The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Audrlická (* 1924)

• narodila se 17. února 1924

• v roce 1941 byl uvězněn za protiněmeckou činnost její otec

• březen 1943 odjela na nucené práce do Vratislavi

• 17. února 1944 se vdala

• v březnu 1944 odjela z tábora za manželem do Kladska

• v září 1944 se v pátém měsíci těhotenství vrátila k rodičům

• 1990–2004 aktivní práce ve Svazu nuceně nasazených

• vydala knihu Mé vzpomínky na nucenou práci v Kladsku

• v roce 2011 měl premiéru film na motivy jejích vzpomínek Po dlouhé noci den

Dětství

Libuše Audrlická (rozená Kačerovská) se narodila 17. února 1924 v Předměřicích nad Labem. Byla nejstarší ze tří děvčat. V roce 1926 se narodila sestra Dana a o čtyři roky později Irena. Jejich tatínek byl ve Vídni vyučený klempíř. Během první světové války se ocitl v italském zajetí, po návratu do vlasti pracoval ve strojařské firmě Alfréda Ippena v Hradci Králové (později přejmenována na Montas). Jezdil hodně po montážích a dokázal vydělat dost peněz. Maminka byla v domácnosti a pomáhala svému otci v Předměřicích v cihelně. Jako děti si tam holčičky hrály. „Tam byl takový ďolík, aby si mohli dělat bláto – nakopali si hlínu a zalili to vodou, a my jsme se tam špláchaly a klouzaly, tak jak to děti dělají.“

„Jednou maminka chtěla, abychom tatínkovi poslaly fotku. Tak nás maminka nechala naondulovat a měly jsme se vyfotit tak, že se k sobě tulíme. To jsem já ale nechtěla, tak si pamatuju, že mi maminka dala pár facek, a tak jsem na té fotce rozcuchaná, ale tulím se.“

V roce 1941, když Libuše Audrlická chodila na základní školu, byl její otec zatčen za roznášení protiněmeckých letáků. Odvezli ho do káznice Oldenburg u Brém. Pomohlo mu, že se při učení ve Vídni naučil dobře německy, a tak svým věznitelům dobře rozuměl a mohl se bránit. Domů k rodině se otec vrátil až v roce 1943.

Odjezd na nucené práce

Libuše Audrlická byla jako ročník 1924 odvelena do říše na nucené práce. I kvůli tatínkovi, který byl v káznici, se jí nepodařilo práci v říši vyhnout. Odjela 10. března 1943. „Odjížděly jsme z Hradce Králové ve 14:30. Odjela jsem na maminčiny narozeniny. Pamatuju se, že jsem vydržela brečet až do Wroclawi – v jednom kuse. V deset hodin jsme dojeli na místo a hned nás zavřeli do takového sklepa, kde byly jen lavice, dali nám něco jako černý kafe a nechali nás tam do rána. Ráno nás rozdělili. Asi deset děvčat, mezi nimi jsem byla i já, jsme jely do Hunsfeldu, což je předměstí Wroclawi. Když jsme tam přijely, tak tam byly moravský holky a ty nám říkaly: ‚To jste se tady zapsaly čertovi‘, a my taky jo. Bylo to děsný. Ani ne tak ta těžká práce, ale ty štěnice, když víte, v čem ležíte, a nemůžete to chytat. Maminka mi poslala baterku, protože já jsem si myslela, že když si budu pod peřinou svítit baterkou, tak utečou, ale jim to bylo jedno.“

Děvčata byla rozdělena do ubikací, kde spala. V pokoji byla sice kamna, ale často nebylo čím zatopit. Dívky trápily štěnice. Jednou byla od nich pamětnice tak poštípaná v obličeji, že otekla kolem očí a neviděla na práci v továrně. Kazila výrobu. Když na ni kvůli tomu mistr křičel, odpověděla jen „Wanze“, tedy štěnice. Libuše Audrlická se bála, že ji kvůli častým chybám v továrně pošlou do koncentráku, ale nakonec ji převeleli do kuchyně francouzského zajateckého tábora. Svým způsobem jí tak štěnice dopomohly k lepší a klidnější práci. 

Ve francouzském zajateckém táboře bylo asi tři sta lidí, pro které se vařilo. K jídlu byly většinou brambory a zelenina. V kuchyni spolu s pamětnicí pracovala ještě další Češka, dvě Srbky, dvě Polky, Chorvatka, Běloruska a Němka. Němky totiž v rámci Hitlerjugend musely strávit dva roky na takzvaných povinných místech: půl roku byly v hospodářství, pak ve zdravotnictví, v pohostinství a také v těžkém průmyslu. S Němkou Ottou se Libuše Audrlická spřátelila. Před válkou Otta bydlela ve vesnici na pomezí Polska a Německa. Němci město rozbombardovali, a tak se k nim nechtěla hlásit. Otta se na práci zamilovala do Poláka Staška. Byla to zakázaná láska, protože Němci by nikdy nedovolili, aby Němka chodila s Polákem. Na rande proto chodili ve třech i s Libuší, aby to nebylo nápadné. „I když si dávali pozor, tak Otta přišla do jiného stavu. Dítě si nechat nemohla, tak se o to postaraly dvě starší Srbky, které tam s námi byly. Udělaly to drastičtějším způsobem a Otta musela do nemocnice. Tam ji vyšetřovali, protože zjistili, že to bylo provedené násilím. Ale nakonec ji pustili a bylo to bez postihů.“

V kuchyni v zajateckém táboře se Libuše Audrlická měla v podstatě dobře. Dostávala pravidelně jídlo, měla teplou vodu, kde se mohla vykoupat, a také sem tam nějaké povyražení. V kuchyni se o ni nikdo moc nezajímal. Její práce byla loupání zeleniny a hlavně brambor. Když měla s ostatními dívkami hotovo, schovaly se v šatně a povídaly si. I když každá mluvila svým jazykem, rozuměly si.   

Spolu s Libuší Audrlickou odjela na práci do říše i Adolfa, v té době už třicetiletá žena, která v tom, jak se říká, uměla chodit. V Hradci pracovala na Velkém náměstí v domě Habeš (dnešní Orient bar), kde dělala noční směnu. Jako jediná uměla německy a několikrát zachránila ostatní děvčata od trestů. Stala se jejich mluvčí. Dolfy, jak jí děvčata říkala, měla prádélko ze sametu a ozdobené mašličkami. „Oblékla si to, vysoký botičky natáhla, ‚retko‘ do huby, dala si nohu přes nožku a vypravovala. A my jsme jen koukaly s otevřenou pusou. Co všechno v tom podniku zažila a co po ní ti chlapi všechno chtěli. Vůbec jsme tomu nemohly věřit. Nebyly to sprosťárny, ale jaký požadavky měli...!“

Kam přišla, tak tam na sebe strhla pozornost. Třeba při vstupu do fabriky stál vrátný, který když procházela, nic jiného neviděl. Po válce se s Dolfy ještě navštěvovaly. Pak se ale navzájem jedna druhé ztratily.

Nejsilnější zážitky

Hned vedle zajateckého tábora, kde Libuše Audrlická pomáhala v kuchyni, byl židovský tábor. Každé tři měsíce tam zahynulo šest set Židů. Každý večer se do tábora vozily prázdné rakve a „(...) asi tři a plný nádoby ‚žrádla‘, jinak se té šlichtě ani říct nedalo. Ráno se pak odvážely prázdný konve na jídlo, ale plný rakve. Většinou těch šest set lidí umřelo hlady, pak byli bití a vyčerpaní z práce a umírali i zimou.“

Jedno odpoledne, když byla pamětnice s ostatními v šatně, viděla oknem, které vedlo přímo na Appelplatz, něco, co ji dodnes budí ze spaní. Dva židovští vězni táhli třetího, který asi zkolaboval při práci. Dozorce je pustil, že můžou jít. Najednou se ale ozval neskutečný křik a všechny tři roztrhali ovčáci. Francouzi si stěžovali, aby se nic podobného neopakovalo. Němci pak dali na plot rohože, aby nebylo nic vidět.

V té době bylo povoleno posílat do židovského tábora zbytky jídla, které nesnědli francouzští vězni. Dávali jim také odřezky od zeleniny. I proto se kolikrát stalo, že z velké brambory zbyla nakonec malinkatá. Pro jídlo navíc si chodili vězni spolu s ozbrojenou stráží.

Když Editka zpívala

Na práci v zajateckém táboře má Libuše Audrlická ale i pár hezkých vzpomínek. Třeba když do tábora přijela Edith Piaf. Tehdy ještě nebyla tak slavná, ale všichni se na ni těšili. Připravili pro ni hlavní jídelnu, dali tam stoly, aby na nich mohla stát, protože byla malá, tak aby byla vidět. Představení bylo krátké, ale všem se moc líbilo. Nechtěli zpěvačku pustit. Po jejím odjezdu se pár lidí ztratilo. Říkalo se, že jim pomohla na svobodu.

Zpěvaččina sekretářka, která byla zapojena do odboje, dokonce tajně vyfotografovala zajatce. Dělala to opatrně. Fotili se ve skupince s tím, že se Edith Piaf někdo líbí, a tak chce fotku. Z pořízených fotek pak vyráběli falešné dokumenty.

Cestování po Německu

Když měla Libuše Audrlická volno, nezůstávala v táboře, ale cestovala po říši. Nebála se jezdit sama, byla v Berlíně i v Drážďanech. Válečně Německo nevypadalo hezky a Berlín už vůbec ne. Pamětnice byla ráda, Němcům takovou zkázu přála.

Libuše Audrlická nálety v táboře sice přímo nezažila, často je ale burcovali kvůli zkouškám, jak se v takovém případě zachovat. Vzpomíná na zlou „lágrfírku“. „Ta, která to takhle burcovala, tak byla tak zlá, že nás nenechala ani vyspat. Ale najednou ji to napadlo a udělala zkoušku náletu a my jsme musely vstát, pak zase na chvilku spát a pak na dvanáct hodin do práce. My jsme jí ale nadávaly.“

Vánoce v táboře

„My jsme se měly celkem dobře. Měly jsme Dolfy. Ta nás zabavila.“ Každý dostal nějaký balíček z domova, třeba bábovku. Dolfy dostávala spoustu balíčků od svých přátel, a tak dívky ochutnaly i pravý čaj s cukrem.

Na Vánoce 1943 odjela Otta domů, kde se setkala s bratrem, který byl na povinných pracích v Osvětimi. Byl svědkem toho, jak dozorce vzal ženě dítě, chytil ho za nohu a praštil s ním o zeď. Na ten nářek prý nešlo zapomenout. Bratr, který měl nastoupit na frontu, už za Němce bojovat nechtěl. Raději si vzal život a Otta ho už nikdy neviděla.

Snaha odejít z tábora

V únoru 1944 se pamětnice vdala za švagra své sestry. Také pracoval v Německu a slíbil její matce, že ji přivede domů. To byl také hlavní důvod sňatku. Nakonec spolu manželé žili dvacet let, ale nebyl to šťastný svazek. Kvůli svatbě ale oba dostali povolení k překročení hranic a po dlouhé době se viděli se svými rodinami a kamarády.

Z tábora Libuše Audrlická odešla pracovat do hotelu v Kladsku za svým manželem. Hotel to byl velký a majitel měl tři dcery, které pracovaly na vysokých postech v říši. Proto když něco chtěl, tak se to většinou podařilo prosadit. I díky němu se pamětnice dostala z tábora. Manžel jí zařídil dokonce půlroční pas, takže mohla jezdit domů, kdykoliv měla volno. 

Jeden z dlouhodobých obyvatel hotelu ji vzal na výlet do lázní Lendek. Byl tam barokní palác a v něm léčebný ústav, kde žily těhotné ženy. Tehdy se totiž dbalo na to, aby byl zachován německý lid, a tak se pečlivě vybírali muži a ženy, kteří později plodili ideální Němce. Za porod dostaly ženy velké peníze, ale musely se novorozeňat vzdát. „Pan Kaiser říkal, že se tam mezi nimi ztratím. Byla jsem v té době již také těhotná.“ Majitel hotelu Ludwig byl starý milosrdný pán. Když byla Libuše Audrlická těhotná, zařídil jí od doktora potvrzení, že jí je stále špatně, a tak konečně mohla jet domů. V prosinci 1944 se jí narodila dcera Libuška.

Život po válce

Po mateřské si Libuše Audrlická dokončila výuční list na prodavačku. Následovaly večerní kurzy, aby mohla pracovat v jídelnách a restauracích. Byla zaměstnána v různých restauracích v Hradci Králové, v Avionu, v Grandu, prostě kde ji potřebovali. Tím, že měla zkušenosti a domluvila se německy a francouzsky, se dokázala slušně uživit. I po válce jezdila na výlety, třeba na místa, která znala z války. 

Když se v devadesátých letech zakládal Svaz nuceně nasazených, Libuše Audrlická se příprav aktivně účastnila. Měla na starost oblast Prahy. Svaz byl rozpuštěn, když dosáhl svého cíle a došlo k odškodnění nuceně nasazených lidí, kteří ještě žili.