„Já jsem tou selekcí prošla díky jedný krásný holce. Z tý avitaminózy tam strašně otejkaly nohy a já měla úplný baně. Poprvně jsem neprošla. A ta kamarádka mě táhla: ‚Pojď, jdem ještě jednou!‘ Jakým způsobem to udělala… strčila nějak nohy mezi moje nohy a on (Mengele – pozn. red.) byl nějakej nepozornej a nezpozoroval to a tím pádem jsem se dostala na tu pravou stranu.“
„Jen ve třiceti slovech jsem směla psát. To bylo těsně, než šel ten zářijový transport (z rodinného tábora BIIb – poz. red.) do plynu, ještě si to ty hajzlové vypočítali tak, že ty lístky došly, až když ti už byli zaplynovaní. Rozdávali lístky na třicet slov, muselo to být německy a čitelně. A to bylo jedinkrát, co jsme směli psát. Ty lístky zřejmě došly, protože já jsem to psala sestřenici do Prahy a ona nám pak poslala nějaký balíčky.“
„Tam, kde jsme pracovali, tam byl takovej ten záchod, ne latrína, z jedný strany ženy a z druhý strany muži. A pracovali tam na druhý straně Italové a Francouzi, taky vězni. Já jsem se ještě s jednou holkou chtěla na ty chlapy podívat. Tak jsme vylezly po těch špricnách a ty chlapi nám hodili čokolády. Trochu uměli německy a říkali ‚Kommen Sie wieder‘, jako přijďte zas. Tak nám takhle házeli čokolády. A já blbec jsem si to jednou špatně vypočítala a přepadla jsem k těm chlapům. Chlapi ale byli duchapřítomní. Jako s míčem. Zakřičeli na holky ‚Achtung!‘ a hodili mě zpátky. Kvůli čokoládě jsem málem spadla do hajzlu!“
Brigita Bakovská, dívčím jménem Steinová, se narodila 17. února 1929 v Karlových Varech. Tatínek měl obchod s obuví a maminka byla v domácnosti. Brigita, řečená Gita, měla o osm let starší sestru Doru. Když v Karlových Varech vypukla v roce 1938 křišťálová noc, tatínek poslal obě sestry do Prahy a později za nimi přijel. Maminka rodinu v té době opustila. V Praze chodila Brigita do školy, starší Dora za stravu a ubytování pracovala v pražských rodinách. V roce 1941 dostali Steinovi rozkaz k transportu do Terezína. Odtud měla odjet transportem v září 1943 do Osvětimi, ale kvůli nemoci nakonec nastoupila až do dobytčáku vypraveného v prosinci téhož roku. internovali jí v takzvaném rodinném táboře v Osvětimi - Birkenau. Zde jí zemřel tatínek. Brigita v létě roku 1944 napodruhé prošla selekcí a podařilo se jí z Osvětimi dostat pryč, deportovali jí do Hamburku, kde vězenkyně pomuhaly likvidovat následky náletů. Na jaře roku byla 1945 během jednoho náletu zraněna, ale přežila. Na sklonku války jí čekal pochod smrti z Hamburku, část absolvovala vlakem, část pěšky. Když vyčerpaná s ostatními dorazila do koncentračního tábora Bergen-Belsen, ostraha už tábor opustila, ale situace na místě byla katastrofální. Gita ztratila vědomí a probrala se až na lůžku. Díky obětavé pomoci známé se dostala do vlaku do Prahy. V šestnácti letech vážila necelých 28 kilo. V Praze se rozhodla dál bojovat o život a s pomocí sestřenice pomalu nabírala váhu a bojovala s tuberkulózou. Jako vlastní se jí nakonec ujala rodina její nejlepší kamarádky z Osvětimi. Kvůli plicní chorobě nemohla mít Brigita děti a nepodařilo se jí ani vystudovat lékařství. Příliš času trávila na lůžku sanatoria. První manžel zemřel na rakovinu, s tím druhým, Emilem Pastoškem, se potkali na rekreačním zájezdu a jsou spolu už 30 let. V roce 2016 publikovala pamětnice knihu vzpomínek Ukradené sny. Pamětnice zemřela v prosinci roku 2019.
