okrouhlice.

Vysokoškolačka musela krmit prasata

Přibližně rok poté už rodiče Michala Ambrože jako exponenty pražského jara komunisté ze svých řad vyloučili. Pro otce se toho tolik nezměnilo, zůstal na volné noze, i když zakázek měl velmi poskrovnu. Matka ale musela odejít z obou škol (učila jak na ZDŠ, tak na gymnáziu). „Protože v tom okresním formátu byli významní kontrarevolucionáři, byla exemplárně potrestaná a mohla pracovat jenom v JZD.“ A to s tím, jak připomíná pamětník, že si nesměla moc vydělat, takže vybírala na poli kameny. Po nějakém čase ale přece jen dostala lépe placenou práci – krmení prasat. Živila tak vlastně celou rodinu.

Kvůli „reakcionářským“ rodičům málem nedostudoval gymnázium

Právě tahle pověst rodičů, ale taky kytara, na kterou začal intenzivně cvičit i čtyři hodiny denně, málem připravily Michala Ambrože o středoškolské vzdělání. Kytara proto, že se na havlíčkobrodském gymnáziu, kam nastoupil v roce 1969, téměř nevěnoval učení. Místo něj pilně cvičil. „Takže jsem měl mizerné výsledky. Navíc tam přišel nový ředitel, Rusín, jakýsi Kačúr, který byl absolutně kovaný komunista.“ Ten, jak dodává Michal Ambrož, o aktivitách jeho rodičů během pražského jara samozřejmě věděl a trval na jeho vyloučení. Matce se ale na poslední chvíli podařilo zařídit přestup syna na čáslavské gymnázium, které pak zdárně dokončil. V té době ale už toužil po konzervatoři, kde chtěl rozšířit své kytarové umění: „Nakonec jsem se na ni dostal, ale bylo to trošku komplikované, protože jsem byl už starší a na denní studium starší studenty nebrali.“ Dálkové studium však neznamenalo automatický odklad vojenské služby. Jedinou možností tak bylo podle Michala Ambrože získat tzv. modrou knížku: „Nakonec se mi ji podařilo získat přes různé peripetie a mohl jsem začít dálkově studovat na té konzervatoři.“ Přestože úspěšně absolvoval u tehdy známého koncertního kytaristy a významného pedagoga Jiřího Jirmala, pochopil, že klasická kytara nebude pro něj tím správným oborem, a proto se Michal Ambrož čím dál víc zabýval kytarou elektrickou. To se odrazilo i v jeho závěrečné diplomové práci: „A já jsem v té diplomové práci udělal takovou stručnou malou učebnici [hry] na elektrickou kytaru.“

Podepsal Chartu a za několik dní musel podpis odvolat

Studium v Praze neznamenalo jen několikahodinové denní cvičení na kytaru, ale také časté návštěvy hospod a vináren a seznamování se s novými lidmi, především s hudebníky a výtvarníky. Do jedné z part, která se scházela ve vinárně U Ježíška, patřili třeba saxofonista Plastic People Vratislav Brabenec, písničkář Vlastimil Třešňák nebo výtvarník a básník Zbyněk Benýšek, všichni v té době už signatáři Charty 77. A díky téhle partě se Michal Ambrož rozhodl počátkem roku 1978 podepsat dokument také – v bytě disidenta Petra Uhla. A neprodleně to oznámil své matce a sestře: „Máma se zděsila, protože věděla, co ti komunisti umějí, sestra studovala na střední škole a tak dál. A tak mě dost tvrdým nátlakem donutila, abych ten podpis odvolal,“ přiznává Michal Ambrož s tím, že to byla jedna z nejhorších chvil jeho života, když musel s matkou jít znovu k Petru Uhlovi a tam prohlásit, že svůj podpis pod Chartou bere zpět. „To byla hrozná situace a já už jsem se s těmi kamarády nemohl moc potkávat.“ Navíc tihle lidé začínali postupně z Prahy mizet kvůli akci Asanace, kdy Státní bezpečnost často nevybíravým nátlakem nutila odpůrce režimu, aby se vystěhovali z Československa. „Říkal jsem si, že to je úplně zrůdné,“ doplňuje Michal Ambrož. „A bylo mi jasné, že s tím bolševismem nemůžu mít nikdy nic společného.“

„Nová vlna se starým obsahem“ zlikvidovala Jasnou Páku

Na různých večírcích, které se často odehrávaly v bytě po Janu Zrzavém na Nových zámeckých schodech, ale i v hospodách a na dalších akcích, vzniklo kolem Michala Ambrože společenství myšlenkově spřízněných lidí, z něhož značnou část tvořili muzikanti. Vznik rockové skupiny byl tedy logický. Zárodek příští slavné Jasné Páky byl v kapele s obskurním názvem Mrňous Singers. Už tehdy v ní bubnoval David Koller, zpívala tam i pozdější manželka Michala Ambrože Markéta Vojtěchová a taky excentrický a divoký akademický malíř Vladimír „Dáda“ Albrecht. „Tahleta parta cvičila repertoár na jeden koncert, který se odehrál v hospodě Na Vyhlídce v Troji,“ vzpomíná Michal Ambrož s tím, že koncert měl velký úspěch, a tak se kapela rozhodla dál pokračovat a skládat vlastní věci. Částečně se pozměnila sestava i název. Jasná Páka měla podle Michala Ambrože v té době velké štěstí, protože získala stálou zkušebnu: „My jsme v tom osmdesátém (roce) hrozně dlouho cvičili a v té chvíli tam vstoupil do hry Luboš Schmidtmayer, vedoucí Junior klubu Na Chmelnici, takže tam jsme mohli zkoušet, což bylo úžasné, ale pak jsme tam museli za to zahrát.“ Právě tam byla oficiální premiéra skupiny v listopadu 1981. Hudba Jasné Páky se tehdy nesla ve znamení nové vlny, a právě proto tam jako předkapela tehdy vystoupila skupina Stará vlna, složená převážně z členů Etc... Vladimíra Mišíka, ale jak podotýká pamětník, s důležitou změnou: „Převlékli se na to a podmínka byla, že nikdo nebude hrát na nástroj, na který umí.“ Jasná Páka zůstala kmenovou skupinou žižkovského klubu, ale velmi rychle získala obrovskou popularitu a dobývala celou republiku.

Přibližně o rok později však přišel první problém. S koncertem poblíž Plzně následoval částečný zákaz Jasné Páky. „Pozvalo nás tam místní SSM [Socialistický svaz mládeže], ale zapomnělo nám říct, že kromě toho, že to byla jejich schůze, tam přijede nějaký okresní tajemník komunistické strany jako pozvaný host. A ten tam přišel a viděl tuhletu hrůzu, co se tam děje,“ vzpomíná se smíchem Michal Ambrož. „A okamžitě byla stížnost do Prahy: ‘Jak to můžete, soudruzi, v Praze dovolit?’“ Po návratu do Prahy následoval pohovor na kulturním odboru národního výboru. Výsledkem bylo, že Jasná Páka nesmí hrát jinde než v Praze. Takže kapela pak vystupovala každý týden Na Chmelnici, kam za ní jezdili její příznivci z celé republiky. To už však byl před ní jen necelý půlrok činnosti.

23. března 1983 zažili prodavači v novinových stáncích nebývalé překvapení. Normalizační týdeník pro ideologii a politiku Tribuna, o který nebyl obvykle valný zájem, jim doslova mizel pod rukama. A to kupodivu díky máničkám, což bylo ještě neobvyklejší. Nemilé překvapení ale ve stejný den čekalo řadu rockových skupin včetně Jasné Páky. Článek v Tribuně číslo 12 s názvem „Nová vlna se starým obsahem“ pro ně znamenal téměř jistou likvidaci. Fiktivní autor Jan Krýzl v něm tvrdí, že západní diverzní centrály se prostřednictvím punku a nové vlny rocku snaží naší mládeži vnutit lhostejnost, pasivitu a odpor ke společnosti: „I když tomuto ‘lákání Sirén’ a nabádání ke ‘světovosti’ podlehlo jen pár desítek většinou mladých a nezkušených amatérských ‘umělců’ a skupin, nemůžeme zůstat lhostejní k tomu, že některé hudební skupiny tzv. punk rock či ‘novou’ vlnu rocku šíří.“ Pamflet dále kritizuje i zřizovatele a pořadatele koncertů těchto skupin za to, že si nevšimli jejich provokativních názvů, způsobu oblečení a také textů, které zpívají: „Texty, v nichž se např. opakují ‘důmyslná’ slova ‘kaťa, paťa, haťa’ (Pražský výběr), nebo se pět minut vyřvává ‘Bejby, bejby, dej mi kadilak’ či ‘hipi, hipi, šejk’ (Letadlo), nebo vulgární text ‘Má špinavá záda, nepije, nesolí, nekouří, ale má to ráda’ či píseň s názvem ‘Pal vocuď, hajzle’ (Jasná Páka).“ Pro všechny v článku zmiňované skupiny, jak říká Michal Ambrož, to znamenalo jejich dočasný nebo i definitivní konec: „Tak prostě nás přestali zřizovat a tím pádem jsme nemohli vystupovat. Respektive kdybychom vystupovali, tak se dostaneme do undergroundu, do kterého jsme nechtěli.“ Přišly také další personální změny, ale kapela nepřestávala zkoušet.

Za účelem demonstrace se koncert nekoná

Před zkušebnou ve Střešovicích často polehával starý pán, který byl už poněkud zmatené mysli. Pokaždé kynul přicházejícím muzikantům a volával na ně: „Hudba, hudba Praha!“ A vlastně tak vymyslel název pro pokračovatele Jasné Páky. Skupina pozměnila částečně hudební styl a na rozdíl od její předchůdkyně se podle Michala Ambrože už do textů snažila vpašovat i názory na tehdejší společnost a režim: „Já ji považuju za politickou kapelu a dělal jsem tam ty věci velmi cíleně, samozřejmě tak, aby to nebylo průhledné, ale bylo to, jak jsem už možná někdy říkal, o chlastu, o holkách a o bolševikovi.“ O tom svědčí už jen názvy některých písniček “Je to zlý”, “Brejličky”, “Degenerace” nebo “Časy zlý”. Na rozdíl od Jasné Páky ale Hudbu Praha už žádný zákaz nepostihl. „To už ti bolševici nestihli,“ vysvětluje Michal Ambrož. „Ta ‘Nová vlna se starým obsahem’ byl poslední pokus to zastavit. Samozřejmě jsme do poslední chvíle nevěděli, jak to dopadne, ale říkali jsme si: ‘Buď to praskne, anebo nás zavřou.’“ Členové skupiny se pravidelně účastnili předlistopadových demonstrací, což považovali za svou povinnost, ale na té, která se konala 17. listopadu 1989, chyběli. Měli totiž domluvený koncert v klubu SSM v Jihlavě. „Přijeli jsme k tomu klubu, kde měl být koncert,“ vyprávěl se smíchem Michal Ambrož, „a tam bylo napsáno: ‘Za účelem demonstrace v Praze se dnešní koncert nekoná.’“ Teprve po návratu do Prahy zjistili, co se na Národní třídě dělo.

Budoucí prezident se málem utopil

Kapely Jasná Páka a později Hudba Praha jezdily pravidelně na letní soustředění do Okrouhlice. V roce 1988 tam dorazil i Václav Havel. Nikoli za kapelou, ale za svou známou, shodou okolností sestřenicí Michala Ambrože Vendulou Halounovou, která tam byla se svým budoucím manželem Petrem Císařovským. Ten u táboráku dost přebral a Havel se nabídl, že ho doprovodí domů a pak se k ohni vrátí. Jejich cesta ale vedla kolem slepého ramene Sázavy, do kterého tehdy místní vypouštěli odpady. „Václav Havel přepadl přes nízký plůtek a začal se topit v těch fekáliích,“ vyprávěl Michal Ambrož s tím, že členové Hudby Praha ho z té smrduté vody pomáhali vytáhnout. „A on při prvním výročí svého prezidentování nám přijel poděkovat do Okrouhlice už jako prezident. Václav Havel byl náš oblíbenec a byl to prezident, kterému jsme zachránili život.“

Poslední koncert byl pro něj symbolický

Hudba Praha a ani znovuobnovená Jasná Páka nepřestaly koncertovat ani po roce 1989. S jednou kratší přestávkou. Michal Ambrož se ještě staral o vodní elektrárnu v Okrouhlici, kterou restituoval. Aktivně se zúčastňoval i protikomunistických akcí. Začalo se mu však podlamovat zdraví. V roce 2005 mu kvůli rakovině odebrali polovinu plic, o něco později se k tomu přidala revmatická artritida, která mu kroutila prsty na rukou, takže musel přestat hrát na kytaru. Se smutným úsměvem při pohledu na své ruce podotýkal: „Milé děti, cvičte denně čtyři hodiny na kytaru a dopadnete jako já. Dělám si z toho legraci – co mi zbývá?“ Jako vedlejší účinek léčby artritidy se mu udělaly abscesy v tenkém střevě. „Zajímavé je, že jak tu půlku plíce, tak ta střeva měl Václav Havel taky,“ připomínal Michal Ambrož.

Svůj poslední koncert odehrál (vzhledem k jeho názorům symbolicky 21. srpna 2022) na akci NeverMore 68 připomínající jednak srpnovou okupaci, ale i ruskou agresi na Ukrajině. Ke všem jeho zdravotním problémům se přidal v září stejného roku také covid. Michal Ambrož zemřel 31. října 2022 v nemocnici na Karlově náměstí.