Kamil Andres

* 1955

  • „Když jsem jezdil psát restaurátorské zprávy, tak jsem si udělal v autě takový stůl a jezdil jsem na hory, aby to sezení u počítače nebylo tak nudné. Vždycky jsem si vybral nějaký pěkný kopec, abych se koukal do dálky, dvě tři hodinky jsem psal, pak jsem se šel projít, pak zase zpátky. A když tam přijedete v deset dopoledne a díváte se na tu krajinu, tak vidíte, jak pracovně ožívá, ti lidi jdou na pole, začnou dělat, v poledne se to malinko zklidní, odpoledne zase ruch vypukne. A pak přijde podvečer, začne se trošínku stmívat, na poli utichne práce, lidi přijdou domů, tamhle se rozsvítí světýlko, tady v chalupě, tamhle. A vy si říkáte, to asi přišel hospodář domů, musí ustájit koně, nebo tamhle k babičce si večer zašla vnučka popovídat. A najednou je večer, svítí hvězdy a to je vlastně ten betlém. A takhle to ti lidi viděli. Protože oni celé dny pracovali, přišli večer domů a vytvářeli si takový ten svůj kouzelný svět oproštěný od denních starostí, bolestí a všeho a dávali tam ty krásné věci. A když pak přijdete před ten betlému a umíte to přečíst, tak vás to hrozně obohatí.“

  • „Přišla vojna. Šel jsem na ní poměrně mladý, v roce 1974, krátce po osmnácti. S kluky jsme byli domluvení, že to pak po odvodu půjdeme oslavit. Před odvodní komisí všechno prošlo, až když jsme opouštěli místnost, tak jeden z oficírů utrousil, jestli nemá někdo z nás příbuzné ilegálně v zahraničí. Bylo jasné, že nemá smysl zapírat. Bratranec v osmašedesátém utekl do Německa a byly problémy. Tak jsem tam musel ještě zůstat a pak mě zařadili k pracovnímu útvaru VÚ3513. Nastupoval jsem do Horních Počernic, tam jsme udělali přijímač. Odtud jsem šel do Brna, kde už jsme vlastně nebyli vojáci, ale vyloženě pracovní oddíl, jezdili jsme na stavby. A mně se to strašně líbilo, dělal jsem řemeslo, jezdil jsem po republice. Kupa lidí by to mohla brát jako potrestání, ale strašná výhoda byla to, že nám založili vkladní knížky a my jsme pracovali a oni nám část dávali na knížku. Takže ono to nebylo zase takové potrestání.“

  • „Ke Krňovicům na křižovatce byli ti ruští regulovčíci, ti vojáci a měli samopaly. Tak my kluci jsme tam jeli, a protože jsme se učili rusky, tak jsme se zkoušeli domluvit. Bylo to velmi těžké. Ti kluci chudáci neměli kam jít na záchod, neměli co jíst, tak jsme jim vždycky přivezli kousek chleba, pamatuju, že jsem jednou doma odlil do skleničky trochu rumu. Ti byli nadšení. Když jeden viděl, že mám kolo, tak hned: ,Davaj šlapajku“. Tak jsem mu půjčil kolo a on mě nechal podržet samopal. Kdyby to bylo dneska, tak má problémy. Ale my kluci jsme byli nadšení. Obdivovali jsme ty dýky, prostě neměli jsme z toho rozum, vnímali jsme to úplně jinak.“

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 15.08.2023

    (audio)
    duration: 02:00:05
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Betlémům zasvětil život. Restauroval je v obýváku

Kamil Andres na vojně v letech 1974 až 1976
Kamil Andres na vojně v letech 1974 až 1976
photo: Archiv pamětníka

Kamil Andres se narodil 23. dubna 1955 v Opočně. Od nejútlejšího dětství však žil v Třebechovicích pod Orebem, kde také navštěvoval základní školu. Pokračoval na učilišti v Hradci Králové, nejprve v oboru zedník, později obkladač. Po absolvování povinné vojenské služby, kterou kvůli emigraci bratrance strávil u pracovního útvaru VÚ3513, se v roce 1976 vrátil zpět do Třebechovic, oženil se a začal pracovat v koželužských Závodech Antonína Zápotockého, které po roce 1990 změnily název na TANEX TREKO. Souběžně od poloviny 90. let pracoval také jako dokumentátor třebechovického muzea. V letech 1994–1996 absolvoval kurzy Hradecké fotografické konzervatoře a později si doplnil i restaurátorské vzdělání. Licenci ministerstva kultury na restaurování mechanických částí mechanických betlémů včetně národních kulturních památek obdržel v roce 2008. V třebechovickém muzeu pečoval o slavný Proboštův mechanický betlém a podílel se i na přípravných fázích jeho generální opravy. Pro nesouhlas s pojetím restaurování v roce 2011 spolupráci s muzeem ukončil. V opravách betlémů pokračoval v rámci vlastní živnosti. Opravil více než dvacet betlémů, například ve spolupráci s Libereckým muzeem betlém Metelkův, tak betlém frýdlantský nebo Utzův. Jeho posledním a zároveň největším dílem před odchodem do důchodu je komponovaný patnáctimetrový Svitavský betlém.