The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Ambrožová (* 1928)

• narozena 29. ledna 1928 v Plumlově

• zúčastnila se Všesokolských sletů v roce 1938 a 1948

• strýc Karel Kubín nepřežil Osvětim

• během války byla svědkem zatčení třídního učitele

• znala rodinu Vítkovu z osady Pohodlí, kterou zatklo gestapo

• v roce 1949 odmaturovala na Obchodní akademii v Prostějově

• v roce 1952 se vdala za Ing. Antonína Ambrože

• v roce 2023 žila v Soběsukách u Plumlova

Její strýc nepřežil Osvětim, ona sama byla svědkem zatčení oblíbeného třídního učitele. Jako mladé sokolky se tajně scházely na samotě v osadě Pohodlí, majitele tamního hostince pana Vítka a jeho syny za pomoc partyzánům zatklo gestapo půl roku před koncem války, starší František byl popravený v Kounicových kolejích.

Milada Ambrožová se narodila 20. ledna 1928 v Plumlově rodičům Františce a Brunovi Filipovým. Vyrůstala s mladší sestrou Drahomírou a přesto, že podle jejích slov rodiče byli tzv. „bezvěrci“, navštěvovala v bývalém klášteře katolickou školku. K tomu pamětnice poznamenává: „Já jsem tam zpívala ty náboženský písničky a oni si mysleli, že budu taky sestřička, ale to se jim nepovedlo, já jsem byla takový rebel.“  Později byl zřízen v plumlovském klášteře sirotčinec a od roku 1953 dětský domov.

Žňový útulek

V období před nacistickou okupací chodila do obecné školy, ráda a dobře se učila a cvičila v Sokole. Osobně se zúčastnila v roce 1938 X. Všesokolského sletu v Praze. Uvádí se, že tehdy Strahov zaznamenal během „světového“ protiválečného sletu svou největší návštěvnost. Účastnilo se ho 348 086 cvičenců a přes 2,3 miliónu diváků. Cvičení se věnovala i v dalších letech, stala se sokolskou náčelnicí a při posledním sletu v roce 1948 měla s kamarádkou na starosti 110 starší žákyň. Popisuje také, jak trávila prázdniny u prarodičů v Kostelci: „Tam jsem s kamarádkou vedla žňový útulek,“ a s úsměvem dodává: „Staraly jsme se ve škole o děti těch, kteří byli na žních, hráli jsme různé hry a nakonec tam chodily snad všechny děti z Kostelce.“

Vražda německých manželů

Nedaleko jejich domu v Plumlově, ve stejné ulici, bydlela rodina německého četníka. Pamětnice jim pravidelně chodila nakupovat: „Ona mně vždycky z okna dala lístek a já jsem ji nikdy neodmítla.“ Někdy v průběhu války byl četník i se svou ženou zavražděný. V kterém roce se tato tragédie stala, si pamětnice nevzpomíná, ale podle jejího vyprávění to bylo v noci z 5. na 6. prosince: „To bylo na Mikuláše a já jsem byla u nich na té mikulášské, a kdybych tam ještě chvilku zůstala, tak bych viděla ty, co je zabili,“ popisuje pamětnice.  Všichni z okolí měli strach, protože gestapo údajně vyhlásilo, že každý třetí muž bude zastřelený: „Stopa naštěstí vedla na letiště, on musel na ně něco vědět, a proto je zabili Němci,“ vysvětluje pamětnice, proč se nakonec nikomu nic nestalo. Tragickou smrt rodičů přežil jen jejich tříletý syn, pro kterého si později přijela babička z Berlína. Bližší okolnosti této události se nepodařilo zjistit.

 Za pomoc partyzánům… smrt

Zatýkání během protektorátu se dotklo i manžela tatínkovy sestry Karla Kubína, který nepřežil vyhlazovací tábor v Osvětimi. V té době bylo gestapem odvedeno celkem pět mužů. Jedním z nich byl i její třídní učitel a zatčení, které proběhlo přímo před očima jeho žáků, popisuje slovy: „To vidím jako dnes, měli kožený kabáty a takový klobouky, my jsme běželi k oknu a oni ho tam tak nešetrně do toho auta šoupli, to si pamatuju, on byl hrozně hodný a už se nevrátil.“

Proč byli zatčeni právě tito muži pamětnice neví, ale v té době operovalo na Drahanské vrchovině několik partyzánských skupin a za jakoukoliv pomoc byli zatýkáni jednotlivci i celé rodiny, jak dokládá např. příběh Marie Henzlové. Proto se jeví jako nejpravděpodobnější důvod právě spolupráce s partyzány, kteří si často na bezbranných obyvatelích vesnic pomoc přímo vynucovali. Dříve velmi opěvovaná partyzánská skupina Jermak – Porošin působící v okolí měla na svědomí např. zbytečnou tragédii na konci války v nedaleké obci Vícov. Tehdy, těsně před koncem války, začali z několika domů po odjíždějící koloně německých vojáků nesmyslně střílet partyzáni, přestože měli zákaz takové akce provádět.  Vojáci se vrátili a deset mužů z vesnice odvlekli a u obce Suchý zastřelili a zakopali. O této tragédii se pamětnice ve svém vyprávění také zmínila, ale víc se jí dotkla událost v malé osadě Pohodlí, která je součástí obce Ptení. Rodina Vítkova provozovala na samotě v Pohodlí hostinec, který sloužil jako úkryt pro partyzány ze skupiny Jermak. 9. ledna 1945 byl hostinec přepaden gestapem: „Jako sokolky jsme tam tajně chodily, přes prázdniny jsme bydlely na huře, dělaly výlety, takže jsem Vítkovy moc dobře znala,“ popisuje situaci před zásahem gestapa pamětnice a dodává: „Jednou jsme tam přišly a už Vítek nebyl, oni ho prý pověsili za nohy.“  Z jejího vyprávění vyplývá, že otec ani jeho synové válku nepřežili, ale podle dalších pramenů byli hostinský Vítek i s oběma syny odvlečeni do Kounicových kolejí v Brně, kde byli vyslýcháni. V březnu 1945 byl syn František v Brně popraven, ale pan Vítek s druhým synem se po válce vrátili a nadále provozovali hostinec. Mezi zavražděnými deseti obyvateli Vícova je uvedené také jméno František Vítek, s největší pravděpodobností se jednalo o příbuzného rodiny Vítkovy z Ptení.

„Konec války jsem zaspala,“ vypráví s úsměvem pamětnice a pokračuje: „Já jsem se opalovala na dvoře a mama naše přišla a řekla, ty se tady válíš a zatím skončila válka, tak jsem šla na náměstí oslavovat.“

Svatba z hecu

Po ukončení obecné školy a dalších tříd tzv. měšťanky pamětnice vystudovala Obchodní akademii v Prostějově, kde v roce 1949 odmaturovala. Komunistický převrat v roce 1948 nijak výrazně neprožívali, podle jejích slov byli mladí a šlo to mimo ně.

Pracovala v mlékárně jako účetní a později byla vedoucí oddělení v Oděvním podniku OP Prostějov. Brzy se seznámila se svým budoucím manželem ing. Antonínem Ambrožem a v roce 1952 se vzali v Karlových Varech. K tomu pamětnice poznamenává: „Otec tam byl na léčení a my jsme se tam z hecu vzali, byla to malá svatba, jen rodiče a svědci.“ V roce 1953 se jim narodil syn Antonín a pak i dcera Blanka (1956).

Manžel pracoval v mlékárně a později vstoupil do KSČ (Komunistická strana Československa). Pamětnice se členství ve straně vyhýbala: „Já jsem byla chytrá, mohla jsem být i bez strany, až nebylo vyhnutí, tak jsem vyplnila přihlášku, ale ta se ztratila. Šéf byl dobrý, tak se to ututlalo, ztratila se u jednoho kovanýho komunisty,“ dodává s úsměvem.

Okupace vojsky VS (Varšavská smlouva) v roce 1968 byla pro manžele stejně jako pro většinu obyvatel Československa nepřijatelná, ale aktivně se do dění nezapojovali: „Odsuzovali jsme to, neměli tady co dělat,“ poznamenává pamětnice.

Celý život ráda cvičila, učila se jazyky, ale nejvíc času v posledních letech věnovala hlídání svých čtyř vnoučat. V současné době (2023) žije sama v domově pro seniory v Soběsukách u Plumlova, kde se cítí spokojená: „Když mě sem přijímali, tak jsem řekla, že jsem nesnášenlivá, a tak jsem sama na pokoji a to mně vyhovuje.“  Často vtipné vyprávění zakončila krátkým poselstvím (rok 2021): „Já žádný životní moudro nemám …, aby se měli dobře, aby si vážili toho, že je mír, protože když je ta válka, je potom houby.“