The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Anderle (* 1936)

• narozen 14. září 1936 v Pavlíkově na Rakovnicku

• tatínek zemřel na tuberkulózu, když mu bylo šest let

• svědkem válečné bídy a spojeneckých náletů

• učitel na základní škole rozpoznal jeho výtvarný talent a doporučil jej ke studiu na Hollaru

• absolvoval Akademii výtvarných umění

• člen souboru Černého divadla Jiřího Srnce, na zahraničních turné komponoval grafické listy

• v roce 1966 zařazen do přelomové výstavy Aktuální tendence českého výtvarného umění

• zařazen do výběru nejlepšího světového umění na benátském bienále, jeho díla jsou k vidění v předních světových galeriích

• komunistický režim zprávy o jeho úspěších cenzuroval

• přátelil se s lidmi z disentu

• po sametové revoluci si založil vlastní galerii, která se v roce 2014 přestěhovala do Pavlíkova

• každý týden připravuje rozhlasový pořad Láska za lásku

Jiří Anderle se narodil 14. září 1936 v obci Pavlíkov na Rakovnicku, kde také vyrostl. Jeho tatínek Adam byl hrdým Chodem, avšak pracoval v Rakovníku v továrně na mýdlo. Maminka se narodila v Pavlíkově do malorolnické rodiny jako jedno ze šesti dětí. Jako mladá odešla do města do služby k rodině Ottových, která vlastnila zmíněnou továrnu. Zde se seznámila se svým budoucím mužem. V květnu 1943, když byl pamětník v první třídě, zemřel tatínek na tuberkulózu. „První etapa dětství skončila pohledem na tatínka ležícího v rakvi,“ říká Jiří Anderle. Jako dítě si uvědomoval bídu spojenou s válkou. Byl také přímým svědkem několika spojeneckých náletů. V dubnu 1945 při náletu zahynul jeho milovaný bratranec, který byl za války totálně nasazen ve Slezsku.

Jiří Anderle vzpomíná na různé hry s dětmi z vesnice a na vyrůstání v těsném sepětí s přírodou. Maminka se později podruhé vdala za místního holiče a kadeřníka Míru, který ji bral za kulturou do Prahy a pamětníka podporoval ve hře na housle i v dalších aktivitách. Jiří Anderle mu pomáhal v kadeřnictví, kde mydlil mužům vousy. „Já jsem si připadal! Za odpoledne jsem si na diškerecích vydělal patnáct korun! A to byly peníze!“ Koncem války přes Pavlíkov projížděly posádky wehrmachtu mířící do amerického zajetí. Ve vesnici se v té době ukrývali partyzáni a hrozilo, že na projíždějící vojáky zaútočí, což by vedlo k naprostému zničení obce. Starosta je naštěstí na křižovatce zastavil a poslal cestou okolo Pavlíkova.

Poválečná léta, objevený talent

„Po válce jsme prožívali euforii nového života,“ vzpomíná Jiří Anderle, který se také hned zapojil do nově založené junácké organizace a vášnivě četl časopis Mladý hlasatel, podle kterého se sám učil kreslit. „Kdo je jednou skautem, byť krátce, je skautem na celý život,“ říká dnes. Prarodiče původně předpokládali, že po nich za čas převezme rodinné hospodářství. Po komunistickém převratu se měl místo toho vyučit horníkem. Měl však štěstí na výborné učitele v rakovnické měšťance, kteří si zachovali tvář a morální kredit i v poúnorové době. Jeho múzicky založený třídní Jan Mostecký zavčasu rozpoznal jeho výtvarný talent a vyjednal mu studium výtvarné školy na Hollaru v Praze. Aby Jiří Anderle získal potřebné povolení, byl jeho otčím donucen ke vstupu do KSČ. V patnácti letech pamětník opustil rodnou obec. „Už tenkrát jsem si uvědomil, že jsem se narodil proto, abych maloval,“ říká dnes. Když začínal v roce 1951 studovat, panoval zákaz prodeje dobrých uměleckých monografií. „Učitelé nám nosili ještě předválečné výtisky z vlastních knihoven. Ukazovali nám to tajně, aby se to nikdo nedozvěděl,“ vzpomíná. Jediným oficiálně uznaným uměleckým směrem byl socialistický realismus. „Mělo to své výhody, protože hlavní téma byla figura. Já jsem figurální malíř a vždycky jsem měl co kreslit.“

Kolektivizace, kapely, nástup na AVU

Každou neděli se vracel domů na vesnici, kde byl svědkem těžkých okamžiků kolektivizace včetně rozorání mezí a likvidace starých sadů. „Viděl jsem ty strašné chvíle, jak se vyváděly milované krávy z chlívů a odváděly se ke společnému ustájení,“ vzpomíná. Nová doba zároveň vedla k hlubokému rozdělení místních na dva těžko smiřitelné tábory. V roce 1953 se Jiří Anderle díky kamarádovi stal bubeníkem v nově založené rakovnické big bandové kapele Merkur. „V Rakovníku se v nejtěžší době komunismu zrodila swingová kapela,“ vzpomíná. Později přešel do křivoklátské dechovky. Osm let hraní po vesnických zábavách jej významně ovlivnilo v dalším životě i tvorbě. „Přineslo mi to nečekané zážitky, protože jsem hrál v sále, který byl doslova nabitý emocemi. Viděl jsem tam střety drsnosti, něhy, stáří, mládí, lásky, nenávisti, krásy, ošklivosti. Do toho ti opilci, ty rvačky...“

V Praze na grafické škole se Jiří Anderle díky spolužákům dostával ke klasické literatuře a doplňoval si chybějící všeobecné vzdělání. „Byli jsme báječná parta,“ vzpomíná na středoškolská léta. Zároveň však intenzivně prožíval hrůzu spojenou s politickými procesy. V roce 1955 odmaturoval a nastoupil na Akademii výtvarných umění. Většinu výtvarných technik však ovládl již na střední škole, a na akademii proto neměl příliš práce. Každou sobotu musel chodit na vojenskou přípravu spolu s dalšími mladými muži z uměleckých škol, mj. Janem Třískou, Janem Kačerem a Jiřím Srncem, na kterou dodnes rád vzpomíná.

Cestování po světě s černým divadlem

V roce 1961 promoval na Akademii výtvarných umění s cyklem na téma vesnických tancovaček. Bezprostředně poté přijal nabídku od spolužáka Jiřího Srnce, který zakládal nový soubor černého divadla, s nímž měl rychle připravit inscenaci pro největší východoberlínskou scénu. Jiří Anderle nastoupil do souboru jako jevištní technik, ale později přešel do hereckého souboru, kde hrál pantomimické role. V souboru působila také jeho budoucí žena Milada. „V Berlíně jsme hráli zrovna v těch dnech, kdy se stavěla Berlínská zeď. Město bylo zpola umrtvené,“ vzpomíná. Jen o rok později byl soubor pozván na divadelní festival v Edinburghu. Zde se mimo jiné osobně setkal se slavným skladatelem Dmitrijem Šostakovičem. Na základě tohoto vystoupení se Černé divadlo Jiřího Srnce světově proslavilo a v následujících dvou letech vystupovalo na nejproslulejších světových scénách včetně Broadwaye.

V prvních letech u divadla však Jiří Anderle zažíval tvůrčí krizi, kterou překonal až v roce 1964 během turné v Austrálii. Zde si také na konzulátu po desetileté známosti vzal svoji ženu. „Nechtěli jsme mít velkou svatbu na vesnici, kterou by pořádali moji rodiče a na kterou by přijeli všichni příbuzní. Já jsem nepřítel veškerých oslav.“ Divadelní zkušenost dala pamětníkovi poznání, jak velkou roli hraje pro publikum drobná změna výrazu tváře či gesta herce. „Přivedlo mě to k tomu, že jsem začal své grafické listy a obrazy komponovat v metaforách.“ Grafické listy si vozil s sebou a tvořil ve volných chvílích přímo na divadelních turné.

Přelomová výstava, rok 1968

V šedesátých letech vrcholila světová moderna: svá nejlepší díla tvořili Picasso, Miró, Braque a další. Možnost cestovat dala pamětníkovi příležitost se s jejich díly seznamovat a inspirovat se jimi. Intenzivně ale prožíval také vzestup domácí kultury – ať už výtvarného umění, divadla, filmu, literatury, nebo hudby. „Byla to touha toho přetopeného uzavřeného hrnce. Dneska si každý může koupit všecko. Tenkrát se lidé uchylovali ke kultuře, protože v ní hledali záchranu, smysl života,“ reflektuje vlnu zájmu veřejnosti z té doby. V roce 1966 byl již v Československu mezi kritiky známý, a proto byl pozván k účasti na zásadní výstavě Aktuální tendence českého výtvarného umění: nová figurace. Tento okamžik předznamenal jeho návrat do výtvarného života a opuštění divadelní dráhy. Následovala pozvání na řadu zahraničních bienále včetně zisku Grand Prix v Lublani.

V roce 1968 ale ještě byl se souborem na zahraničním turné, a mohl proto vidět ohlasy Pražského jara. I přes srpnové události odjel Jiří Anderle 8. září z Prahy na plánované vystoupení v Dublinu, odkud se přesunul do západního Německa. „Přišla tam za námi skupina mladých kluků poradit se, co mají dělat, jestli se mají vrátit domů, nebo emigrovat. My jsme jim říkali – kluci, hlavně nebrečte, zavolejte domů, co vám řeknou rodiče.“ Ze samotného divadelního souboru neměl nikdo v plánu emigrovat. Jiří Anderle brzy poté soubor opustil a další čtyři roky působil jako učitel na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. „Úplně mě to požíralo. Ten kantor se musí tak strašně vydat, že já jsem pak přicházel domů a nebyl jsem schopen cokoliv dělat,“ vzpomíná dnes na důvody, které ho vedly k odchodu. Normalizační bezčasí poté využíval ke klidnému soustředění na vlastní volnou tvorbu.

Normalizační léta

Jiří Anderle dlouhodobě odmítal nabízený vstup do KSČ. Jeho zahraniční úspěchy byly v domácím tisku beze zbytku cenzurovány. „Byl jsem téměř umlčený, vystavoval jsem minimálně. Nebyl jsem na seznamu autorů podporovaných režimem. Tečka.“ Jeho grafické listy se nicméně v rámci partnerství instituce Art centrum dostávaly do galerie v Kolíně nad Rýnem a odtud do celého světa. Brzy se jeho díla objevila v předních amerických muzeích. Jeho list Krutá hra pro člověka byl časopisem Art New dokonce označen za nejvýznamnější grafické dílo sedmdesátých let. Cyklus obrazů Iluze a realita byl v roce 1982 vystavován v centrální expozici v rámci výběru nejlepšího světového umění na benátském bienále. Jeho rostoucí věhlas vedl k permanentnímu tajnému sledování StB, která mu neúspěšně nabízela spolupráci, ale také jej vyslýchala v proslulé Kachlíkárně. „Byl jsem velice střežený, ale zároveň jsem si byl vědom toho, že nedělám vůbec nic špatného.“ Přátelil se s lidmi z disentu – s manželi Havlovými i Pavlem Kohoutem – sám se ale politicky neangažoval. „Kdyby za mnou bývali přišli, abych podepsal Chartu, pravděpodobně bych ji podepsal. Ale oni za mnou nepřišli,“ říká. K petici za propuštění Václava Havla z vězení z roku 1989 se však již připojil.

Život po revoluci

17. listopadu 1989 seděl v hospodě s Bohumilem Hrabalem a spolu s ním se vydal na Václavské náměstí. „Bohumil Hrabal se na to díval a tekly mu slzy. Vzal mě za ruku a říkal: ‚Koukej se, to už v životě neuvidíš. Takhle kráčí dějiny.‘ To bylo krásné.“ Na roky následující vzpomíná jako na nadšení a obrovskou radost. „Ale byli jsme všichni strašně hloupí, protože jsme si neuvědomili, že v mnoha knihách, které napsali staří Řekové nebo Římani, je napsáno: ‚Střez se lidí moci.‘“ Po revoluci si Jiří Anderle otevřel galerii v Pelléově vile, kde také s Jiřím Suchým nahrávali rozhlasový pořad. Od roku 1997 připravuje každý týden pro Český rozhlas vlastní pořad Láska za lásku. V roce 2014 se celá Galerie Anderle přesunula do jeho rodného městyse Pavlíkov. Jiří Anderle je kritikem konzumního způsobu života, ale na současnosti dokáže nacházet i pozitivní stránky. „Je to doba nabitá událostmi, a to je obrovská inspirace,“ říká k současnému dění. V roce 2016 bude mít Jiří Anderle v Obecním domě velkou souhrnnou výstavu u příležitosti svých osmdesátých narozenin. Dodnes pracuje na dokončení několika cyklů obrazů. „Žádný obraz není dokončen. Obraz je pouze opuštěn. Potřeboval bych tady být ještě minimálně dvacet let.“