František Bahník (* 1919  †︎ 2002)

František Bahník –

 

„Franta mě do skautování zbláznil, protože on sám byl do toho blázen, takže pro něj nebylo tak těžký dostat do toho ty druhé.“ Zdeněk Šandera – Shark o Františku Bahníkovi

 

O životě

 

František Bahník se narodil 18. 11. 1919 v Hradci Králové. Dá se předpokládat, že jeho maminka také skautovala, neboť Zdeněk Šandera (Shark) vzpomíná, že s jejich 1. oddílem jednou byla na táboře jako kuchařka a později jezdila s 5. oddílem bratra Brendla. Můžeme předpokládat, že prožil celý život v Hradci Králové.

 

Do Junáku ho přivedl nejspíš profesor Litochleb přezdívaný Šedý racek, který učil na tehdejší reálce. Byl okresním předsedou (zpravodajem) a čas od času dělal ve škole nábory. Franta nastoupil do oddílu pod vedením Aloise Vanického (syna hradeckých výrobců vína, který pravděpodobně založil v Praze firmu Alva, pro zajímavost dodnes fungující pod majitelem panem Vanickým).

 

 

Rozdíl mezi skautem a Pionýrem

 

Pro Františka Bahníka byl skaut výběrová organizace. Bral do něj ty, kteří přišli, ale trval na dodržování skautských pravidel a chování. Pokud jeho rady chlapci nedodržovali, šli pryč. Pionýr byl pro Frantu organizace, která brala všechny členy. Skaut sice nenabízel společenskou výhodu, ale pro Frantu to bylo místo, kde vychovával vlastenecky cítící, skutečné muže.

 

 

Skautské funkce

 

Brzo po vstupu do Junáka se Franta stal rádcem družiny Racků v 1. oddíle a vyrazil jako tzv. cvičák (tzn. pomocná síla) na lesní školu konanou u Třebechovic. V šestnácti letech na tuto školu jel již jako účastník. Jeho 1. oddíl se značně rozrostl, měl kolem 70 lidí, a proto byl rozdělen na dva samostatné oddíly. Zpočátku starší skauti Františkovi nevěřili a raději by nechali oddíl pod Lojzou Vanickým, nakonec však svolili a Franta se stal nejmladším vůdcem oddílu v republice.

 

 

Tradice a zvyky oddílu

 

František byl mistrem improvizace a vytvářel tak i tradice svého oddílu. Družina Zubrů v té době měla pokřik: „Pod mocným kopytem chvěje se země. Zubří družina řítí se temně. V sevřeném šiku, hola hoj! Za vlast boj!“ Protože chlapci v nově vzniklém oddílu skládali slib již na podzim roku 1937, tak ještě neměli oddílový pokřik. František s nimi zvolal „Jurara skautingu, jurara skauting, zdar, zdar, zdar!“ a druhý pokřik, který hřmí v druhém oddílu dodneška, vymyslel na táboře v roce 1939 již za protektorátu. Franta zahrál akord na kytaru a říkal:

 

„Slyš, s ozvěnou v dál přes údolí letí pokřik dvojky.“ 
Sbor: „Nám budoucnost kyne znova, my silni jsme!“ 
První skaut: „Jedna vůle!“ 
Druhý skaut: „Jeden duch!“ 
Sbor: „Spojuje hradeckou Dvojku v pevný kruh!“

 

Oddíl byl zvláštní také tím, že František zavedl modré šátky a velmi se jich držel. Kromě toho byl proslulý zpěvem. Kam přišel 2. oddíl, tam se zpívalo. František také naučil kluky novou hru zvanou Plejgrampol, kterou si vyčetl z knížky. Skauti v té době u kluboven doslova žili. Pořádali volejbalové turnaje, šerm od bratra Němečka, jízdu na koních od bratra Sára a Dědiče.

 

 

Skautské předválečné akce

 

Franta se účastnil předválečných srazů, říkalo se jim sborové srazy. Skauti na ně jezdili na kolech nebo vlakem. František zažil např. sraz v Kolíně nebo v Dobrušce.

 

 

Tábory

František připravoval také letní tábory, sám o tom říkal, že to nebylo nic složitého. Byly vždy velice levné, protože oddíl si vše opatřil sám. Na tábor se připravovali již během roku, a proto na něj vždy jen přijeli a tam se vše realizovalo. Franta jezdil předem sehnat jen louku, domluvit se s majitelem na odměně. Sehnal v blízkosti tábora pilu, která jim přenechala krajinky na výrobu podsad. Byly ještě o to levnější, že skauti do pily krajinky po táboře zase vrátili. Mlýn jim dal koláče. Věci se naskládaly do bedny a převezly se vlakem, většinou tzv. dobytčákem. Do něj skauti večer před odjezdem věci uložili, přes noc vlak pohlídali a ráno si sedli na náklaďák, přivázali se provazem a jeli. Dobytčák se různě přepojoval z vlaku na vlak, až dojel tam, kam měl. Tam už čekal povoz, který převezl věci na louku. Krajinky z pily skauti dotáhli také sami, pomocí dvoukoláku. A postele měli vystlané slamníkem. Každý si dovezl svůj prázdný slamník a František dojednal stoh nebo stodolu, kde si slamníky nacpali. O hygienu se nestarali. Každý se umyl a tím to končilo.

 

Frantův svěřenec Jan Čeliš na hygienu na Frantových táborech vzpomíná takto: „Musel ses umýt. Když náhodou někdo zaspal, tak co jste s námi udělali. Pomalinku polehounku do Metuje po milimetrech se spouštěl ten, kdo zaspal nebo kdo se pořádně neumyl, i v teplákách.“ Vodu táborníci řešili tak, že buď se zeptali hajného, kde v okolí vodu pijí, nebo se domluvili na statku.

Tábor býval čtyřtýdenní. První týden se stavělo, pletly se postele, stavěla se kuchyně a všechno ostatní. Potom přišel běžný program, denní život zaměřený na sport a typicky skautské programy jako třeba honba za pokladem, ověřování lesní moudrosti, táborové muzeum a táborové práce.

 

Jan Čeliš vzpomíná, že prohřešky na táboře Franta řešil bez dlouhých proslovů: „Já se pamatuji, že jsem jednou na táboř zaspal na hlídce. Najednou jsem se ocitl v pytli, a co jsem dostal, to jsem dostal. A když jsem se potom vzpamatoval a zase jsem pokračoval v hlídce, nikdo nic nevěděl, o ničom se nemluvilo, nikdo nic neřekl, ale už jsem nikdy takovou chybičku jako zaspat na hlídce neudělal.“ Konec tábora byl ve znamení táboráku. Každá družina si k němu připravila program a František již v té době projevil své režisérské schopnosti.

 

 

Život spojený s divadlem

 

František začal s divadlem jako ochotník. Vedla ho k tomu potřeba, aby zabránil protektorátu a rozpuštění vysokých škol. Za svůj život prošel mnoha divadly. V letech 1941-42 hrál u divadelní společnosti Zd. Valdena, v letech 1942-43 působil v Horáckém divadlu v Třebíči. Navázal roky 1943-44 jako herec a režisér Valdenovy divadelní společnosti. Po roce nastalo opět střídání na léta 1944-45 u Secovy společnosti. Další rok 1945-46 strávil ve Slováckém divadle Uherského Hradiště, a aby se konečně přiblížil východním Čechám, v letech 1947-49 do Východočeského divadla Pardubice. Zcela však zakotvil až v roce 1949 jako režisér Divadla Vítězného února v Hradci Králové. V tomto roce bylo divadlo, dnešní Klicperovo divadlo, otevřeno jakožto divadlo s profesionálním souborem. Zde prožil velkou část svého života. Více než čtyřicet let zde hrála jeho partnerka Dagmar Felixová, kterou si v roce 1950 vzal, a přibližně do roku 1980 zde on sám režíroval. Uvedl např. hry: F. Tetauer, Znamení býka; O. Zahradník, Sólo pro bicí (hodiny); A. Jirásek, Vojnarka; E. O’Neill, Anna Christie; Š. M. Sokol, Rodinná slavnost. V roce 1954 se mu narodil syn Václav, později vystudoval herectví na DAMU. Umělecké prostředí jej přivedlo i do rádia. Stal se jedním ze zakladatelů Českého rozhlasu Hradec Králové.

 

 

Vztah ke skautingu

 

František velmi uznával indiánská pravidla. Tři orlí pera pro něj znamenala především prožití čisté indiánské romantiky. Vydržet bez jídla, být sám v lese. A předání odznaku tří orlích per byla u nich v oddíle malá slavnost. On sám je na kroji hrdě nosil i ještě jako dospělý činovník. Učil chlapce po sobě v přírodě nezanechávat stopu. Byla to jeho láska k přírodě, nikoli naučená, ale nevědomá, intuitivní.

 

Jak vzpomínal ke konci svého života na skauty? „No já na ně vzpomínám jako na velice schopnou organizaci. Mnohokrát rozpuštěný se vždycky vzpamatovali. A že ta myšlenka žije neustále dál a zřejmě žít bude. Ale musí se na tom pracovat trochu jinak... Bylo to moje krásný mládí… Ale mám takový pocit, že se ta základní myšlenka trošku opustila… Ani ti nevím, co skautům přát. Spíš aby se trochu ohlédli zpátky a vzali si z toho to dobrý.“

 

František Bahník zemřel 4. 8. 2002 v Hradci Králové.

 

Nahrál Milan skácel – Kobra v bytě Františka Bahníka, pravděpodobně v Hradci Králové koncem 90. let 20. stol., kontakt: 776685184.

 Zpracovala Jitka Schejbalová – Šuperka, červen 2012, kontakt: supera.s@seznam.cz.