The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kristina Balcarová (* 1936  †︎ 2020)

• narozena 24. června 1936 v Mimoni

• vzpomínky na válku v Mimoni a její osvobození

• kvůli česko-německému původu zažívala ústrky od dětí obou národností

• otec Josef Hons většinu války totálně nasazen v Berlíně

• v polovině 50. let v údržbě a kanceláři textilní fabriky na plsť

• pracovala v odbytu Okresního podniku místního průmyslu v Mimoni

• zažila příjezd sovětských vojsk do Mimoně v srpnu 1968

• maturovala na Střední ekonomické škole v Děčíně v roce 1970

• po roce 1991 pracovala u soukromé firmy v zásobování a jako překladatelka

• zemřela v květnu 2020 v Mimoni

Paměť mimoňské ulice

Při dvou návštěvách Mimoně jsem se několikrát zastavil, dlouhé minuty se rozhlížel po její hlavní výpadovce na Prahu a představoval si, co všechno jako němý svědek tato ulice spatřila. Před válkou po ní nadobro opouštěli svůj domov mnozí čeští krajané, po válce ti němečtí. Během války zde bylo sídlo SA, mašírovali po ní členové Hitlerjugend, henleinovci, příslušníci Volkssturmu (lidové domobrany) a říšské pracovní služby. Procházeli zde uprchlíci, váleční zajatci, totálně nasazení a vězni koncentračních táborů. Ustupovala po ní německá Schörnerova armáda a nedlouho poté po ní z centra přijela ta osvobozující, ruská. Ta touto ulicí přicházela i opačným směrem za poněkud jiných okolností v srpnu 1968. Jen strohý výčet, ze kterého při hlubším zamyšlení a troše fantazie běhá mráz po zádech. Ulice, ve které se vítalo, jásalo a radovalo, ale i křičelo, pískalo a plakalo. Ulice, ve které celý svůj život prožila pamětnice, za kterou jsem do Mimoně dvakrát přijel, Kristina Balcarová, rozená Honsová.

Narodila se v červnu 1936 jako třetí a poslední dítě Němky Marie Honsové (rozené Scholzové) a Čecha Josefa Honse. Matka Marie se před válkou živila šitím košil v domácnosti. Otec Josef byl vyučený řezník. Na rodiče a dětství vzpomíná Kristina Balcarová ráda: „Moji rodiče pocházeli z velmi skromných poměrů, oba byli velmi pracovití, otec občas výbušný, maminka naopak mírná a jemná. Měla jsem nejhodnější rodiče a hezké dětství. V životě jsem nebyla bita. Měla jsem jako dítě dost volnosti. Často jsem se sama potulovala po lesích a loukách. S jinými dětmi jsem si moc nehrála, vystačila jsem si spíš sama.“

Otec uvězněn v České Lípě a totálně nasazen v Berlíně

Josef Hons, který krátkou dobu bojoval v první světové válce za Rakousko-Uhersko u horských myslivců v Itálii, se stal v mládí přesvědčeným komunistou. Když došlo v září 1938 ke všeobecné mobilizaci československé armády, narukoval do opevnění nedaleko Turnova. Němci ho posléze zavřeli do vězení v České Lípě: „Prý kvůli tomu, že během mobilizace prováděl s dalšími českými vojáky nějaká zvěrstva, což je nesmysl. Stálo za tím to, že je komunistou. Maminka se do věznice v České Lípě vydala pěšky, aby se tam na tatínka zeptala. Německý voják tam na ni vyjel, jak je sprostá, že si vzala Čecha. Tak šla s nepořízenou zpátky.“

Ve vězení strávil Josef Hons krátkou dobu a propustili ho. Začala válka a Němci ho totálně nasadili do Berlína, jak popisuje Kristina Balcarová: „Nuceně pracoval celou válku na berlínském letišti jako kuchař. Měl štěstí, že byl vyučený řezník. Během války jsme se o něj hodně báli, Berlín pak byl hodně bombardovaný. Táta se nechtěl skrývat s ostatními v krytu, a tak si tam někde vyhloubil jámu, do které se chodil vždy během náletů schovat. Věřil, že je velmi malá pravděpodobnost, že bomba dopadne přímo do jeho malé díry. Asi tři měsíce před koncem války utekl z Berlína domů, nikdo neví, jak se mu to podařilo.“

Smíšené manželství v době válečného konfliktu je značně rizikové

Před válkou čítalo malebné severočeské město Mimoň 6500 obyvatel, z toho 700 Čechů. Mnozí zdejší Němci podlehli nacistické ideologii a z pocitu národní nadřazenosti se začali chovat nejen vůči české menšině nesnášenlivě. Doma u Honsů se mluvilo pouze německy. Malá Kristina ani matka Marie neuměly česky vůbec. Kvůli smíšenému manželství měly během války problémy s Němci, po válce s Čechy. Kristina Balcarová vzpomíná: „Maminka nebyla v německé společnosti vítána, protože měla za manžela Čecha. Mnozí Němci jí opovrhovali.“ Když měl Adolf Hitler narozeniny, vyvěšovaly se vlajky a za okna se dávaly jeho obrazy a fotografie. Ačkoliv nikdo z rodiny Honsů Hitlera nikdy nepodporoval, rozhodla se Marie Honsová projevit jistou míru loajality a za okno dala obrázek Hitlera: „Kolem našeho baráku šla kontrola, a jakmile spatřila obrázek vůdce za naším oknem, tak u nás zabouchala a řekla matce: ,Vy nemáte právo vystavovat našeho vůdce v okně!‘ Němci jí dávali hodně sežrat, že měla za manžela Čecha. A po válce jistou nevraživost zažila znovu, akorát od Čechů. Neuměla česky, takže ji například v obchodě vystrčili na konec fronty.“

Kristina Balcarová chodila první tři roky, tj. během války, do nové školy v dnešní Komenského ulici. A coby dítě ze smíšeného manželství si vytrpěla od německých dětí své: „Dávaly mi to najevo, patřila jsem stranou. Jakmile jsem vystrkovala růžky, tak jsem dostala na frak. A po válce došlo k tomu samému, akorát od dětí českých. Čili během války i po ní jsem pro děti byla napůl méněcenná a dostávala jsem nakládačku. Ale takových nás bylo víc. Alespoň jsem se naučila prát.“

Válečná výroba v Mimoni

Během války patřila Mimoň mezi města vyrábějící různý válečný materiál, například dřevěné letecké vrtule, plynové masky, muniční bedýnky, prádlo pro armádu atd. Odchod německých mužů na frontu způsobil nedostatek pracovních sil v těchto i dalších fabrikách a v zemědělství. Do práce tak nacisté hojně zapojili zajatce a totálně nasazené z dobytých území. V tomto ohledu se v Mimoni „sešli“ lidé téměř ze všech států evropské protihitlerovské koalice. Pracovali ve fabrikách Müller & Seide (po válce Severka), Melder Werke (Fischelova továrna), Hutter & Schranz (dnes Mitop), Empe a dalších. V prvně jmenované, ležící v dnešní Nádražní ulici, tkalcovala během války i Marie Honsová.

Hlad jsme neměli, strach z náletů ano

Kromě 8. května 1945 nezažila Mimoň bombardování během celé války. Nálety, respektive sirény je ohlašující, se však ozývaly relativně často. Zeptal jsem se Kristiny Balcarové, kdy během války pociťovala největší strach. Kromě velkých obav o totálně nasazeného otce v Berlíně zněla odpověď jasně: „Největší strach jsem měla, když byl nálet. Co umí způsobit bombardování, jsem viděla v biografu. Ale když se vás to samotného přímo týká, tak je to horší a drastičtější. Měli jsme kliku, že sklep, kam jsme se chodili schovávat do úkrytu, byl hned naproti v sousedově baráku. Na našem konci Mimoně sice nikdy žádná bomba nespadla, přesto to bylo hrozný. To, že je válka, působí na dítě dost drasticky, máte představivost. Dítě má z války strach.“

Zajímalo mne, jak pro nás dnes samozřejmé věci jako pravidelné sprchování, nadbytek potravin apod. vypadaly v rodině Kristiny Balcarové během jejího dětství: „Koupali jsme se jednou týdně, a sice v sobotu. Ve velkém hrnci jsme ohřáli vodu a ta se nalila do necek. Nejprve jsme se vykoupaly my děti, poté dospělí a následně se ve stejné vodě namočilo prádlo a nechalo se takto do dalšího dne. Druhý den se vyždímalo, nalila se čistá ohřátá voda a vypralo se to na valše.“

„A jídlo? Nebylo ho mnoho, potraviny se dostávaly na lístky. Hlad jsme nikdy neměli, ačkoli sladkosti a různé dobroty jsme neznali. Salám jsme měli pouze v sobotu, jen pár koleček na krajíc chleba. Maso jsme jedli v neděli. Maminka vařila brambory, občas knedlíky a k tomu různé omáčky jako cibulová, křenová, koprová. Vždy uvařila i polévku.“

Bombardování na samém konci války

Blížil se konec války a všichni si uvědomovali, že nacistické Německo prohraje. Přesto se fanatičtí stoupenci Hitlera nevzdávali. Od února 1945 se na základě nařízení začala Mimoň opevňovat a připravovat na příchod nepřátelských vojsk (z pohledu Říše). Na všech vytipovaných křižovatkách a výpadovkách z města se stavěly protitankové a silniční zátarasy. Na jejich výstavbě se podíleli i příslušníci Volkssturmu, jejichž počet se v Mimoni tou dobou rozrostl až na tisíc mužů. Kristina Balcarová připomněla, že to nebyli jen příslušníci německé domobrany, kteří budovali zátarasy: „Tady u nás blízko za kolejemi na tom pracovali vlasovci. My děti jsme se na ně chodily dívat. Poprosili nás i o jídlo, tak jsem mamince vzala vajíčka a donesla jim to.“

Když se Adolf Hitler 30. dubna 1945 zastřelil ve svém berlínském bunkru, bylo malé Kristině osm let. Na moment, kdy se o smrti nacistického vůdce dozvěděla, nikdy nezapomene: „V rádiu ráno hlásili, že Hitler zemřel. Seděla jsem na kanapi a z radosti jsem udělala kotrmelec. Jelikož jsem byla právě po jídle, tak se mi udělalo špatně a pozvracela jsem se. Vědělo se, že se blíží konec.“

Ráno 8. května 1945 odešly z Mimoně poslední vojenské oddíly SA. Byl poklidný den. Obyvatelé Mimoně se těšili, že si v obchodě u Hekschů (vedle kina) zakoupí alkoholické nápoje, jejichž prodej byl avizován právě na tento den. Lidé se kolem obchodu v samotném centru města srocovali. Nenadále přišel letecký poplach. Šlo o něco tak nečekaného, že se mnozí lidé nestačili řádně schovat. Kristina Balcarová se nacházela doma, necelý kilometr daleko: „Lihovina byla tenkrát vzácnost, a proto tam přišlo mnoho lidí. Bylo to v sobotu. Pamatuji si to, protože maminka byla doma. Utíkali jsme všichni do sklepa k sousedovi přes ulici. Nejvíc to bouchlo v centru města u kina a u mostu. Maminka se tam šla podívat, ale když viděla tu hrůzu, tak se otočila a šla zpět. Šlo o velké neštěstí právě proto, že se tam nacházelo hodně lidí.“

Následky byly katastrofální i vzhledem k tomu, že již nikdo nevěřil, že k něčemu takovému může dojít. Letadla, která se náhle objevila na obloze, bombardovala město dvakrát po sobě. Podle pramenů zahynulo celkem 62 lidí.

Osvobození Českolipska bylo dokončeno 10. května 1945. Jednotky ruské třetí gardové divize postupovaly od Jablonného přes Mimoň, dále na Kuřívody a Mnichovo Hradiště. Do Mimoně dorazily v ranních hodinách, aby po krátké zastávce a zjištění situace pokračovaly dál směrem na Kuřívody. V Mimoni zůstali vojáci dalšího sledu. Plnili úkoly nutné pro první dny míru, především zajištění pořádku ve městě, jeho odminování a zabezpečení chodu života v továrnách a obchodech. Velitelství se nacházelo v hotelu Beseda. Takhle na příjezd ruských vojsk vzpomíná Kristina Balcarová: „Rusové měli hodně koní, když přijeli. Atmosféra byla radostná. Lidé měli radost, bylo to hezké. Nás navštěvoval jeden hodný ruský voják. Dal mamince svetr, který se jí líbil. Já se tehdy učila jezdit na kole. Nějaký ruský voják mi ho ale v noci ukradl. Když se to dozvěděl ten hodný, co k nám chodil, tak pro mě ukradl kolo jinde,“ vypráví s úsměvem pamětnice. 

Jako děti jsme se naučily česky rychle

Rodiče českých dětí, jednalo se převážně o smíšená manželství, hovořili doma s dětmi před a během druhé světové války převážně německy, aby se ochránili před případnými perzekucemi a nepříjemnostmi. Po skončení války se pak tyto děti musely velmi rychle naučit českému jazyku. V září 1945 šla devítiletá Kristina do čtvrté třídy a neuměla ani slovo česky. Třídu sestavili právě z dětí, které neuměly česky vůbec nebo jen málo: „Měly jsme výbornou učitelku, která se nám věnovala i odpoledne. Jako děti jsme se tak naučily česky rychle.“

Po válce zaznamenaly pohraniční oblasti výrazný odsun místního německého obyvatelstva. Kristina Balcarová si pamatuje spoustu prázdných, neobydlených domů: „Ale nevzpomínám si, že by je někdo vykrádal. Maminka to celé nesla těžce, protože mezi Němci měla přátele. Bylo to krutý. Nenávist tady byla. Přišli pak lidé z různých končin.“

Místo ošetřovatelky soustružnicí

Kristině Balcarové se blížil konec povinné školní docházky. O tom, kam směřovat dál, věděla. Chtěla se stát ošetřovatelkou. Někdy na přelomu let 1951 a 1952 však přišla do její školy soudružská delegace: „Začali nás přesvědčovat, že bychom měli budovat republiku. Tak jsem si to coby mladá holka rozmyslela. Říkala jsem si, že mají pravdu, že půjdu budovat republiku. Přihlásila jsem se, že se vyučím soustružnicí. Na internátu v Lounech jsem strávila tři roky a soustružnicí jsem se vyučila v roce 1954.“

Po vyučení nastoupila tehdy osmnáctiletá Kristina Balcarová jako soustružnice do továrny na plsť Mitop. Kvůli ekzému na rukou přešla z této pozice po půl roce do kanceláře. Převážně kancelářskou práci dělala po zbytek své pracovní kariéry. V letech 1960 až 1991 pracovala v odbytu a zásobování Okresního podniku místního průmyslu v Mimoni. Vedle práce si dodělala střední ekonomickou školu. Maturovala v Děčíně v roce 1970. Od roku 1991 do roku 2014 pracovala v soukromé firmě v zásobování a jako překladatelka. V důchodu je od roku 1994.

Brečela jsem, bylo to zlý

V noci na 21. srpna 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy. Na vojenském letišti v Hradčanech nedaleko Mimoně nepřetržitě od rána přistávala sovětská letadla. Po silnicích od severních hranic přijížděla vojska SSSR, NDR a Polska. Lidé spontánně měnili ukazatele směru, aby okupující vojska zmátli. To se jim dařilo. V Mimoni k žádným vážnějším střetům nedošlo. Ptal jsem se Kristiny Balcarové, co tehdy prožívala: „Bylo to smutný. Než jsem šla ráno do práce, pustila jsem si rádio. A tam to hlásili. A když jsem do práce šla, valily se tanky naší ulicí z města ven. Brečela jsem, bylo to hrozný, hodně zlý. Říkala jsem si, jestli se bude střílet, co se bude dít. Navíc můj manžel byl voják z povolání, dělal na letišti v Hradčanech. Nevědělo se, jestli se budou bránit, co tam s nimi budou okupující vojáci dělat. Tím pádem to pro mne bylo horší, krutější.“

Osmnáctiletý klučina nám říkal: Žili jste špatně

A jak prožívala sametovou revoluci v roce 1989? „Měla jsem radost, že se něco bude dít, že nastane volnost v cestování. Zároveň jsem se bála nezaměstnanosti. Nemile se mne ale dotkla jedna věc. Do továren chodili studenti. Nahnali nás tehdy do jídelny a asi osmnáctiletý klučina nám začal říkat, jak jsme celý život žili špatně. Já byla zticha, ale jedna postarší paní se ho zeptala: ,Jak celý život špatně?! Chodili jsme do práce, vydělávali na chleba a starali jsme se o rodinu!‘ Měla odvahu to říct. Já si to jenom myslela. Co takový klučina mohl vědět? Mohli poslat dospělého člověka, a ne tyhle napůl děti. Myslím si, že kdyby tam přišel dospělý člověk a vše nám vysvětlil, tj. jak to bylo, jak by to mělo být nebo co se stalo, tak by to vše bylo jiné. Ale tohle na mne nepůsobilo dobře.“

Přes mnohé nedostatky a nešvary naší demokracie si Kristina Balcarová myslí, že jako společnost jdeme víceméně správným směrem: „Lidé si žijí lépe, životní úroveň je mnohem lepší. Jen aby to tak zůstalo. Naučili jsme se žít v blahobytu, a kdyby se to mělo převrátit a být hůř, tak nevím, jak by se s tím někteří lidé, hlavně mladí, vypořádali.“