The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gabriela Bairova-Stoyanova (* 1955)

• narozena v roce 1955 v Sofii

• její otec na konci padesátých let půl roku vězněn

• rodina byla šest let ve vyhnanství v Dobrudži

• vystudovala filologii na Univerzitě Klimenta Ochridského v Sofii

• několikrát odmítla spolupráci se státní bezpečností

• první manžel – popový zpěvák Asen Gargov

• druhý manžel – obchodní zástupce a diplomat Oleg Stoyanov

• pět let žila v Ghaně a dalších pět let v Egyptě

• po pádu komunismu odmítla kandidovat do parlamentu

• v roce 1998 odešla za dcerou do Česka

• dnes žije v Olomouci

Gabriela Bairova-Stoyanova se narodila v roce 1955 v Sofii, hlavním městě Bulharska. Tato žena bulharského občanství i národnosti dnes žije již více než třináct let v Olomouci. Většinu svého života ale prožila v Bulharsku, odkud pochází i všichni její předci. Na konci padesátých let tam byl její otec Stefan Bairov zatčen, a přestože byl nevinný, strávil půl roku v komunistickém vězení. Celá jeho rodina potom musela na šest let do vyhnanství v Dobrudži.

Pamětnici v dětství velmi ovlivnil otec její matky Bohdan Nadjalkov Vasiljev, který patřil k zámožnějším občanům obce Krasno Gradishte a nějaký čas byl také jejím starostou. Za války byl prý ve vedení antifašistického hnutí a podařilo se mu zachránit archiv z blízkého Velkého Tarnova. „Byl účetní a byl to takový kytarista, bohém, všechno možný. On byl starosta obce. Zavedl elektřinu a postavil divadlo v té vesnici. A to je malá vesnice. To dělal v období politicky neutrálním. Předtím, než komunisté převzali veškerou moc. Potom jsme měli na baráku napsané, že je fašista, protože byl bohatší. Ale on nebyl fašista. Byl velice aktivní antifašista a v antifašistickém hnutí byl ve vedení okresu kolem Velkého Tarnova. Studoval na gymnáziu v Gabrovu, což je sousední město, a posléze z archivu antifašistického hnutí převezl dokumenty za blokády na kole, schované ve své kytaře a hůlce. Akorát zažil velké zklamání, protože riskoval život, aby převedl ty archivy z Gabrova do Tarnova, a viděl jednoho z vedení v hospodě s agentem státní bezpečnosti a skončil s politikou.“

Jak se Gabriela Bairova-Stoyanova zmiňuje, nenastalo v Bulharsku po pádu fašismu žádné idylické období. V září 1944 obsadila Bulharsko za nadšeného vítání davů sovětská vojska. Vlády se ihned chopila Vlastenecká fronta, založená komunisty s podporou Zemědělského svazu, Zveno a Bulharské sociální demokracie. V celé zemi probíhaly lidové soudy, které měly potrestat lidi kolaborující s nacismem. Ve skutečnosti však často docházelo jen k vyřizování starých účtů. Represe, které v Bulharsku proběhly, byly největší v celé východní a střední Evropě. Souzeno bylo na 11 000 lidí a z nich více než 2600 odsouzeno k smrti. Od té doby až do roku 1989 v Bulharsku vládla komunistická strana.

Otcovo uvěznění a vysídlení rodiny do Dobrudže

Za komunismu to neměli rodiče pamětnice jednoduché. Rodina byla poměrně dobře situovaná a stejně jako v komunistickém Československu byli tito lidé jen kvůli svému majetku považováni za vykořisťovatele. Během neutrálního období měl otec Stefan Bairov soukromou praxi a byl na tom finančně lépe než ostatní. Vypomáhal prý asi osmnácti lidem v jejich svízelné hospodářské situaci. Potom nesměl jako veterinář vykonávat soukromou praxi a pracoval jako hlavní technolog v největší továrně na mléčné výrobky v Bulharsku, Serdice. V době, kdy stál v čele ústředního výboru strany Valko Červenkov a v Bulharsku probíhal komunismus stalinistického typu, se otec dostal do vězení. Nebyl jediný, protože represe na lidech se děly po celé zemi a spousta obyvatel byla poslána buď do vězení, nebo do koncentračních táborů. Například za emigraci hrozil trest smrti a uvězněni byli i členové rodiny emigranta. Ještě před vládou Valka Červenkova došlo k roztržce mezi Stalinem a Titem, která ovlivnila vztah k Jugoslávii u všech sovětských satelitů. Jedním z nejkritičtějších odpůrců Titovy Jugoslávie bylo právě Bulharsko. Vztahy se vyostřily také kvůli otázce Pirinské Makedonie.

V továrně Serdika se v té době ztratily vagony se sýrem a jeden ze zaměstnanců při vyšetřování z legrace řekl, že je poslal Titovi. „Ztratily se tam dva vagony sýru kaškaval a vedoucím distribuce byl pán makedonského původu. Když se státní bezpečnost snažila zjistit, co se stalo s tím sýrem, protože ho bylo velké množství, on jim ze srandy řekl, že ho poslal Titovi. (...) Takže ten žertík skončil tím, že veškeré vedení bylo zavřeno a nikdo nevěděl, jestli se ti lidé v tom stalinistickém období vrátí, nebo nevrátí domů. Po dvou měsících se zjistilo, že ten sýr se začal kazit v nějaké hluché linii, ale nepropustili je. Stín podezření politické nespolehlivosti zůstal. Hrozné bylo to, co se s nimi provádělo. Odvedli je do nějaké jeskyně beze světla, bez jídla, jenom vodu jim dávali. Prvních dvacet dní museli zůstat vestoje. Nenechali je, aby si sedli. Měli nohy oteklé... Vyhrožovali jim a vydírali je, aby se přiznali, co dělali a jak to dělali. Přestože se pak zjistilo, jak se věci mají... ty rodiny musely prodat všechno, co měly, aby se složily na kauci a oni byli propuštěni.“

Přestože otec nic neprovedl, strávil ve vězení šest měsíců. Neodnesl to však jen on, ale také celá rodina, která se rázem ocitla bez živitele a bez prostředků. Všichni sousedé, až na jedinou výjimku, s nimi ze dne na den přestali komunikovat. Většinu z nich k tomu ale vedl strach. „To období bylo hrozné i v tom, že lidé se báli bavit s maminkou a bratrem včetně jejich rodinných příslušníků po celou tu dobu, protože tenkrát to bylo takový, že když je jeden zrádce, tak všichni jsou podezřelí, že jsou zrádci, a pokud se stýkají se zrádcem, jsou taky zrádci. Takže to bylo hrozné. Oni hladověli. Strašné to bylo. Já říkám, že oni hladověli. Mě poslali za babičkou a dědečkem. Já jako dítě jsem u babičky měla všechno. S výjimkou jedné sousedky, která říkala, ať si komunisté trhnou, a prostě jim aktivně pomáhala, tak to okolí se bálo s nimi… Ani ty děti si nehrály s bratrem.“

Matka během jedné noci zešedivěla a otec se z vězení vrátil jako zlomený člověk. „Já si ho nepamatuju, ale bratr si ho pamatuje a říkal, že z té velké, neochvějné tatínkovy osobnosti když ho zavřeli, z vězení vyšel stařec a člověk, který byl zlomený. Já si myslím, že si to trauma s sebou nesl celý život, ale on byl velice moudrý a laskavý, i když byl zlomený, tak já i celé okolí jsme ho vnímali jako velkou a vzácnou osobnost. Brácha říká, že já jsem ho nepoznala takového, jaký opravdu byl.“

Ani po otcově propuštění neměla rodina klid a společně s dalšími lidmi s podobným osudem byli ze Sofie vysídleni do Dorudže v severním Bulharsku. „Pak jim bylo zapovězeno několik let bydlet v Sofii. Všichni se měli stěhovat do takových nevyvinutých oblastí se špatnými pracovními a klimatickými podmínkami. A myslím, že po šesti letech jim bylo dovoleno, aby se vrátili do Sofie.“ Místo, kde šest let žili, se nedalo nazývat vesnicí. Jednalo se jen o pár domů stalinského typu, kde bydleli pouze zaměstnanci zemědělského družstva nazývaného Stefan Karadža. V okolí byly jen obrovské lány polí. Otec tam dělal vrchního veterináře pro celou oblast a maminka pracovala ve slepičárně. „Maminka se překvalifikovala z porodní asistentky na brigadýrku slepic.“

Zpět v Sofii

Po šesti letech se rodina vrátila do bytu v Sofii. Otec byl rehabilitován, ale odmítl místo v akademické společnosti na univerzitě, protože profesoři byli součástí nomenklatury ústředního výboru Komunistické strany Bulharska. Místo toho vedl odbornou praxi budoucích veterinářů. Jeho dcera Gabriela Bairova-Stoyanova vzpomíná, že pro něj nebyl návrat do Sofie jednoduchý a byl stále omezován komunistickým režimem. Byl ale velmi váženým a známým mužem, a tak ho nechali dělat jeho práci. Když později zemřel, tak na první výročí jeho smrti přijely desítky lidí z celého Bulharska. „Na první výročí od jeho smrti přijelo přes dvě stě lidí a to jsem dala jen tři oznámení. Jedno na našich dveřích, jedno na zastávce a jedno na kostele v naší čtvrti. Tam přijelo přes dvě stě lidí a některý z Varny a některý z Dobrudži. Ze všech krajin a všichni ti lidé říkali: ,Tvůj táta byl náš kmotr nebo naším svědkem na svatbě nebo naše dítě nemohlo jít na ples, ale tvůj táta mu koupil oblek.‘ To byl tak úžasný člověk, že to své místo měl. Akorát nesměl zastupovat nějakou vedoucí funkci. Tak ho asi sekýrovali kvůli tomu, aby ta jeho popularita k něčemu nevedla.“

Už v raném dětství byla malá Gabriela velmi talentovaným dítětem. Říká, že než nastoupila do školy, měla přečteno již více než dvě stě knih. „Tam nebylo nic nového. První novou věc jsem slyšela v páté třídě. Byla jsem velmi aktivní dítě.“ Dokonce vzpomíná, že ve čtyřech letech zpívala ve státní televizi a v pěti už se točila její taneční vystoupení.

Přestože byla celá rodina několik let perzekvovaná, nevzpomíná Gabriela Bairova-Stoyanova na komunistický režim v Bulharsku s opovržením. Říká, že je to díky výchově jejích rodičů, kteří ji nevedli k nenávisti a kladli jí na srdce, že nemá lidi hodnotit podle rudé knížky, ale podle jejich charakteru. „Já to nevidím až tak špatně. Já tam vidím velice dobré věci, ke kterým jsme byli vedeni. Fungovat v týmu, hygiena, fyzická zdatnost, zpívání písniček. Měli jsme takové modré, hedvábné, hezké šátky a to byla příprava k tomu, abychom šli do Pionýra, kde jsme měli červené šátky. Samozřejmě, že to byla manipulace, aby všichni byli stejní, a kdo vyčníval, ten dostal. Já jsem vždycky vyčnívala, tak jsem dostávala, ale jak vidíte, na rozdíl od mé matky mě nechali dostudovat elitní školy, posílali mě na olympiády a reprezentovala jsem školy ve všelijakých soutěžích, protože jsem byla fyzicky zdatná. Nebyli rádi, když jsem prosazovala svoje nápady, ale ani nedělali nic razantního, aby mi přistřihli křídla. Tak to bylo všechno takový naoko. (...) Já si myslím, že je hloupé tu věc brát jako celek a celou tu věc zavrhnout. Myslím, že třeba zdravotnictví bylo úžasné.“

Později paní Gabriela studovala filologii na Univerzitě Klimenta Ochridského v Sofii. Vzpomíná, že už při studiích ji s nabídkou spolupráce kontaktovala státní bezpečnost. Odmítla ji a to ji nakonec stálo místo tajemnice akademické rady fakulty. „Odmítla jsem se účastnit nějakých těch akcí státní bezpečnosti, protože mně to nevonělo. My jsme byly mladý hezký holky, vybavený jazykově, a ta státní bezpečnost nás chtěla mít. Já jsem to nepřijala, což je hrozně naštvalo. Jedna z vyučujících, která k té bezpečnosti patřila, řekla děkanovi, že mě tam nemůžou zaměstnat, protože jsem morálně a politicky nespolehlivá. Šla jsem si pro klíč a ten děkan říkal: ,Já vám ten klíč nedám.‘ Nedal a takhle ustupoval a utekl. (...) Oni mě obtěžovali léta a pro mě to bylo takové peklo, protože tam ten nátlak byl shrnutý, buď jsi s námi, nebo jsi proti nám, neutralita neexistuje. Jenomže já jsem věděla, že existuje, a mně se to nelíbilo. Já nemůžu být ten člověk, který se s někým skamarádí a pak bude donášet, co ten člověk říká. (...) U mě by nikdy nepřipadalo v úvahu, že bych s lidmi navazovala kontakty a přátelství a pak bych to zneužívala ke svému prospěchu, protože nějaký pomatenci si to pletou se zájmy státu.“

Státní bezpečnost ji s nabídkou spolupráce obtěžovala několik let. Pamětnici se ale podařilo se jí načas zbavit. „Poprvé mi na nějakou dobu dali pokoj, když jsem tomu chlapovi, který mně líčil, jak nastoupím pracovat na ambasádu, jak budu mít strašně moc peněz a podobně, říkala: ,Tak vy si myslíte, že to je tak strašně dobrý?‘ A on prý, že jo. Tak jsem mu řekla: ,Tak pojďte.‘ Chytla jsem ho za ruku. ,Půjdeme za mými rodiči a řekneme, co je to za skvělou věc, co mi nabízíte, a pokud budou souhlasit, já to udělám.‘ Tak on prostě zrudnul a potom se delší dobu neobjevil, ale potom zase.“

Manželkou diplomata v Africe a pád komunismu

Po škole měla Gabriela Bairova-Stoyanova problémy najít zaměstnání. Neměla ten správný původ a nejspíš jí také přitížilo odmítnutí spolupráce se státní bezpečností. „Podle mě u nás třiatřicet až pětatřicet procent lidí kvalitně pracovalo a bavilo je to a naplňovalo a ten zbytek jaksi parazitoval. Dělal, že pracuje, nebo nějakou práci odvedl, ale nesouměrnou jak kvalitou, tak kvantitou. Já jsem tenkrát hodně chtěla psát anotace a právě měli místo v bulharské akademii věd a já věděla, že táta se zná s předsedou akademie věd a ten člověk si ho velice vážil, protože když se potkali na ulici, tak ten člověk sundal klobouk: ,Doktore Bairove‘ a to a ono. A já mu říkám: ,Tati, nechceš tam zavolat?‘ On mi řekl, že se takhle ponižovat nebude, a že pokud mě někde potřebují, tak mě vezmou, že si tu cestu najdu. Měl pravdu, ale hodně jsem trpěla. Bála jsem se, že to nebude.“ Nakonec se na nějaký čas stala překladatelkou a později pracovala jako korektorka a redaktorka v největší reklamní agentuře v Bulharsku.

Poprvé se pamětnice provdala za bulharského popového zpěváka Asena Gargova. Manželství ale nevyšlo a v roce 1984 se provdala znovu za Olega Stoyanova. Ten byl odborníkem na Afriku a jako obchodní zástupce a diplomat zastupoval od roku 1986 Bulharsko v Ghaně. Spolu s ním tam pět let strávila také pamětnice. Manžel byl jako diplomat členem komunistické strany.

V roce 1989, kdy v Bulharsku padl komunistický režim, bydlela sice v Ghaně, ale často dojížděla do Sofie. Zažila tak revoluční období, které probíhalo celý rok. Její byt v Sofii totiž stál přímo v centru města. „My jsme bydleli v takové intelektuální čtvrti, kde žili veškeří disidenti, žurnalisté, právníci, umělci a všechno možný takový.“ K pádu režimu přispělo několik událostí. Jedna z nich byla, že se veřejnost dozvěděla o katastrofální ekologické situaci ve městě Ruse, které znečišťovala chemická továrna na rumunském břehu Dunaje, a v březnu 1988 vznikl Výbor veřejnosti na ekologickou ochranu města Ruse. „Ruse, město na Dunaji, je krajské město. Něco jako Olomouc. A to město se stalo obětí totality nějakého průmyslového podniku v Rumunsku, který vypouštěl ty svoje jedovatý plyny a vítr je nesl do toho Ruse, kde byla velká koncentrace lidí. Začaly tam být nemocné děti a nemoci se šířily. A zakázali jim se přestěhovat. A v této chvíli to vzniklo. V novinách, v rádiu, bulharská žurnalistika byla vždycky odvážnější. Sice odtamtud lidi vylítli, ale za pár let byli zpátky. To byla taková příznivější změna. Tak celé to Bulharsko se sjednotilo. Proč budou obětovat ty lidi a ty děti v Ruse? To je hrozné. Oni nemohli sbalit svoje děti a někam je poslat. A to se všechno dělalo tak pod pokličkou, lidsky to bylo nepřijatelné.“

Další událostí byla asimilační kampaň proti Turkům žijícím v Bulharsku, jejíž součástí bylo také poslovanštění jejich jmen. V roce 1989 to však vyvolalo protesty opozičně naladěné inteligence, a to zvláště poté, co po projevu Todora Živkova odešlo do Turecka více než tři sta tisíc Turků. „Ti žurnalisté to tenkrát pustili naplno. Oni normálně natáčeli třeba osmdesátiletého člověka, který říkal, že nechápe proč, když byl celý život Chasan, se musí přejmenovat na Asen. On přece Asen není. A v Sofii byly demonstrace. To jsme dělali všichni. Už jsme podepisovali petice, ale jaksi se to zhušťovalo. Emblematické osobnosti, které vystupovaly, jako slavní herci, muzikanti a tak dále, byly hezky proplesknutý v malým parku. V tom parku prodávali výtvarníci své originály. To bylo dovolené. Tam jsme se přirozeně potkávali a tam byla ta demonstrace, kde vysypali ty speciální jednotky a posbírali asi třetinu lidí do autobusu a zbili je. Pak je propustili, jenomže všichni měli svoje kamarády a vystoupili v rádiu a televizi. My jsme prostě byli ta čtvrť.“ Pamětnice má nejspíš na mysli demonstraci, která se v Sofii odehrála 26. října a byla rozehnána policií.

Po celém Bulharsku vznikaly opoziční skupiny a nakonec byl Todor Živkov po více než třiceti letech v čele státu donucen k rezignaci a nahrazen Petarem Mladenovem a tím došlo k zhroucení celého komunistického režimu v Bulharsku. V červnu 1990 proběhly svobodné volby, v nichž měla kandidovat také Gabriela Bairova-Stoyanova. Ta v té době psala články do novin a natočila i několik reportáží do televize. I když jí bylo nabízeno místo ministryně školství nebo kultury, odmítla kandidovat do parlamentu. „Měla jsem kamarády ve všech opozičních skupinách, ale nikdy jsem se k nějaké určité straně nepřihlásila, přestože jsem měla více takových pozvání, abych se k nim přidala. Kamarádila jsem se třeba s předsedou parlamentu, členy parlamentu v určitých obdobích, ale to byli lidé, se kterými jsem se kamarádila i dřív, kvůli tomu, že to byli kvalitní lidé, a ne kvůli jejich postavení. Samozřejmě jsem odmítla takové nabídky dělat ministra školství nebo kultury, protože nejsem kompetentní. (...) Osobně si myslím, že nejsem dostatečně flexibilní, abych se účastnila nějaké politické činnosti. Když se mě tenkrát ptali, co si myslím o těch politických stranách, tak můj názor byl, že oni všichni škodili tomu lidu a zemi. Já jsem se neviděla v žádné politické straně. Já bych se viděla v nějakém občanském sdružení a věci dělat poctivě. To je to kritérium. Politické strany, které ten prostor zaplnily, to byla znovu taková kolektivní nezodpovědnost.“

V Česku

Po roce 1989 byl manžel jako obchodní zástupce povolán do Egypta, kde nakonec zůstali pět let. Na deset let strávených v Africe vzpomíná Gabriela Bairova-Stoyanova velmi ráda. Bohužel si z Ghany přinesla skrytou malárii, která se začala projevovat až v posledních měsících. „Já mám velký zájem o cizí kultury. Takže nikdy nezůstávám na povrchu. (...) Chtěla bych říct, že v Ghaně i v Egyptě je lidskost na daleko větší úrovni než v Evropě. Ty kultury jsou velmi kolektivní a otevřené a lidé jsou velmi soucitní, vřelí a ochotní hodně pomáhat.“

V Egyptě byla s rodiči také jejich jediná dcera Iva, která v roce 1998 odešla studovat do Česka, kde již od roku 1967 žil bratr pamětnice Božidar Bairov. Ve škole se jí dařilo a v Česku chtěla zůstat. Nakonec se za ní přistěhovala také pamětnice. „My jsme jí řekli, že jí splníme jakékoli přání. Čekali jsme kolo nebo nový počítač a ona řekla, že chce zůstat tady, protože už nezvládne se loučit se všemi kamarády a přestěhovat se z jedné země do jiné a že potřebuje svoje prostředí, že ji to traumatizuje. Tak jsem zůstala s ní. To bylo v roce 1998 a na podzim jsem si sehnala práci a začala jsem učit jazyky.“ Manžel se do Česka nepřestěhoval a nyní jsou rozvedení.

Gabriela Bairova-Stoyanova vzpomíná, že začátky v Česku nebyly vůbec jednoduché. „Těžké. Protože já, jak vidíte, jsem hrozně ukecaná a otevřená. Češi jsou ukecaní, ale nejsou otevření. Tak mě nebavilo se bavit o ničem. Takže jsem dlouho nevěděla, kde jsem, a dlouho jsem nemohla rozluštit vzorce chování, gest, pohledů a výrazů, velice specifický pro Čechy. Mně se zdá, že trochu víc než jinde jsem na to narážela. Ale lidi jsou lidi všude. Tak u Čechů to trvalo trochu déle, než mě přijali a mezi sebe vzali. A já jsem se tak trochu divila proč. Protože já jsem velmi přátelská. Ale kultura je kultura. Prostě zdejší lidé jsou uzavřenější a velmi opatrní ve vytváření nových přátelství a ve vztazích obecně. (...) Nebýt mého bratra, který mě tady podporoval, já bych to nedala. Ze všech kultur, které více znám, naladit se na zdejší vlnu mi zabralo nejvíc času.“

Dnes se již cítí doma v Olomouci, kde bydlí a pracuje jako překladatelka a učitelka cizích jazyků. Spolupracovala také například na vzniku knihy Metodická pomůcka pro školy k problematice interkulturních rozdílů. „Když člověk žije ve více než dvou státech déle než tři roky, tak si myslím, že už je z něj kosmopolita. Já bych se cítila dobře i v džungli ve Vietnamu. Já nehledám to špatné, co někde je. Já hledám, co je dobré. Nesnažím se místní lidi soudit, jací jsou, podle kritéria, které si vezu z Bulharska. Já se snažím pochopit, jací jsou, proč to tak je, a to je jiné. (...) Maminka je doma tam, kde má dítě.“

RYCHLÍK J., Dějiny Bulharska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000.