The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

generálmajor v. v. Ján Bačkovský (* 1919  †︎ 2006)

• narodil se 24. října 1919 v obci Štefurov poblíž Bardejova

• za přechod sovětských hranic byl odsouzen k pětiletému pobytu v pracovním táboře, pracoval v lese v Uchtě, propuštěn byl v lednu 1942

• odešel do Buzuluku, kde se přidal k československé jednotce; s ní postupoval přes Sokolovo, Charkov, Kyjev, Vasilkov, Bílou Cerkev postupně až k Dukle a na Slovensko, kde byl raněn, poté byl převelen k odvodní jednotce, prováděl mobilizaci v Košicích; za války získal hodnost poručíka

• po válce studoval na Vojenské akademii generálního štábu ve Varšavě, pracoval později jako vedoucí katedry vojenských disciplín na Vojenské lékařské fakultě v Hradci Králové

 „Zapíjeli jsme vodkou povýšení. Tenkrát nad námi proletělo německé letadlo. Všem zatrnulo, ale měli jsme zatemněno a Němci nás nezpozorovali. Někdo zažertoval, jaká by to byla sláva, kdyby tolik důstojníků naráz zemřelo a jaký pohřeb by nám asi vystrojili v protějším kostele…Tenkrát se tam zapomněl nějaký Němec. Ukrajinkám se asi líbil a převlékli ho do ženských šatů. Jenže naše stráže ho odhalily podle velkých bot. Jak to s Němcem dopadlo, nevím, byl odevzdán zpravodajské službě.“

Jak se ze studenta řeckokatolického učitelského ústavu stal komunista

 „Podle našeho příjmení máme pravděpodobně české kořeny. Asi jeden z Žižkových vojáků zůstal raněný při bojích v Maďarsku a už tam zůstal. Od pěti let jsem pásl dobytek, ovce, krávy. Bylo nás pět dětí, ale někteří sourozenci zemřeli. Rodiče měli hospodářství, kde všichni pracovali. Ve Štefrově jsem chodil do základní školy. Později jsem vstoupil do řeckokatolického učitelského ústavu pro učitele obecných škol. Vojáci nám chudým poskytovali stravu. Učilo se v ruštině, protože na východním Slovensku bylo hodně Rusínů. Vlastně jsem tenkrát moc nevěděl, jaké školy vůbec existují. Potom jsem chtěl být právníkem, protože na mě zapůsobil hluboce film Advokát chudých. Hodně jsem cvičil gymnastiku a chodil jsem i na závody. Z třetího ročníku střední školy jsem v devatenácti letech odešel. Měl jsem trochu skluz. Rodiče mě dali pozdě do školy, protože neměli peníze. V roce 1937 jsem četl Marxův Kapitál a stal jsem se vášnivým komunistou.“

Jako komunista jsi měl bojovat doma a nechodit k nám

„Když začala válka, nechtěl jsem sloužit fašistické armádě, a tak jsem se v roce 1939 rozhodl pro útěk do SSSR. Z domu jsem odešel koncem listopadu 1939. Jeden známý mě doprovodil až do Sanoku a Sán jsem nemohl překročit, protože tam hlídali Sověti. Utíkal jsem úplně sám. Vzal jsem si s sebou dvoje kalhoty a vůbec minimum věcí. Nakonec jsem přešel na sovětskou stranu v jedné malé vesnici. Tedy vlastně jsem řeku přeplaval. Sověti mě hned zajistili a dali mě do vězení. Předtím v tom vězení byli hlavně Poláci, vyhlášení zloději. Postupně se tam nahromadilo hodně lidí, až jsme museli spát vestoje. Hned jsme všichni dostali vši. Pak nás dali do velkého vězení do Sanboru.“ Tam byli Poláci, Židé, Ukrajinci, Rusové. Mísili se zločinci a uprchlíci.

„V květnu 1940 nás odvedli do Vrošilovgradu, kde nás na podzim vyslýchali a hned vyvezli na Sibiř. Byl jsem odsouzen na pět let. Soustředili nás ve Starobelsku, přímo v poutním kostele. Řekli mi: Jako komunista jsi měl bojovat doma a nechodit k nám. Vlastně neexistoval soud. Dávali rozsudky dost náhodně na tři, pět nebo osm let. Moji přátelé byli Poláci, to byli nejčestnější lidé. Jednoho pětaosmdesátiletého profesora z Varšavy odsoudili na osm let. On jim ještě poděkoval, že věří, že bude ještě osm let žít. On jen litoval, že se asi nedostane do své varšavské hrobky, kterou si nechal vystavět. Jeli jsme na Vorkutu, nejprve do Uchty, kde jsme pracovali v lese. Káceli se tvrdé modříny, ale někdy byly duté. Byla tam ložiska kamenného uhlí a bylo nutné postavit železnici a silnice, a proto jsme musili získat hodně dřeva. Vlastně by stačily kosti mrtvých na podpěru silnic. Bydleli jsme v dřevěných chatrčích po dvě stě lidech. Bylo velmi málo jídla a možná třetina lidí zemřela hlady. Já jsem se nenaléval vodou a to bylo dobře. Lidé, co hodně pili, umírali s velkými otoky končetin. Hodně mi pomohlo, že jsem také dva měsíce pracoval jako úředník. Psali jsme na pytle od cementu, které se praly, sušily a žehlily. Já jsem měl na starosti stravování a počítal jsem, kolik kotlů jídla se bude vařit.“

Rusové nejenže neměli co jíst, neměli ani z čeho

„Sedmého ledna 1942 jsem byl konečně propuštěn. Byl jsem svobodný, ale žádné dokumenty mi nedali. Šel jsem na Krutuju do centra osvobozených vězňů. Zavezli mě do Čibiju. Sto šest kilometrů jsem jel na korbě ve čtyřiceti stupních pod nulou. Tam jsem potkal první Čechoslováky. Byl tam i jeden interbrigadista ze Španělska, Král, který vůbec neuměl rusky. V Čibiju jsme stále byli v lágru. Nějaké jídlo nám tam dali, ale nebylo nádobí. Lili nám jídlo do kapesníků. Také jsem pracoval, abych dostal více jídla. Pak mi omrzla noha a já jsem se na ošetřovně učil plést. Lékaři jsem upletl ponožky a měl jsem protekci. Do Buzuluku jsme cestovali celý měsíc. Jeli jsme přes Moskvu do Nižního Novgorodu. Po cestě jsem viděl strašnou bídu. Všichni utíkali na Sibiř. Na nádražích se čekalo týdny na volný vlak. 14. února 1942 jsem se dostal do Buzuluku. Někteří velitelé byli pěkní pijáci a strašně na nás řvali. Nejhorší byl Tachecí. Potom jsem ho převýšil svou hodností a on mě jednou nepozdravil a já jsem si ho vychutnal. Absolvoval jsem měsíční základní výcvik. Vybrali mě do poddůstojnické školy pěchoty v záloze. Tam jsem byl asi čtyři měsíce a vyšel jsem jako svobodník. Brzy mě povýšili na desátníka.“

Boje u Sokolova

Pak následoval první boj u Sokolova. „Byl to velmi těžký boj, protože Sověti v tu dobu ustupovali. Němci tam měli silné letectvo a tanky. Sověti byli vyčerpaní od Stalingradu. Nám velel Jaroš, ale my neměli těžké zbraně. Padlo tam asi deset procent našich bojovníků. Pak jsme ustupovali.“ Sověti vybudovali velkou obranu ve formě jazyka a Němce se podařilo odrazit. U Prochorova došlo k velké tankové bitvě. Taktika byla založena na dělostřelectvu. Pak se přešlo do ofenzivy. „Byl jsem u jednotky protitankových pušek. Pak jsme se vraceli do Novochapjorsku a hodnost jsem měl rotný. Boj byl velmi dlouhý. Moje jednotka bránila východní okraj Sokolova. Při ústupu se za námi Němci nepouštěli, protože byl velmi mokrý terén. Došli jsme až za Severní Donec.“

Odpočinek v Novochopersku a boje o Kyjev

„Po železnici jsme se dostali do Novochopersku. Tam přišlo do armády hodně Ukrajinců. Bylo asi tři tisíce nových bojovníků a z nich se zorganizovala brigáda. Na toto městečko mám krásné vzpomínky. Chodilo se tancovat. Měli jsme dobrý kolektiv. Bylo tam i dost žen a k nim jsme se chovali vždy slušně. Navíc většina žen už měla buď manžela nebo snoubence. Chystali jsme se na Kyjev. Sověti nejprve překročili Dněpr do vesnice Lutěž. Srpen, září a říjen jsme se koncentrovali před městem a v listopadu začal útok. Útoku velel Grečko. Naše jednotka nakonec jenom Kyjevem prošla a dále jsme šli do Vasilkova.“

Povýšen a málem mrtev

U Vasilkova byl Ján Bačkovský povýšen na podporučíka. Byl tam kapitán Kohl, velitel 1. roty Větvička a další. „Zapíjeli jsme vodkou povýšení. Tenkrát nad námi proletělo německé letadlo. Všem zatrnulo, ale měli jsme zatemněno a Němci nás nezpozorovali. Někdo zažertoval, jaká by to byla sláva, kdyby tolik důstojníků naráz zemřelo a jaký pohřeb by nám asi vystrojili v protějším kostele…Tenkrát se tam zapomněl nějaký Němec. Ukrajinkám se asi líbil a převlékli ho do ženských šatů. Jenže naše stráže ho odhalily podle velkých bot. Jak to s Němcem dopadlo, nevím, byl odevzdán zpravodajské službě.“

Mezitím Sověti překročili na dalším místě Dněpr, u Kremenčíku. Pokračovaly boje na obou březích Dněpru. Podařilo se Němce posunout na jih. „U vesnice Tostinka jsme zažili dělostřelecké přepadnutí. Ztráty byly docela malé. Stáli jsme u Barachty a pálili jsme na Němce z dálky. Pak přišel rozkaz jít na Fastov. Já jsem v té době dostal chřipku. Hodili mě na vůz a přikryli dekami. Dorazili jsme do Fastova. O Vánocích jsme stáli v obraně. Ještě nám dali vánočku, ale večeři už ne. Vylezli jsme ze zákopů a začal padat sníh. Vyšli jsme na pochod. Až ráno nás Němci přepadli. Ztráty opět nebyly velké. U lesa nás čekal Svoboda a rozkaz zaútočit na Rudu.“

Ruda a Bílá Cerkev aneb NKVD vzala nohy na ramena

„Němci hrozně pálili. Bylo to na Boží hod 1943. Boj trval až do večera. Pak jsme postupovali na Bílou Církev. Brodili jsme se potokem a ráno jsme zase už byli před Bílou Církví. Nevrátila se hlídka z průzkumu, a tak jsem šel na průzkum já. Od jednoho sedláka jsem se dověděl, že Němci ještě večer ve vesnici byli. Naše vojáky jsem našel v jednom z domů. Pořádně jsem jim vynadal. Báli jsme se tahat kanony přes řeku a bez nich bojovat proti Němcům. Sověti nás nutili k postupu. Nic jiného nezbývalo. V té době nám velel Mautner. Měl jsem zmrzlé boty. Začal jsem si je sušit, ale v tu chvíli začal německý útok. Začali jsme ustupovat a já byl bosý. Lidé lítali do vzduchu jako hejna ptáků. Já jsem nechal tanky projet kolem a postupoval jsem z boku, aby mě neviděli. Došel jsem až k hájovně a tam byli už lidi z NKVD, kteří museli zastavovat vojáky, kteří se chtěli vracet. Vtom tam vystřelil tank a Sověti vzali nohy na ramena. Utekli jsme do bezpečí do vesnice. Velitel praporu byl z toho zoufalý a chtěl se zastřelit. Svoboda se vrátil z Moskvy, povolal si nás a zastal se nás. Ještě tu noc jsme vyrazili k dalšímu pochodu na jih.“

Buzovka a půl granátu do kyčle

„Posunovali jsme se hlavně v noci. Jednou se nám podařilo sestřelit i německé letadlo. Došli jsme po třech dnech do vesnice Židovčík. Nadporučík Dočkal mně dal nějaké dokumenty a poslal mě k sovětské divizi. Dostal jsem zprávy o obklíčených Němcích. Situace byla ovšem strašně zamotaná a nebylo jasné, kdo a kde přesně je. Měli jsme obsadit Buzovku, ale tam nás zasáhlo německé dělostřelectvo. Tam jsem dostal tak půlku granátu do kyčle. Buzovku jsme nakonec obsadili.“

Nadšení Volyňáci

„Od Buzovky jsme se vydali k Oratovu a odtamtud poslali nás do Rozišné. Sověti zahájili blatnou ofenzivu, to je boj v blátě. Tak se Sověti dostali na Volyň a my tam přijeli vlakem. Tam se organizoval z dobrovolníků sbor. Po dvou letech jsem se stal velitelem roty. Sověti dosáhli naší jižní hranice a na Slovensku začalo Slovenské národní povstání.“

Dukelské zranění a mobilizace na Slovensku

„Dále jsme cvičili na Bukovině u řeky Prut, kde jsme se konečně mohli vykoupat. Už jsme věděli, že nás čeká Dukla. Šli jsme kolem severních Karpat. 8. září 1944 byla zahájena operace. Náš prapor byl nasazen 10. září. Hned první den jsme utrpěli strašné ztráty a pak začala vleklá operace. Dobyli jsme kótu 534 a před námi byla vesnice Ivla a Dukla. Kontrolovali jsme poslední silnici, která šla ze západu na východ. Kóta byla tak důležitá, že celý týden přecházela z ruky do ruky. Útok byl i třikrát denně. Já jsem tam byl raněný. Zasáhla mě střepina z granátu. Byl jsem odvezen do nemocnice a pobyl jsem tam asi měsíc. Povýšili mě na poručíka a dali mě k náhradnímu pluku. Zařadili mě na Slovensko k odvodní jednotce. Usadili jsme se v lázeňské oblasti. Na frontu jsme měli posílat až čtyři sta lidí podle generála Svobody. To nešlo moc splnit. Posílalo se tak dvě stě padesát denně. Pak jsem měl pár dnů dovolené. Pak jsem prováděl mobilizaci také v Košicích. Měl jsem se tam moc dobře. Dále jsem byl poslán do výcvikového střediska a tam pro mě skončila válka.“

„Po válce mě poslali do Vojenské akademie generálního štábu v Polsku ve Varšavě. Jenže po dvou letech, když jsem byl doma na prázdninách, tak mě nepustili zpět, prý z politických důvodů. Dál jsem sloužil na vojenské lékařské fakultě jako vedoucí katedry vojenských disciplín.“