The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Andělová (* 1941  †︎ 2019)

• narozena 4. listopadu 1941 v Novostavcích na Volyni

• rodiče Karel a Amálie Sutowští pocházeli z Varšavy

• matka pocházela z bohaté židovské rodiny

• rodiče zahynuli během pochodu smrti

• pamětnici ukrývali manželé Anastázie a Václav Vondráčkovi v Novostavcích

• v roce 1947 reemigrovali z Volyně do Československa

• v současnosti žije pamětnice ve Vikýřovicích

• zemřela v prosinci 2019

V osmnácti letech se Marie Andělová, tehdy Vondráčková, dozvěděla, že její milovaní rodiče nejsou ani jejími pokrevnými příbuznými a že má židovský původ. Byl jí pouze jeden rok, když jí nacisté zatkli a později zabili rodiče. Život jí pak zachránili manželé Václav a Anastázie Vondráčkovi, kteří ji přijali za svou a nedělali rozdíl mezi svými dvěma vlastními dětmi a Marií.

Své rodiče si nepamatuje

Už místo a datum narození Marie Andělové, rozené Sutowské, jsou velkým otazníkem. Její rodný list se ztratil, a tak datum narození je určeno zpětně na 4. listopadu 1941, kdy svátek slaví Karel, což je jméno jejího vlastního otce. Marie se narodila buď v hlavním městě Polska Varšavě nebo v Novostavcích na Ukrajině jako jediné dítě Karlovi a Amélii Sutowským. Matka měla údajně židovský původ a její rodina ve Varšavě vlastnila textilní obchod a několik domů. Pamětnice ale bohužel nezná ani příjmení matky za svobodna. Není si jistá ani otcovým původem, měl ale nejspíš polské předky a ve Varšavě prý pracoval jako obchodní příručí.

V září roku 1939 nacistické Německo obsadilo Polsko a ještě téhož roku v zemi začala vznikat první ghetta, kam byli nahnáni obyvatelé židovského původu, a o dva roky později zahájily činnost první vyhlazovací tábory. Rodiče pamětnice se proto rozhodli utéct na východ, a to buď ještě před narozením Marie, nebo krátce po jejím příchodu na svět. Azyl našli u rodiny Vondráčkovy, v pět set kilometrů vzdálené obci Novostavce na Volyni na Ukrajině. V oblasti, jež původně náležela Polsku a kterou po smlouvě o neútočení (pakt Ribbentrop-Molotov) mezi Sovětským svazem a Německem zabral v září roku 1939 Sovětský svaz. Novostavce patřily mezi mnohé obce na Volyni, jež byly obydleny Čechy, kteří tam přicházeli od druhé poloviny 19. století. Řadili se mezi ně i Vondráčkovi.

Jenže v červnu 1941 zaútočilo nacistické Německo i na Sovětský svaz. Mariin otec jezdil z Novostavců do blízkého města Rovno prodávat po domech kožené oblečení. Někdy na konci roku 1942 ho ale v Rovně zatkli. Jeho manželka se rozhodla, že ho půjde zachránit, a poprosila manžele Vondráčkovy, že pokud se nevrátí, aby se postarali o její dceru. „Měli hodně zlata a šperků, s kterými utíkali, aby měli z čeho žít, tak to všechno vzala a chtěla ho vykoupit. Bohužel tam zůstala taky,“ vypráví Marie Andělová. Rodiče prý zemřeli během pochodu smrti z koncentračních táborů.

Stateční Anastázie a Václav Vondráčkovi

Anastázie a Václav Vondráčkovi měli tehdy dvě vlastní děti – třináctiletého Miroslava a jedenáctiletou Emílii. Záchranou Marie velmi riskovali, protože v případě prozrazení by je nejspíš čekala smrt. I podle vzpomínek dalších pamětníků z Novostavců uložených na Paměti národa přitom lidé v obci o přítomnosti Marie dobře věděli, ale za celou dobu ji nikdo neprozradil. Marie tak první léta života prožila v Novostavcích v péči své nové rodiny. „To byli slušní a inteligentní lidé. Od nich se nedalo čekat, že by se zachovali špatně,“ dodává pamětnice.

Počátkem roku 1944 osvobodila Volyň sovětská armáda. Čeští muži pak houfně vstupovali do 1. čs. sboru, bojujícího po boku sovětské armády. V březnu roku 1944 se v Rovně nechal zapsat také osmatřicetiletý Václav Vondráček. Za ním tam pak přijela jeho žena se synem Miroslavem. Jenže město tehdy začali bombardovat Němci a patnáctiletého Miroslava zasáhla střepina granátu. „Měl mě prej moc rád. Stalo se tam neštěstí. Dostal střepinou do hlavy a zemřel. Takže oni přišli o syna. Zůstala jim jen dcera, no a potom já.“

Václava Vondráčka zařadili po základním výcviku do sborového hudebního souboru, v jehož složkách pak sloužil až do konce války. Jeho žena tak zůstala na Volyni sama s dcerou Emílií a tříletou Marií. Ani po příchodu sovětské armády nebezpečí zdaleka nepominulo. Obyvatelé Novostavců žili ve strachu před řáděním banderovců. Šlo o členy Ukrajinské povstalecké armády (UPA), kterým se zkráceně říkalo banderovci podle jejich velitele Stepana Bandery. Ti bojovali jak proti Rudé armádě, tak proti Němcům. Často ale jen terorizovali místní obyvatele. Hlavně ty, co neměli ukrajinskou národnost. Novostavce byly obklopeny ukrajinskými obcemi, a tak návštěvy těchto ozbrojených mužů byly v obci velmi časté. V obci banderovci zavraždili několik lidí. Mezi nimi i manželku místního starosty Karla Kašpara. Jednou z nejvíce postižených skupin se stávali opět Židé. O existenci malé Marie prý banderovci věděli a v obci ji několikrát hledali, ale nikdo nic neprozradil. Anastázie Vondráčková raději s Marií i Emílií přečkávala celé noci v úkrytu. „Měly jsme do čtverce dřevo. Maminka říkala, že tam dala peřiny a v tom dřevě jsme spaly.“

Vraždění v obci pokračovalo i nadále, a proto Anastázie Vondráčková vzala obě děti a odešla s nimi do Zdolbunova, kde se ubytovaly v domě místního lékaře. „Maminka říkala, že tam vzali malé dítě, chytli ho za nohy a praštili s ním o plot. No určitě mi zachránila život. To je jistý,“ vypráví pamětnice, která má první vlastní vzpomínky právě až ze Zdolbunova.

O svém původu se dověděla až v osmnácti letech

Někdy v listopadu roku 1945 z nebezpečné Volyně do Československa tajně odjela třináctiletá Emílie. Cestovala vlakem vezoucím raněné československé vojáky. Její otec v té době již bydlel na hospodářství po německé rodině Lasermanů ve Vikýřovicích na Šumpersku. Marie a Anastázie Vondráčková tam za nimi dorazily až v roce 1947 během oficiální reemigrace volyňských Čechů. A právě tehdy během vyřizování dokumentů Marie získala své datum narození. „,Tatínku‘ jsem řekla, až když mi bylo pět let, až jsme přijeli do Vikýřovic na nádraží. To si pamatuju, že tatínek přijel na kole a měl na sobě vojenskou uniformu,“ vzpomíná na příjezd do Vikýřovic pamětnice.

Rodina pak žila na statku ve Vikýřovicích, k němuž patřilo 15 hektarů zemědělské půdy. Soukromě hospodařili, ale v únoru 1948 převzala moc ve státě komunistická strana. Pod jejím vedením následně probíhala kolektivizace venkova a v obcích se postupně zakládala jednotná zemědělská družstva (JZD). Ve Vikýřovicích ho založili v roce 1955. Vondráčkovi sice vstoupit nechtěli, ale po zkušenostech se zakládáním kolchozů v Sovětském svazu věděli, že jim nic jiného nezbývá. „To bylo podruhé, kdy tatínek slzel. Když mu sebrali koně. Ale věděl, že není zbytí, že není jiná cesta.“ Anastázie i Václav Vondráčkovi pak pracovali v družstvu.

Marie prošla základní školou v Petrově nad Desnou a pak absolvovala gymnázium v Šumperku. O svém pravém původu se dověděla až v osmnácti letech. Do té doby jí ani rodiče, ani sestra nic neřekli. „Když mně bylo osmnáct nebo možná ještě víc, zlobila jsem a maminka mi jednou řekla, že slíbila mojí mamince, že se o mě bude dobře starat a vychová ze mě slušného člověka, a já tak zlobím. Do té doby mně to někdo říkal, ale já jsem tomu nevěřila, protože jsem měla milující rodiče a neměla jsem vůbec žádný důvod si myslet, že nejsou moji nebo já nejsem jejich,“ vzpomíná Marie Andělová, pro kterou to nebylo jednoduché zjištění. „To víte, že to se mnou trochu zamávalo. Začala jsem potom blbnout se svým prvním mužem. Ne že bych utekla z domu, ale uchýlila jsem se jinam. Že bych se jim nějak odcizila, to také ne, ale tak trošku to se mnou samozřejmě zamávalo.“

Marii první manželství, v němž se jí narodili dva synové, dlouho nevydrželo. Později se znovu provdala za Rostislava Anděla a měla s ním další dva syny. Zpočátku tak ani neměla čas hledat své pokrevní příbuzné a později své bádání raději vzdala. „Mojí mamince to nebylo moc po chuti, že tak zjišťuji svoje kořeny. Ne že by mi nadávala, ale prostě jsem vycítila, že se jí to nelíbí, že je to zbytečné, a tak jsem s tím skončila. Nakonec, dali mi rodinu, dali mi lásku. Co jsem chtěla víc.“

Synovi Pavlovi se o několik let později podařilo vypátrat bratra vlastního otce pamětnice a někdy kolem roku 2000 ho spolu jeli navštívit do Polska. Měl ale Parkinsonovu chorobu, a tak již další návštěvy nepodnikli. Marie pak ještě několikrát telefonicky mluvila s jeho manželkou, ale dnes již nejsou ve styku.

Marie Andělová v době natáčení bydlela ve Vikýřovicích a toto bylo její poselství pro budoucí generace: „Tolerance a slušnost, to je potřeba. Lidé by si měli vážit starších lidí, od kterých se můžou něco dobrého dozvědět. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem stará. Těžko by se mně teď žilo. Lidé na sebe nejsou vůbec hodní.“

V prosinci 2019 Marie Andělová zemřela.