The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kristina Bánovská (* 1934)

• narodila se 5. července 1934 v obci Medvedovce v polské Haliči

• otec Stanislav Stárek byl v roce 1940 zatčen a deportován do pracovního tábora v Sovětském svazu

• po zatčení otce byla rodina vysídlena do Kazachstánu na nucené práce

• otec se po propuštění z tábora v roce 1943 znovu shledal s rodinou

• v roce 1946 se Stárkovi přestěhovali do Polska a o rok později do Československa

• v rámci kolektivizace zemědělství byl v roce 1948 rodinný statek znárodněn

• v roce 1953 se vyučila mechaničkou měřicích přístrojů

• celý život pracovala v elektrárnách

• s bývalým manželem měla tři děti

• v roce 2023 žila v Kadani

Území okolo haličské Bučače, kde rodina Kristiny Bánovské hospodařila na statku, obsadil po začátku druhé světové války Sovětský svaz a přičlenil je k Ukrajině. Jednoho dne roku 1939 si jejího otce a strýce do Bučače zavolali. Zatkli je a uvěznili, nikdo netušil proč. Rodinný dům a statek ještě téhož večera vyrabovali ukrajinští nacionalisté, údajně banderovci.

„Přišli neznámí lidé a začali ničit věci, vzali si vše, co chtěli. Maminka seděla u postele nemocné sestry a neznámá žena jí sebrala i peřinu. Nemohli jsme nic dělat,“ popisuje pamětnice noc, jež výrazně ovlivnila osud celé rodiny.

Hospodařili jsme v Haliči

Kristina Bánovská, rodným příjmením Stárková, se narodila 5. července 1934 v obci Medvedovce poblíž města Bučač. Město se nacházelo v historickém regionu Halič na území tehdejšího Polska (nyní patří k Ukrajině). Vyrůstala na Stadnici, kde měli rodiče hospodářství. Dědeček pamětnice tam totiž koupil polnosti a jeho synové si tam postavili menší statky.

Rodiče byli původem Češi, pocházeli od Čáslavi a v Čechách měli mnoho příbuzných. Otec Stanislav Stárek se na Haliči živil zemědělstvím, matka Marie, rozená Košťálová, na statku pracovala jako sekretářka. Poznali se čtrnáct dní před svatbou, sňatek byl domluvený, předtím se neznali.

Rodinu rozkulačili a poslali na nucené práce

Po zatčení otce v roce 1940 a vyrabování statku se rodina Stárkových uchýlila do vedlejší vesnice. Jednoho rána ale přišli Rusové a maminku pamětnice Marii Stárkovou i s dětmi a jejími rodiči odvezli do Čortkiva na nádraží. Odtud ji vyslali vlakem až do oblasti dnešního Kazachstánu na nucené práce. „Naložili nás do dobytčích vagónů. V každém z nich bylo několik desítek lidí a dvě palandy. Jedli jsme kaši a chléb, vařili si čaj. Hlídali nás ruští vojáci s puškami a bajonety,“ vybavuje si pamětnice.

Cesta do Kazachstánu trvala úmorné tři týdny. Po příjezdu bydleli Stárkovi v baráku v jedné velké místnosti. Maminka musela pracovat v různých zemědělských podnicích, malá Kristina pásla prasata a ovce a dle možností chodila do školy. O otci neměli od jeho zatčení žádné zprávy, nevěděli, kde je a co se s ním děje, zda vůbec žije.

Tatínek nás našel přes Červený kříž

Až později se dozvěděli, že po jeho zatčení tatínka odvezli do Sovětského svazu do pracovního tábora. Na řece Jenisej vykládal lodě. „Nikdy o tom, kde byl a co tam zažil, ale nemluvil,“ vzpomíná Kristina Bánovská.

Tatínka z tábora propustili poté, co hitlerovské Německo napadlo Sovětský svaz. Ihned se obrátil na Červený kříž, aby mu pomohl vyhledat ztracenou rodinu. Přicestoval za ní do Kazachstánu a po třech letech se všichni konečně mohli opět setkat. „Jednou se prostě objevil u nás doma,“ vzpomíná na nečekané, ale o to radostnější shledání pamětnice. Otec pak vykonával tesařské a kovářské práce. Útrapy pracovního tábora však odnesl podlomeným zdravím, po zbytek života se léčil s nemocnými ledvinami.

Rodinný statek nám zase vzali

V roce 1946, rok po skončení druhé světové války, se rodina Stárkových dostala do Polska. Rodinný statek v bývalé polské Haliči, jež patřila pod Sovětský svaz, se jí už nikdy nevrátil, stal se součástí kolchozu. V Polsku žádné jiné vhodné místo k hospodaření nenašla. Díky českým příbuzným ale získali Stárkovi české občanství a po roce odjeli z Polska do Československa. Nejprve bydleli u Davle, než otec našel v Malých Krhovicích statek po odsunutých Němcích.

Na novém místě však Stárkovi nehospodařili dlouho. Po převratu v roce 1948, kdy převzala moc ve státě komunistická strana, začala kolektivizace venkova a v obcích stát postupně přebíral znárodněnou půdu bývalých velkostatků, církevních statků a jiných „kulackých“ hospodářství. Tatínek odmítl vstoupit do družstva, a tak se rodina musela z krhovického statku vystěhovat do Kadaňské Jeseně. Stárkovi tak podruhé během dekády přišli o své hospodářství.

Celý život jsem pracovala v elektrárnách

Kristina Bánovská absolvovala po dokončení základní školy jednoletou zemědělskou školu a poté se vyučila mechaničkou měřicích přístrojů. Jejím prvním zaměstnáním byla teplárna v Karlových Varech, poté pracovala v elektrárně v Dolním Rychnově a později v Tisové. V Dolním Rychnově se seznámila se svým budoucím manželem, odstěhovala se do Ledvic a nějaký čas dělala i elektrikářku na šachtě. S manželem měla tři děti, později se s ním rozvedla a vdala se podruhé. Druhý manžel však po třech letech manželství zemřel. V době natáčení žila v domově pro seniory v Kadani.