Jiří Antonů

„Od středy se to víc odehrávalo v tom klubu. Bylo to furt pod hlavičkou SSM, takže oni tam měli nějaké kanceláře. Snažili se tam tenkrát vytvořit i nějakou besedu a přišli tam i zástupci komunistů, tehdejší partaje. Tenkrát už v sobě lidi měli takovou trošku… bylo to poklidné, ale ti lidi už jim absolutně nevěřili. Snažili se tam pořád z toho nějak vylhat a byla to otevřená beseda, plný zadýchaný sál a bylo vidět, že ta nedůvěra je tam obrovská. Lidi už se nebáli. V jednu chvíli jsem prohlásil, když oni: ‚O tom budeme ještě diskutovat.‘ Já říkám: ‚Ale jestli s vámi vůbec bude chtít někdo diskutovat.‘ A jeden bývalý kolega říká: ‚Mírni se, mírni se.‘ Měl ještě sám strach. Myslel si, že jsem moc revoluční. Nedovedl si představit, že bez nich by se něco dalo dělat, bez jejich souhlasu. S jejich souhlasem ano, ale bez nich… Ale my už jsme to někteří cítili úplně jinak.“

„Pamatuju si přesně, co bylo 17. listopadu. Všichni jsme žili nějaký svůj život a teprve potom dodatečně jsme se dozvídali. Tak jsem byl tady za rohem v tehdejším hotelu Beseda, kde byl klub mládeže a v prvním patře se odehrávalo perfektní představení bratří Justů. Z toho představení byla cítit... ne revoluční atmosféra, ale už si v tom představení mohli dovolit víc než dřív. Pak jsem se s pány Justy ještě potkal, tak jsme na to vzpomínali a oni si to představení moc dobře pamatovali z toho důvodu, že to bylo jejich poslední představení. Pak přišla stávka, divadla nehrála, oni nikam nejezdili, přišla ta sametová a oni říkali, že to bylo pro ně na dlouho poslední představení, a tak si pamatují tu úžasnou atmosféru, že už to v lidech bylo cítit.“