The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Miroslav Anton (* 1959)

• narozen 12. ledna 1959 v Plzni

• jako desetiletý zažil vpád vojsk Varšavské smlouvy

• roku 1968 vstoupil do obnoveného Skautu

• roku 1973 nastoupil do Škodovky do oboru frézař

• maturoval na středním odborném učilišti ve Škodě Plzeň

• v roce 1983 absolvoval čtyřletý obor Učitelství základní školy s rozšířenou výukou tělocviku

• vyslýchán StB kvůli účasti na akci v Holubíně pořádané Milanem Kohoutem

• přijat do divadla v Karlových Varech jako elév

• na jaře roku 1984 nastoupil na vojnu do Terezína

• od léta 1989 pracoval jako krajský metodik na krajském kulturním středisku v Plzni

• v roce 1989 podepsal petici kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla z vězení a prohlášení Několik vět

• stál u zrodu Občanského fóra v Plzni

• aktivně se účastnil generální stávky 27. listopadu 1989

• pracoval jako redaktor a později jako šéfredaktor Československého rozhlasu Plzeň, později jako kulturní redaktor na volné noze a také jako režisér a střihač

• v letech 1990–1994 členem Rady města Plzně

Miroslav Anton se narodil 12. ledna 1959. Jeho maminka a tatínek pocházeli z vesnice Vrčeň nedaleko Nepomuka. „Bydleli ob jednu chalupu vedle sebe a povili mě na tehdejší dobu v poměrně mladém věku. Mamince bylo jednadvacet a tátovi dokonce devatenáct a kousek,“ vypráví Miroslav. Jelikož ve Vrčeni porodnice nebyla, Miroslav přišel na svět v plzeňské porodnici. Ve Vrčeni bydleli až do jeho tří let. Tatínek, který pracoval jako zedník, pak dostal nabídku na zaměstnání ve Stavopravu, monopolní plzeňské stavební firmě. A tak se všichni přestěhovali do Plzně. Maminka pracovala nejprve na poště, prošla si tradiční štací po oblastních poštách. Po přestěhování pracovala na plzeňské poště a později se stala mzdovou účetní v Západočeských papírnách, kde setrvala až do svého důchodového věku.

Na začátku 60. let rodina bydlela na vcelku mladém sídlišti na Slovanech, téměř naproti plaveckému bazénu, v ulici Koterovská 90. „Začal jsem chodit do školy, kde je dnešní církevní gymnázium. Tehdy to byla základní škola, ještě rozdělená na dvě části. Já jsem chodil do té části, která měla číslo třináct, Houškova ulice,“ vzpomíná Miroslav. Právě Slovany jsou tak neodmyslitelně spjaté s jeho dětstvím. Svůj vděk jim dává najevo i dnes, kdy v jejich místech pořádá interaktivní sousedské procházky[1] pro veřejnost.

Dějinami jsem se pročetl

„Šedesátá léta považuji za šťastné období, do kterého jsem se narodil, a kdy jsem začal trošku vnímat svět, protože v těch šesti, sedmi, deseti letech člověka velmi formuje prostředí a samozřejmě doba. To byla doba, kdy v tehdejším totalitním komunistickém Československu začalo takové to oteplení, jak se říkalo, které později vyvrcholilo rokem 1968 nebo tím půlrokem, který byl potom završen nešťastným srpnem 1968 a vpádem takzvaných spojeneckých vojsk pod vedením Sovětského svazu,“ upřesňuje Miroslav.

Dějinami se vlastně pročetl, jak sám s oblibou říká. Z dětské četby velmi brzy přesedlal na literaturu, která začala formovat jeho pohled na svět a která vyvracela řadu prorežimních historických bludů. Sám k tomu dodává: „Takže já už jsem poměrně brzy, troufnu si říci v těch deseti, jedenácti letech, věděl o tom, že druhá světová válka nebyl jenom Sovětský svaz, který nás osvobodil, jak nám vtloukali na základní škole do hlavy. Ale věděl jsem, že existovalo cosi jako západní fronta, že válka neskončila 9. května 1945, jak nám taky vtloukali ve škole do hlavy, ale o den dříve.“ Tehdy už také věděl, že Plzeň neosvobodila sovětská armáda, ale Američané.

Po mnoha letech tehdy opět mohl publikovat Jaroslav Foglar. „Tak jsem zhltal všechny foglarovky. V té době se také obnovil Skaut, na to krátké období v roce 68 až 69, takže jsem na popud svých kamarádů vstoupil do Skautu,“ vypráví pamětník. Skauting jej velmi ovlivnil. „Byť to trvalo jenom rok. Myslím, že jsem do Skautu vstupoval někdy na podzim roku 68 nebo v létě,“ upřesňuje. Se skautingem byl neodmyslitelně spjatý také obdiv k osobnosti Jaroslava Foglara, jeho dílu a stylu života jeho literárních hrdinů. Brzy nato byl však Skaut opět zrušen. „Za tuhle relativně krátkou dobu jsem dokázal vstřebat věci, které se týkaly toho, jak žít správně,“ říká pamětník.

Na stránkách knih Miroslav objevil také západní letce, kteří se pro něj a jeho generaci stali idoly. Rovněž jeho rodina byla s tímto tématem svázaná. Strýc ze strany Miroslavovy maminky František Markvart[2] totiž pracoval jako mechanik u RAF v Anglii. „On tam šel jako takzvaný Baťův chlapec nebo Baťův hoch. Baťa si vychovával svoji mládež vlastně z celé republiky a ten můj prastrýček se tam šel učit někdy ve třicátých letech. Asi v roce 38 nebo 39 byl právě poslán do Anglie. Jel tam na zkušenou do nějakého závodu. A když vypukla válka, tak už tam zůstal,“ vypráví Miroslav. V Anglii se také oženil, později se s rodinou přestěhoval do Kanady. „V roce 1968 se asi po dvaceti letech opět objevil v Československu, když už mohl,“ vzpomíná Miroslav Anton.

Napřed prázdniny, potom okupace

Devítiletý Miroslav trávil prázdniny před srpnovou okupací se svou o dva roky mladší sestrou Ladislavou ve Vrčeni. „U obou dědečků, u obou babiček. Střídali jsme to. Jak jsem říkal, byli jsme ob chalupu. Chvíli tam, chvíli tam. Spalo se většinou u Křišťanů a k Antonům se chodilo na televizi, protože jako jedni z mála v té době v té vesnici měli televizi,“ vypráví Miroslav. A jako měl svou plzeňskou partu, měl i partu vrčeňskou. Ta měla s ohledem na rodné místo i hlubší kořeny. Ono tak vzácné prolnutí venkovského a městského světa Miroslava velmi obohatilo.

Z prázdnin ve Vrčeni se děti vrátily zpět do Plzně devět dní před začátkem nového školního roku. To už se však schylovalo k osudové události. „Asi ve čtyři hodiny ráno mě probudila maminka a strašně plakala. A já si dodnes pamatuji, že z ní vypadla ta věta… Já jsem nevěděl, co se děje. Desetiletý kluk, kterého vzbudí máma ve čtyři hodiny ráno a brečí. A ona řekla jedinou větu: ‚Přepadli nás Rusáci.‘ Protože ta hlášení o tom, že na území Československa vstoupila spojenecká vojska, jak se oficiálně říkalo, tak ta byla prvně vysílána někdy kolem půlnoci. A už předtím rozhlas upozorňoval, že bude vysílat důležitou zprávu,“ vzpomíná Miroslav Anton. Rachot sovětských tanků v plzeňských ulicích už si však nepamatuje, protože ho rodiče spolu se sestrou raději odvezli zpátky do Vrčeně. Dodnes mu však v mysli utkvěly vzpomínky na cestu přes Nepomuk, při které míjeli zámek Zelená hora. Vypráví: „A tam v polích pod Zelenou horou stály tři ruské tanky, měly zvednuté hlavně a mířily na Zelenou horu, protože na Zelené hoře v té době byla vojenská posádka.“

Naděje vkládané do prvního půlroku 1968, spojené se jmény Dubček, Smrkovský, Svoboda, vzaly vpádem vojsk Varšavské smlouvy za své. Vše se najednou vrátilo na začátek. Miroslav to tehdy jako malý kluk pozoroval mimo jiné i na výlohách svých oblíbených obchodů, ať už to bylo knihkupectví, papírnictví, či hračkářství. Najednou z nich zmizelo to, co jej dříve tolik zaujalo.

Pionýrské rebelie a nástup do Škodovky

„Já si příliš nepamatuji, že by nás ve škole nějak tou komunistickou propagandou masírovali. Samozřejmě že existoval Pionýr… Občanská výchova a dějepis byly tehdy poplatné době, ale to už si člověk mohl trochu zkorigovat, už v té době přemýšlel,“ vypráví Miroslav. Na základní škole se tehdy nesetkal ani s žádným stranicky nadmíru zarytým učitelem. Na řadu učitelů má naopak dobré vzpomínky. Zajímavé vzpomínky má také na to, když byl jeho oblíbený Skaut nahrazen Pionýrem: „Všechny děti v té době vstoupily do Pionýra a bylo jenom jediné dítě na základní škole, které řeklo, že tam nevstoupí, protože chodilo do Skauta, a to jsem byl já,“ vzpomíná s úsměvem Miroslav na svou rebelii ze čtvrté třídy základní školy.

V deváté třídě už však hrdost musela jít stranou. Jestliže se chtěl dostat na gymnázium, musel na doporučení třídní učitelky i ředitele vstoupit do Pionýra alespoň formálně. Zajímavostí je, že Pionýr tehdy fungoval v jejich bývalé skautské klubovně, která se rovněž nacházela na Slovanech. „A já jsem tam po pěti letech vstoupil a asi jsem hned dostal záchvat smíchu, protože si dodnes pamatuji, že jsme tam měli na stěně vymalovanou velmi vydařenou velkou kresbu skauta ve skautském kroji, se skautským kloboukem na hlavě, který třímá rozvinutou vlajku s lilií, a se psem, což je skautský znak. Ta kresba tam zůstala, ale ten kroj byl přebarven. Hnědý šátek byl přebarven narudo, z toho klobouku bylo umazáno, tak zbyla taková jakási čepička. Kroj v podstatě zůstal až na některé prvky stejný, protože ten Pionýr, který přišel v roce 69 nebo 70, převzal některé skautské prvky,“ vzpomíná Miroslav Anton. 

Naději na gymnaziální studium mu nakonec nezhatil Pionýr, ale tajemný svět matematiky. Na gymnázium se Miroslav bohužel nedostal, existovaly však učební obory s maturitou, a tak roku 1973 nastoupil do Škodovky. Vybral si obor frézař a po třech letech běžné učební doby si udělal nástavbu, tedy takové dvouleté studium při zaměstnání, které jej dovedlo k maturitě. Tu úspěšně složil na středním odborném učilišti ve Škodovce. Ve Škodovce strávil pět let do roku 1979, které ho velmi ovlivnily. Sám k tomu říká: „To setkání s těmi dělníky, s těmi prostými lidmi, byť inklinujete k něčemu jinému, a já jsem inklinoval k literatuře, ke psanému a mluvenému slovu, vám dá takovou zdravou brzdu. Říká vám: ‚Pozor!‘ nebo řečeno dnešními slovy, nedostanete se do žádné sociální bubliny, kde byste neviděli přes ten úzký okruh kamarádů a známých nebo přes to, co chcete dělat, co se děje kolem vás.“

Zakázaná muzika, literatura a underground

Miroslav se už v roce 1977 dozvěděl, že vznikla Charta 77 a že „tady je skupina nějakých lidí, kterým bolševik říká ‚ztroskotanci, samozvanci‘.“ Všímal si poplatného tisku, nesvobodných médií. Když se mu však o něco později dostal text Charty 77 do rukou, s jejím podepsáním váhal. Obával se možných represí ze strany komunistického režimu, přitom však obdivoval všechny rebely, kteří našli odvahu text podepsat. Jeho osobní život přitom dál a dál narážel na mantinely režimu: „Člověk čerpal z toho, co vstřebal v těch deseti, dvanácti letech a co tak najednou někam zmizelo. A jste ve věku, kdy se chcete nějakým způsobem bavit, chcete mít svůj osobní život a konfrontujete to s tím, co je kolem vás. Pokud nejste zapálený svazák nebo komunista, tak si nemůžete nevšimnout, že opravdu žijete v nesvobodné zemi.“ Kolem patnácti, osmnácti let se tak musel vyrovnávat s tím, že Československo doopravdy nesvobodnou zemí je. Začínal tak hledat alternativy svobodného života v nesvobodné zemi. Jednou z nich byl underground. V 80. letech si tak Miroslav například šel poslechnout jeden z posledních koncertů Jaroslava Hutky ještě předím, než byl přinucen k emigraci. Vedle zakázané muziky se k němu dostávala i zakázaná literatura a samizdaty, které se staly důležitou informační linkou. „Z nich jsem se dozvěděl, že Václav Havel je opět zavřený, že Martin Magor Jirous dostal další flastr a bude sedět čtyři roky, a tak dále,“ říká Miroslav Anton. Byl znechucený všemi nespravedlnostmi, které se v té době děly, přesto však zůstával věrný pasivní rezistenci.

Po maturitě chtěl studovat obor Český jazyk a dějepis na pedagogické fakultě. Zkoušky sice složil, přednost však měli absolventi gymnázií. Roku 1983 tak absolvoval čtyřletý obor Učitelství základní školy s rozšířenou výukou tělocviku. Učit však nechtěl. „Já jsem věděl, že ne, protože i ty děti na základní škole by byly deformovány,“ vysvětluje. V tomto rozhodnutí jej utvrdila i akce západočeského undergroundu, která se v srpnu téhož roku uskutečnila v Holubíně nedaleko Plané u Mariánských Lázní. Milan Kohout tam tehdy po způsobu svých plzeňských Damil deskoték[3] uspořádal „akci neoficiální kultury“, která neměla daleko do happeningu. „Někteří z nás tam přijeli o den dříve, abychom připravili pódium a tak dále. Druhý den, když se měli sjíždět lidi – z celé republiky asi ne, ale ze západních Čech, protože se tak o tom vědělo – tak už to tam obklíčili vojáci, estébáci… Rozehnali to tam. Všechny nás samozřejmě zdokumentovali,“ vzpomíná Miroslav. Tehdy byla tato akce režimem vnímána jako největší protistátní akce[4] svého druhu. Miroslava pak utvrdila v rozhodnutí, že se učitelství věnovat nebude. „Protože soudruzi by po mně chtěli jiné věci, než které bych chtěl říkat,“ vysvětluje pamětník. Naštěstí složil státnice dříve, než si jej StB kvůli účasti na akci v Holubíně pozvala k výslechu.

Z montérek na jeviště, z jeviště do kasáren

Miroslav se pak nechal zaměstnat ve státním podniku Nábytek Cheb, který měl odnož v Plzni. „Takže jsem s čerstvým vysokoškolským diplomem nastoupil jako skladník. A vrátil jsem se do těch montérek, které jsem pověsil před pěti lety,“ vypráví Miroslav. A tak se zase vydal individuální cestou, aby si nijak nezadal s komunistickým režimem. Do svého života o to více zapojil lásku k divadlu, která jej provázela už od osmnácti let a kterou měl v sobě rodově[5] zakotvenou. Kvůli ochotničení vzala za své i jeho dlouholetá záliba ve fotbale.

Po roce dělnické práce v nábytkářské firmě narazil na inzerát oznamující, že oblastní divadla v Karlových Varech přijmou elévy. Na konkurz však nevyrazil přímo z práce, ale ze šestinedělního pobytu v psychiatrické léčebně v Dobřanech. Držel se totiž tehdy známého rčení, že „v knihovně intelektuála by neměla scházet modrá knížka“. „Protože ten vojenský slib, který se skládal, zněl, že se přísahá věrnost československému lidu vedenému Komunistickou stranou Československa. Čili tohle byla jedna z dalších věcí, co jsem věděl, že ne,“ vysvětluje Miroslav, proč se chtěl vojně vyhnout.

Na jaře roku 1984 přece jen na vojnu nastoupit musel. Ani díky kamarádům, psychologovi Leoši Horákovi a psychiatrovi Jiřímu Bláhovcovi, se tak bohužel k modré knížce nedopracoval. Počáteční euforii spjatou s přijetím do divadla v Karlových Varech a s nově vzniklou sociální bublinou tak vystřídal rok vojny v jedné z nejobávanějších štací, v Terezíně. „I když jsem to měl relativně dobré, protože tím, že jsme na pedagogické fakultě byli školeni jako zdravotníci, tak jsem ten rok strávil na ošetřovně. Když už v tom bolševickém zeleném prostředí Československé lidové armády máte někde nějakou relativní možnost se někam zašít, tak je to buď ošetřovna, nebo kuchyně. Takže já jsem mohl být alespoň na té ošetřovně,“ říká Miroslav. Po roce vojny, kterou dodnes považuje za ztracený čas, se vrátil zpět do divadla v Karlových Varech, v jehož angažmá setrval až do června roku 1989. Velice se zajímal také o divadelní teorii, dovzdělával se a lákalo jej i režírování.

Miroslav popisuje společenskou a politickou situaci v Plzni osmdesátých let, kdy se víc a víc probouzel hlavně plzeňský underground, slovy: „Zůstala tu vrstva lidí, kteří si podobně jako já nezadali s režimem, nebyli přímo disidenty, měli už třeba nějaké to postavení. Ale snažili se nějakým způsobem pomáhat nebo projevovat odpor k režimu, který zase v té polovině osmdesátých let byl čím dál tím zkostnatělejší, konzervativnější – a tím pádem i represivnější. Když kobyla chcípá, tak kope.“ Miroslav byl však od Plzně odříznut. Pracovní dny trávil v Karlových Varech, do Plzně jezdil jen ve dnech volna. Napojil se tedy na underground v Karlových Varech, kde se mimo jiné seznámil s disidentem Jindřichem Konečným[6]. Miroslav se tak připojil k okruhu lidí kolem něj, kteří byli ve spojení i s jeho plzeňskou partou.

Návrat do Plzně a rok 89

V květnu mu v Karlových Varech končila smlouva a ředitel, zapálený komunista, mu ji už neprodloužil. A tak se Miroslav vrátil zpátky do Plzně a nastoupil na krajském kulturním středisku, což byl orgán pod Západočeským krajským národním výborem. Dodnes neví, jak se mu to vlastně podařilo, ale snad za to mohlo jeho dobré zapsání z dob u amatérského divadla. Nikdo za ním ani nepřišel, aby jej nutil ke vstupu do komunistické strany. Pracovat začal na pozici krajského metodika, divadlu se tak mohl věnovat zase z jiného úhlu. Tehdy také v Plzni podepsal petici kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla z vězení a rovněž prohlášení Několik vět.

„Už proběhly změny v Polsku a v Maďarsku, které trochu předznamenávaly, že by se i v Československu mohlo něco pohnout,“ vypráví pamětník. Michail Gorbačov se v té době nechal slyšet, že Sovětský svaz už nebude tak zasahovat do událostí v satelitních státech. „A dnes s odstupem té doby víme, že na vrcholných politických komunistických orgánech v Československu – a to mělo samozřejmě dopad i na kraje a níž – panoval velký zmatek, protože oni byli zvyklí celou tu dobu, co byli u moci, poslouchat rozkazy z Moskvy. A ty rozkazy z Moskvy najednou nepřicházely,“ vysvětluje Miroslav. Chaos způsobený vlastním rozhodováním místního režimu byl tak mnohem viditelnější.

Miroslav uvádí události listopadu 89 slovy: „Každý, kdo to zažil, tak to má pod kůží a nese si to dodnes.“ Je šťastný, že dostal možnost být jedním z aktérů této významné historické události, kterou pro ty, co ji nezažili, považuje za nesdělitelnou. Pouto, které si tenkrát se svými přáteli před třiceti lety vytvořil, cítí a ctí dodnes. K čemuž dodává: „I přes názorové rozdíly a politickou příslušnost nebo politické preference, které máme mezi sebou, tak to pouto tam pořád je a bude.“ V té době už Miroslav nedokázal setrvávat jen v zóně rezistentních odpůrců, narůstající vztek jej přinutil k aktivnějšímu vzepření se režimu. Chartu 77 však v podzimní třetí vlně podpisů opět nepodepsal, protože se obával, že když ji nepodepsal hned, působil by nyní, jako kdyby si dělal alibi.

Improvizované probouzení Plzně

Díky poslechu Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy se s kamarády dozvěděl o brutálním zásahu v Praze na Národní třídě v tentýž večer. Z rádia i od lidí, co v Praze byli, se dozvěděl také to, že na druhý den vyhlásili studenti stávku a že se k nim připojila pražská divadla. „Trvalo nám dva dny, než jsme se zase přes ty známé dali nějak dohromady přes různé schůzky tady v Plzni – většinou v bytech nebo také na tehdejších škodováckých ubytovnách. Už bych asi mohl jmenovat Pepíka Bernarda a Ivana Čiháka, kteří byli v tom prostředí Škodovky aktivní podstatě od začátku. Takže tam proběhla nějaká schůzka v sobotu a v neděli,“ vzpomíná Miroslav. V sobotu se také v Komorním divadle před premiérou činoherního souboru četl text s prohlášením pražských divadel s výzvou o připojení krajských divadel ke stávce. Nemohl chybět ani zpěv československé hymny.

Až po třech dnech to však v Plzni začalo být organizovanější. V pondělí 20. listopadu se konala schůzka před Velkým divadlem, protože bylo třeba po způsobu Prahy propojit studenty a divadelníky. Sešlo se tam ani ne padesát lidí, kteří si navzájem vyměňovali informace. „Ale byl to první zárodek toho, že by se v Plzni také mělo něco stát,“ podotýká Miroslav. Už v pondělí navíc Marcel Hájek, jeden z aktérů, přinesl informaci, že studenti z lékařské fakulty budou stávkovat a že je v plánu zapojit také studenty z ostatních fakult. Další schůzka proběhla v úterý v Komorním divadle, protože na předchozí setkání před Velkým divadlem se dostavili i někteří divadelníci. Brzy se právě divadelníci ke stávce připojili podobně jako studenti jiných fakult. Po pražském způsobu pak bylo v Plzni založeno Občanské fórum a začalo se i s plánováním generální stávky, s níž souhlasili studenti, divadelníci i škodováci. „Komunisté tak byli postaveni před hotovou věc,“ říká Miroslav.

„Na náměstí se v průběhu týdne od 20. listopadu začali spontánně scházet lidé a takový užší kruh, do kterého jsem patřil já, Martina Samková, Přemysl Kubišta, ale i další divadelníci a studenti,“ vzpomíná Miroslav. Měli tehdy připravené různé vstupy, na kterých četli prohlášení včetně výzvy ke konání generální stávky dne 27. listopadu. Pozvali sem i herce z Prahy a samozřejmě se zpívala také hymna. Generální stávka pak 27. listopadu opravdu vypukla. „Generální stávka na náměstí začala ve stejnou dobu, možná v těch dvanáct hodin, jako stávka ve Škodovce,“ říká Miroslav Anton.

Když pak davy lidí na náměstí Republiky vyplnili přicházející škodováci, nastala nezapomenutelná atmosféra a osud režimu byl zpečetěn. „Pro komunisty najednou zmizel ten hlavní argument, že dělnické masy odsuzují stávku divadelníků a stávku studentů,“ vysvětluje Miroslav Anton. Kvůli nevyhovujícím kosmetickým změnám režimu však demonstrace pokračovaly dál a až v prvních měsících roku 1990 začala opravdová změna politického i společenského ovzduší.

Konec dobrodružství, svobodná práce a křehkost svobody

Miroslav Anton už se dále kolem Občanského fóra a toho, co v té době konečně svobodně klíčilo, neangažoval. Sám k tomu říká: „Takové to hlavní dobrodružství skončilo. A zase se vracím k tomu, že já jsem politické ambice neměl. Tamto bylo jenom osobní rozhodnutí o tom, že teď už dost. Já už jsem ten Rubikon překročil, cosi jsem odpracoval a teď se chci vrátit k tomu, co konečně budu moct dělat svobodně.“ Po divadelní štaci tak pro změnu začal pracovat jako redaktor a později jako šéfredaktor Československého rozhlasu Plzeň, k čemuž ho shodou okolností dovedla pozice mluvčího Občanského fóra. Poté se věnoval práci kulturního redaktora, později si vyzkoušel i práci režiséra a střihače na volné noze. V letech 1990–1994 byl členem Rady města Plzně, působil rovněž ve sdružení Děkujeme, odejděte! Ocitl se i na kandidátce do komunálních voleb za Plzeňskou alianci. V roce 2012 začal pracovat v oblasti propagace při plzeňské Diecézní charitě. S radostí se začal věnovat pořádání oblíbených interaktivních sousedských procházek Plzní, zejména čtvrtí Slovany.

Co se týče odkazu sametové revoluce, Miroslav se hrdě hlásí k těm, kteří sdílejí názor, že KSČM měla být v rámci revoluce zrušena. Upozorňuje také na křehkost svobody a neschopnost velké části společnosti postřehnout a uvědomit si sílící náznaky nesvobody, které nás mohou uvrhnout zpět do předrevolučních časů.

 

[1] „V Houškově ulici zastaví Antonova skupina u rodného domu výtvarníka Jiřího Trnky. ‚Tady byla mlékárna a tady řezník. Naproti chodil Trnka tatínkovi pro pivo,‘ vypráví Miroslav Anton. Celou čtvrť projdou asi za dvě hodiny.“ (https://plzensky.denik.cz/zpravy_region/petrohradem-krizem-krazem-aneb-k-dominikanum-na-pozemky-20160724.html)

[2] „Pocházel z rozvětveného rodu Markvartů, který je rozprostřen prakticky po celých Čechách. Jedná se o bývalý malý šlechtický rod Markvarticů, kteří se rozptýlili, a jedna z jeho větví zakotvila ve Vrčeni a jejím okolí.“

[3] „V roce 1983 jsem s Milošem Krausem, Jardou Reichlem a dalšími zorganizoval čtyřdenní undergroundové setkání DAMIL (Druhé kultury) na zahradě v Holubíně u Mariánských Lázní. Po jednom dni akce přes ploty přeskákali vojáci se samopaly, policisté a estebáci (přijel i obrněný transportér) a všichni účastníci byli zadrženi. Státní moc zabavila všechny materiály na akci a já a Miloš jsme byli zatčeni a odvezeni do plzeňské věznice na Borech. Po propuštění jsme byli oba vyhozeni Státní bezpečností z práce a krátce nato oba podepsali Chartu 77.“ (http://cas.famu.cz/research-collection/item.php?id=1165)

[4] Milan Kohout při té příležitosti uvedl, že si společně připomínají patnácté výročí od 21. srpna 1968, čímž myslel výročí od vzniku Woodstocku – největší hudební události. „Potom to bylo interpretováno tak, že protisocialistické živly a závadová mládež chtěly uspořádat spikleneckou akci, aby si připomněly výročí vpádu spojeneckých vojsk, ‚našich ochránců‘, jak říkali tehdy komunisté.“

[5] „Maminka i tatínek hráli ochotnické divadlo ve Vrčeni a půlka příbuzenstva v takových těch tradičních ochotnických souborech, takže jsem to asi měl nějakým způsobem pod kůží. A tak jsem se pomalu od té literatury dostal k divadlu a začal jsem asi v roce 77 hrát tady v ochotnickém souboru, dnes je to divadlo Dialog. To tehdy působilo v Měšťanské besedě v tom malém sálku, kde je dnes Divadélko Jonáš.“ 

[6] Jindřich Konečný (7. července 1940 – 20. března 2009) se podílel na pašování knih, byl členem koordinačního výboru HOS a Nezávislého mírového sdružení. Spolupracoval s Jiřím Pelikánem a Pavlem Tigridem. Státní bezpečnost jej obvinila z napojení na exilové centrály, za což byl odsouzen na dva roky vězení. Odseděl si jeden rok. Poté byl opakovaně preventivně zatýkán před oslavami státních svátků. V říjnu roku 1989 patřil k organizátorům prvních protirežimních demonstrací před hlavní poštou v Karlových Varech. Poté patřil také mezi hlavní organizátory vzniku Občanského fóra v témže městě.