The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Nadija Andrijivna Baranovska (* 1933)

• narozena 18. října 1933 ve Verbě na západní Ukrajině (tehdy na území Polska)

• studovala obchodně-ekonomický institut ve Lvově

• roku 1953 zatčena a v Rivne odsouzena na 10 let

• důvod zatčení zná jen přibližně

• deportována do sovětského pracovního tábora v Tajšetu v Irkutské oblasti

• pracovala na kácení a odstraňování dřeva

• roku 1955 propuštěna na amnestii

• dostudovala obchodně-ekonomický institut ve Lvově

• poté pracovala ve Volyňské oblasti ve městě Rožyšče v obchodním sektoru

Ve Verbě na západní Ukrajině

Nadija Andrijivna Baranovska, za svobodna Liščuk, se narodila 18. října 1933 v obci Verba nedaleko města Dubno na západní Volyni. Tehdy patřila západní část Volyně polskému státu, zatímco východní část Sovětskému svazu.

Toto rozdělení trvalo od roku 1921, kdy byl uzavřen tzv. Rižský mír. Ačkoliv by se i díky mírové smlouvě mohlo zdát, že Poláci uchránili Ukrajince od režimu Sovětského svazu, je nutné zmínit, že Ukrajinci v roce 1917 vyhlásili nezávislý stát a právě díky smlouvě Polska se Sovětským svazem byla existence nezávislého ukrajinského státu v podstatě znemožněna. Poláci si zároveň činili nárok na západní část Volyně z historických důvodů, protože tato oblast byla dříve součástí polského státu a o území přišli během tzv. třetího dělení Polska v roce 1795.

V roce narození Nadiji Andrijivny tak byla obec Verba v područí polského státu a ve třicátých letech 20. století se v meziválečném Polsku rozmohl integrální nacionalismus, který zamezoval Ukrajincům vstupovat do služby na úřednických pozicích a upíral jim i další občanská práva. Jednalo se v podstatě o snahu privilegovat polské obyvatelstvo na etnickém základě, a naopak se kvůli původu diskriminovala ukrajinská „menšina“. Tato politika byla prováděna také v tzv. kresech, kam patřila i Verba, a to navzdory tomu, že majoritní část obyvatel zde tvořili právě Ukrajinci.

Tatínek pamětnice však pocházel z východní části dnešní Ukrajiny: „Měl vzdělání, měl čtyři třídy školy, hodně četl a vždycky byla u nás doma spousta lidí. Oni k nám chodili a otec jim četl noviny. Potom ho vybrali za starostu vesnice, to už bylo za Sovětského svazu,[1] a když organizovali ve Verbě kolchoz, byl vybrán jako jeho první ředitel. Potom také do kolchozu vozil ryby z rybníku a prodával je tam. (...) On ale nebyl komunista, byl to obyčejný člověk.“

Nadija Andrijivna neměla žádné sourozence a maminka Nasťa pracovala jako šička. Sama se učila šít poté, co si v Dubně koupila šicí stroj. Svého manžela přežila o mnoho let, otec Andrij zemřel na rakovinu žaludku a maminka později na infarkt: „Máma se naučila šít společně se mnou. Já jsem jí přivážela takové obyčejné nitě a ona šila. Ještě u nás šicí stroj, na kterém pracovala, stojí. V hospodářství jsme měli koně, které jsme potom museli odevzdat do kolchozu, a také jsme měli prasata, kuřata a husy. Všechno jsme měli.“

Ve Verbě také v roce 1941 proběhly frontové boje a v obci se dodnes nachází památník na tyto události. Němci také odváželi místní obyvatele na nucené práce do Německa. Po roce 1944, kdy německá armáda byla z Verby vyhnána a byl nastolen režim Sovětského svazu, bylo naopak mnoho obyvatel transportováno na Sibiř. Zatýkání se dotklo také rodiny Liščukových, zatčena byla Nadija Andrijivna.

 

Zatčení

Pamětnice ve Verbě absolvovala deset tříd školy a pak nastoupila na obchodně-ekonomický institut ve Lvově. Krátce poté následovalo zatčení: „Absolvovala jsem jeden semestr a jela jsem zpět domů na prázdniny. Ještě mě jeden spolužák odvedl ve Lvově na vlak a druhý na mě ve Verbě čekal s policistou. Bylo to v roce 1953. Ta policie byla společně s KGB. Oni našli něco napsané německy, ale to byl jenom žert. Bylo tam německy napsáno: ‚Ať žije moje milovaná Alina.‘ A příslušník KGB říká: ‚Přeložte mi to.‘ Já jsem uměla dobře německy, přeložila jsem jim to a on říká: ‚Jak jsi mohla napsat takovou hloupost? Rozšifruj to podle pravdy.‘ Já jsem vytřeštila oči. Doma mi pak KGB všechno prohledala, všechny dokumenty, ale nic u mě nenašli. Ještě u nás nocovali a ráno jsme jeli do Rivne.“

V Rivne odešli společně s agenty KGB do centrály státní bezpečnosti, kde začalo vyšetřování a proběhl soud. Jednalo se však o „dálkový“ soud, bez přítomnosti pamětnice: „Dostala jsem deset let vězení a pět let jsem nemohla jet zpět na Ukrajinu, do vlasti. (...) Ale měla jsem právo na kasaci, mohla jsem prosit, aby mi snížili trest. Ale tehdy méně nedávali, dávali buď 25 let, anebo 10 let. Mně pak dali papír a tužku a řekli: ‚Napiš kasaci.‘ Já si říkám: ‚Panebože, co budu psát? Přece mě už neosvobodí.‘ Napsala jsem:[2] ‚První studentské kroky, samostatný život otupila represe, podvazují se moje volná křídla. Já jsem nekradla a nikoho jsem nezabila, hřích nemám, Ukrajinu jsem si zamilovala a milovat budu, dokud nezemřu, protože ukrajinská krev teče v mých žilách. Ukrajina je jako matka, jediná moje rodná.‘[3] To jsem jim napsala a on mi říká: ‚Máš deset let, a ty chceš dvacet pět let?‘ Vzal kasaci, roztrhal ji a hodil ji do koše. Tehdy zemřel Stalin a oni nevěděli, co je čeká. Odvezli mě do Tajšetu, do Irkutské oblasti. Tam byli političtí vězni pracující na kácení dřeva.“

Nadija Andrijivna stále neví, za co přesně byla odsouzena. Domnívá se, že určitou roli v jejím zatčení sehráli její spolužáci, protože podobné verše četla pouze ve třídě. Na druhou stranu mohl být důvodem odsouzení německy psaný dopis: „Ty poválečné dny byly na západní Ukrajině strašné. Nevědělo se ani pořádně, kdo a proč bude zatčen.“

Dále cituje verše, které sama psala (parafráze): „Nejedna rodina v noci nespala, modlila se, protože všechno v obci vzali. Kdo za celý svůj měl život těžkou práci, tak ho odvezli pryč. Odváželi pryč chlapce z Ukrajiny. Ráno jdu do školy, koukám na skupinu spolužáků, a nerozumím, za jaký hřích, za jakou jejich vinu nebo vinu jejich rodin odvážejí tyto chlapce. Mladí, staří, nemocí, hladoví, neoblečení a zkušení z války byli odváženi na Sibiř.“ Podobné verše psala Nadija Andrijivna a to pravděpodobně sehrálo velkou roli v jejím zatčení. Ovšem při domovní prohlídce nic nenašli.

Další citace verše (parafráze), pravděpodobně když už byla zatčena: „Byla jsem tam, kam dosud nevstoupila lidská noha. Byla to chladná a hluchá země. Za vinu a bez viny pod péčí kremelského otce. Sovětský svaz byl mohutný a za drátem ostnatým, abys nic neviděl. Bez patriotického citu, nesvobodní pod rudým praporem svobody, mají chlad i hlad a probouzí se u nás v zajetí.“

Nadija Andrijivna byla transportována do Irkutské oblasti do města Tajšet. Jednalo se o speciální vlaky, vězni byli hlídáni a mohli jen ležet nebo sedět a spát. Vlakem byla se spoluvězni transportována až do Krasnojarsku, odkud pak byli různě převáženi do všech možných koutů Sovětského svazu. Nejvíce zatčených bylo ukrajinské národnosti, ale vyskytovali se mezi nimi i Rusové.

 

V Tajšetu v sovětském pracovním táboře

Nadija Andrijivna vzpomíná, že po Stalinově smrti už byla atmosféra v sovětských pracovních táborech lepší, ačkoliv stále fungovaly podle starých pravidel – čtyři dozorci hlídali a vězni řezali dřevo. Nicméně po jeho smrti mohly být v táboře organizovány i umělecké organizace, ačkoliv byly rozdělené na ruské a ukrajinské.

Lepší, „poststalinská“ atmosféra se projevila na vztahu vězňů a dozorců: „Jeden z nich mi jednou řekl: ‚Pojď sem. Sedni si na pařez a dej si sto gramů sala.‘[4] A oni šli někam pro flašku. Dozorci byli různí. Už byla určitá svoboda.“

Nadija Andrijivna vzpomíná na svou spoluvězeňkyni z Kryvého Rihu, která byla rovněž odsouzena na deset let. Údajně seděla ve škole, a když z okna spatřila, že jakási žena veze vozík s pytli, řekla svým spolužákům: ‚Podívejte se, podívejte se, jsme hladoví, i když je komunismus.‘ Někdo ji udal a právě s touto ženou se spřátelila.

Pamětnice spala v ženském táboře v typických dlouhých „domech“, kde byly po obou stranách prostory na spaní s polštáři a s matracemi. Na noc se zavíral celý dům a na snídani se zase budilo (ovšem po Stalinově smrti se již dům tak často nezavíral). Po snídani se odcházelo na práci do lesa, kde se řezalo dřevo. Dozorci byli v té době kolem celého prostoru. Úkolem Nadiji Andrijivny bylo vylézt na dřevo a přivazovat šňůry, aby se dřevo stáhlo a nespadlo: „Já jsem hodně lezla po dřevě a jiné ženy řezaly pilou. Měly také koně a pomocí nich stahovaly dřevo k silnici, aby se mohlo naložit, a potom ho někam vozily.“ Vedle byl postavený také mužský tábor.

Společně s kamarádkou se pokoušela v táboře provádět akrobatická cvičení, a když zorganizovaly umělecký spolek, tak pamětnici s kolegyněmi vozili po různých koloniích. Organizoval se také ukrajinský i ruský zpěv, ve kterém Nadija Andrijivna vystupovala.

 

Po propuštění zpět do institutu

Pamětnice byla propuštěna na amnestii po dvou a půl letech, přičemž dostala i písemné potvrzení o propuštění na „amnestii“. V roce 1955 tak mohla odjet na Ukrajinu, ačkoliv původně měla setrvat v pracovních táborech deset let a pět let pro propuštění se neměla na Ukrajinu vrátit (měla zůstat v tamních končinách). Nadija Andrijivna dostala jízdenku na Ukrajinu, a tak mohla vlakem odjet z Moskvy, hlavního města tehdejšího Sovětského svazu, do své vlasti: „Zpočátku jsem si myslela, že nás odvezou do jiné kolonie. Byly jsme tři nebo čtyři a po třech nebo čtyřech dnech jsme šly na vlak. Daly jsme jim jízdenky a jely jsme skrze přestupné stanice.“

Rodiče v té době částečně věděli o osudu své dcery. S vězni totiž chodili na práci i bývalí vězni, kteří si svůj trest již odseděli, ale stále pracovali, aniž byli hlídáni: „Dávali mně dopisy. Již bylo možné psát. Před Stalinovou smrtí to nešlo, ale potom už ano. Potom dokonce přišly i fotografie.“

Po návratu chtěla jít Nadija Andrijivna opět studovat, a proto přišla do kyjevského obchodně-ekonomického institutu: „V institutu byli různí lidé. Dívali se na mě všelijak. Jeden se prostě bál, tak se tak na mě díval. Zástupci ředitele jsem dala potvrzení, že jsem propuštěná, a on se na mě zase tak zvláštně díval.“

V kyjevském institutu byl ale jiný program než ve lvovském, a tak se jeho vedení zpočátku zdráhalo Nadiju Andrijivnu přijmout. Nejdříve museli najít její dokumenty, čímž jí neformálně přislíbili, že ji ke studiu přijmou. Nakonec ji opravdu přijali, pamětnice tak dostudovala a poté pracovala ve Volyňské oblasti ve městě Rožyšče. Pracovala v obchodě: „Nejdříve mě dali do Volyňské oblasti na organizaci profspilky.[5] Tam jsem byla tři měsíce a potom se organizovala okresní profspilka. Jeden Žid ke mně vždycky chodil a ptal se mě na různé náležitosti. Jednou přišel a říká: ‚Naděždo, proč tady sedíte mezi těmi razítky? Pojďte ke mně. Budete pracovat s živými lidmi, s živým trhem.‘“ Nabídku nakonec přijala a pracovala u něj dva roky. Žid však poté dostal rakovinu, zemřel a tím skončila i její práce. Nadija Andrijivna poté vyučovala ve škole budoucí prodavače, a vypracovala se dokonce do funkce vedoucího specialisty trhu. Má také medaili vynikajícího zaměstnance v oblasti sovětského trhu.

Její zaměstnání však ideální nebylo, protože mohla být poslána na krátké pracovní pobyty do jiných měst ve Volyňské oblasti. Původně navíc chtěla pracovat v Rivnenské oblasti, ale to nebylo možné. Jiné obchodnice však měly nařízeno pracovat i dál, v různých koutech celého Sovětského svazu.

Manžel byl polský pereselenec. Celá jeho rodina byla vystěhována do Dněpropetrovské oblasti, kde dostala velmi nekvalitní dům. Sestra Nadijiny tchyně se však dostala z Polska přímo do Volyňské oblasti, a tak se celá rodina dohodla, že se usadí ve Volyňské oblasti. Odcestovali tak na západ: „Jeli přes léto s krávami. Dědeček s mým manželem i s jeho sestrou a se dvěma malými dětmi. To bylo po válce.“ Manžel poté sloužil v armádě základní vojenskou službu a Nadija Andrijivna se s ním seznámila na zábavě, kde ji vyzval k tanci. Manžel pracoval jako svářeč, ale pracoval také v domě kultury.

Při vzpomínce na režim Sovětského svazu uvádí: „V rámci Sovětského svazu jsem udělala, co bylo třeba. Nemůžu říct, že jsem se měla zle. Pro lidi bylo špatné, že nedostávali výplatu, ale stejně museli pracovat v kolchozu.“

Nadija Andrijivna ztratila manžela, když zemřel na infarkt. Z manželství jí zůstaly dvě dcery, z toho jedna je profesionální pianistka. Vnuk hodně cestoval a pobýval také v Číně. Pamětnice stále žije v obci Verba v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině ve svém rodném domě. V dubenském okrese je jednou z posledních účastnic sovětského teroru na západní Ukrajině v poválečných letech.

 

[1] Po roce 1944 byla západní Ukrajina „osvobozena“ Rudou armádou, a celá oblast tak připadla Sovětskému svazu.

[2] Jedná se o parafrázi.

[3] Verše pokračují v obdobném duchu.

[4]  Jedná se o syrové solené vepřové sádlo (vepřový špek).

[5] Nadija Andrijivna uvádí profspilka, což označuje svaz pracovníků.