The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Psaní kroniky je odpovědnost i zábava
narozen 22. 9. 1934 v Horních Počernicích
z doby školní docházky během protektorátu si pamatuje ideologizaci výuky
po praxi u strýce vystudoval střední zemědělskou školu
v 60. letech pracoval v Ústavu ekonomiky, zemědělství a výživy
od roku 1968 do roku 1987 pracoval na ministerstvu zemědělství
od roku 1985 do roku 1989 byl zastupitelem na Praze 9
od roku 1985 píše hornopočernickou kroniku
Hubert Antes
„Psaní kroniky je činnost zodpovědná i zábavná.“
Hubert Antes se narodil roku 1934 v Horních Počernicích a od té doby je s touto obcí nedaleko Prahy spjatý. Přesto se v raném věku na několik let odstěhoval. Maminku totiž srazilo v roce 1941 německé vojenské auto a na zranění zemřela. Tatínek byl v té době po mrtvici ochrnutý na půl těla, a proto poslal malého Huberta ke strýci do Toušeně. Tam vychodil první stupeň základní školy. K otci se vrátil po válce. Aby se mohl o syna starat, oženil se po válce tatínek znovu a syna pak vychovával u sebe doma.
Dobu válečnou si pamatuje především skrz svou školní docházku jako žák prvního stupně v Toušeni. V první třídě se německá okupace nijak neprojevovala, ale již od druhé se museli intenzivně učit německy. Upraveny dle ideologie Třetí říše byly pak všechny předměty, kde bylo možné zdůraznit německou velikost. „Ve škole byl za protektorátu upravený náš dějepis. Upravené bylo hlavně to, že tam byla převaha německých dějin. Z toho našeho tam byly vyškrtané všechny věci, které se nějakým způsobem nepřímo dotýkaly Němců v tom smyslu, že my jsme byli nějakým národem, zatímco Němci v té době nebyli. Oni museli být těmi vítěznými, kteří byli nad nimi všemi. V Toušeni jsme měli na němčinu Němku. Ta učila tak, jak to na školách bylo běžné: s rákoskou. Ale ona s tou rákoskou chodila obzvlášť. A kdo neuměl nebo něco řekl špatně německy, tak ho tou rákoskou vždy ,polechtala‘. Tím spíš nám ta němčina byla protivná. Pochopitelně, že se prosazovalo kreslení nějakých německých znaků, ale to byl detail.“
Po základní škole šel na praxi ke strýci. Teprve poté začal studovat na střední zemědělské škole. Tuto kombinaci si velice pochvaluje, neboť právě díky předchozí praxi vždy věděl, o čem se i v teoretické rovině učí. Po škole nastoupil na povinnou vojenskou službu, kterou strávil u 37. dělostřeleckého pluku v Borech, kde dělal písaře-kreslíře u štábu pluku. Dobře si pamatuje, jak u nich byli na pozorování tzv. „poraděnkové“, sovětští poradci, kteří tam kontrolovali důstojníky. Když něco dělal Hubert Antes nebo jeho kolegové špatně, problém z toho u Sovětů měl vždy jejich důstojník. I kvůli tomu tam asi panovala velká „buzerace“ nejen ze strany důstojníků, ale i „mazáků“. Během jednoho polního cvičení bylo například zvykem, že museli dělat pro důstojnictvo cestičku vysypávanou bílým a červeným pískem nebo se pro ně vezlo nádobí a příbory, protože nemohli jíst z ešusu jako ostatní. Největší legraci měl ale z politického školení mužstva, protože jejich nadřízení působili neuvěřitelně hloupě.
Po vojně se opět začal věnovat zemědělství. Nastoupil do Ústavu ekonomiky, zemědělství a výživy, kde pracoval v útvaru, který shromažďoval data ze zemědělských závodů po celé zemi. V druhé polovině šedesátých let pak začal pociťovat vliv tzv. pražského jara i v rámci své profese.
V rámci vlny uvolnění se totiž začaly také používat nové vědecké metody. Tehdejší rektor VŠE profesor Kadlec si ho v té době přizval do Ústavu ekonomiky zemědělství a výživy. Kadlec se právě vrátil z ročního pobytu v Kanadě a začal aplikovat nové metody na výzkum efektivity v zemědělství. Tyto postupy ale nebyli schopní technicky zpracovat, protože v Československu v té době nebyla dostačující technika. A tak své údaje posílali zašifrované přes ambasádu do Anglie, kde je nechali propočítávat, protože tamní počítače byly embargované a nesměly se do Československa dovážet. Celou tuto složitou cestu volili proto, aby Západu neodhalili skutečné výsledky místního zemědělství. „Tady měli obavu, že budou vidět, jak velký máme zemědělský podnik, co vyrábí, kolik toho má. Tam byly i hodnotové věci, např. za kolik se výrobek vykupoval, když se to odevzdávalo do státního fondu, jakou máme užitkovost, kolik je hektarový výnos.“
V 1968 přešel na ministerstvo zemědělství a následující dvě dekády tam pracoval na pozici referenta. Po neshodách s ministrem Tomanem v roce 1987 z ministerstva přešel do Akademie zemědělských věd, kterou v roce 1992 jako poslední pracovník uzavíral kvůli rozdělení Československa. Měl na starosti dělení veškerého majetku v poměru dvě třetiny do České republiky a jedna třetina na Slovensko. „Tamní akademici byli vysoce vzdělaní pánové, ředitelé českých a slovenských ústavů, a byli to nejlepší přátelé. Ze začátku bylo všechno poklidné. Ovšem potom zřejmě dostali nějaké vnitřní pokyny na Slovensku, že to nejde, že tu třetinku musí dostat, kdyby čert na koze jezdil. Přišli i s podivnými návrhy… Předseda akademie měl pochopitelně vybavenou knihovnu, takže tam byl třeba celý naučný slovník o třinácti dílech. Ale třetinka musela jít na Slovensko. Nějaké díly se tam poslat musely – a teď které? Ty první, poslední, nebo z prostředku? Tak to byly takové zábavné historky.“
Bezpochyby nejvýznamnější činností pana Antese pro obec Horních Počernic je vedení místní kroniky. Po smrti předchozího kronikáře v roce 1985 se tohoto úkolu ujal právě pan Antes. A brzy začal odhalovat kořeny a dědictví hornopočernického kronikářství. Nejprve musel dopsat posledních šest let, neboť bývalý kronikář kvůli pokročilé nemoci již nic nezapisoval. Zároveň se ale začal zajímat i o starší záznamy a zjistil, že prvním hornopočernickým kronikářem byl mezi lety 1885 a 1910 poslanec říšského sněmu František Vítězslav Veselý. Ten se ve Vídni dostal ke starým archivům, a tak příběh místa současných Horních Počernic vystopoval až k jeho úplným počátkům v jedenáctém a dvanáctém století. Po téměř dvacetileté pauze se pak v roce 1937 kronikářství ujal právě předchůdce pana Antese. On sám si psaní kroniky dodnes užívá, jelikož je to, jak říká, činnost nesmírně zodpovědná a zábavná. Díky ní totiž všem generacím připomíná posuny, kterými obec Horních Počernic prošla a prochází.
Rozhovor natočil a příběh pamětníka zpracoval Tomáš Kopečný v roce 2013.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of the Nation: Stories from Horní Počernice
Witness story in project Memory of the Nation: Stories from Horní Počernice (Tomáš Kopečný)