Emil Appl

„On mně nemoh zapomenout, že když přišel k nám ze zajateckýho tábora, že jsem byl první člověk, kterej na něj promluvil. Přišel jsem z práce a vidím ho tam sedět, tak povídám: ,Što ty takovej.‘ On povídá, že je plemnyj (zajatec) a že u nás bude dělat šoféra. Tak říkám: ,Pojď mezi nás.‘ Protože my jsme tam měli jako Češi takovou světničku, tak jsem ho hned pozval. Od té doby mně vždycky říkal: ,Tys byl po dlouhé době první, kdo mě oslovil jako člověka.‘“

„Když jsme ustupovali, tak jsem jel s traktorem a jeden Rus jel s námi. Na jedné straně byly už ruský tanky, na druhý straně vesnice. Zůstali jsme tam viset. Byl mráz pětadvacet stupňů, takže to byla zoufalka, byla noc. Já povídám: ,Pojď, utečem, půjdem do vesnice, takhle už to nejde, musíme skončit. Za chvíli nás doženou.‘ A on říká: ,Ne, ne, musíme pryč, ty neznáš naše.‘ A byl to politruk! Byl to ruský zajatec, u nás dělali šoféry.“

„U nás dělalo hodně mladých děvčat, takže jsme se s nimi bavili. Jednou, to jsme byli severně od Lvova, kam jsme přišli, byl tam s námi cestář a to byl říšský Němec. A jednou, jak byl v lese s těma mladejma holkama, si něco na jednu z nich dovolil. Přišel tam druhej den, z lesa vyšel partyzán a přeříz ho automatem a bylo po něm. Druhej den mě tam šéf poslal. Rozkaz je rozkaz. Druhej den (to jsme ho pochovali) ráno říká: ,Tak tam půjdeš ty.‘ Tak jsem sebral asi deset děvčat, naložili nás na auto a zavezli tam. Já jsem vzal v takové zatáčce jednu holku tam, druhou sem, aby hlídaly, když někdo pojede, sedl jsem si na příkop a bavil se s holkama, protože jsem věděl, že mě sledujou. Asi za tři nebo čtyři dni, když jsem tam seděl a takhle se tam bavil, tak přišla taková opravdu hezká holka a řekla: ,Podívej, ty znáš po našem, ty znáš germansky, my bychom tě potřebovali.‘ Já povídám: ,Podívej, já chci domů.‘“

„Potom do Nového Jičína, kde jsme stavěli garáže a kasárna, Staré Rudné pod Pradědem, kde jsme stavěli maštale pro koně, aby při přehlídce naši generálové mohli jet před tankama jako v Rusku. A pak jsem se dostal do Opavy, do Skřečoně, kde jsem šel do civilu (...) Můj otec byl živnostník, korunu vydělal, korunu prodělal. A za dva roky jsem se dověděl můj posudek, ve kterém stálo: ,Přirovnal dnešní zřízení k protektorátu.‘ To bylo tak: Když mě vzali v Pardubicích ke komisi, ptali se mě: ,Vy jste zaměstnán u otce?‘ - ,Ano, ještě ano. Likviduji tam zásoby a od Nového roku budu zaměstnaný u hospodářského družstva,‘ odpovídám. A oni: ,My potřebujeme lidi!‘ - ,No ale dyť jsem se před rokem vrátil ze základní vojenské služby. Mám dva roky odslouženo!‘ - ,No, my potřebujeme lidí k lopatě!‘ - ,Tak to dopadnu jak za reichu. To jsem taky dostal předvolání a za dva dny jsem jel do Berlína.‘ To mně napsal do posudku: ,Přirovnal dnešní zřízení k protektorátu. Dále má fingované zaměstnání, je štítící se práce a má buržoazní původ.‘ Takhle mě oznámkovali.“