The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Barteček (* 1954)

• narozen 7. dubna 1954 v Petrovicích u Karviné

• vyrůstal v katolické rodině

• v srpnu 1968 byl svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa

• vyučil se instalatérem pro Československé státní dráhy a pracoval na železnici

• od počátku 70. let neúspěšně plánoval emigraci přes Polsko nebo Jugoslávii

• v říjnu 1974 narukoval k pohraničnímu vojsku v Malackách na jižním Slovensku

• absolvoval výcvik psovoda, hlídal státní hranici s rozkazem použít zbraň

• 13. září 1975 přeplaval řeku Moravu, do Rakouska převedl také dva civilisty

• získal azyl a pobýval v uprchlickém táboře Traiskirchen nedaleko Vídně

• v Československu byl v nepřítomnosti odsouzen na 26 let vězení

• v dubnu 1976 vycestoval do USA

• v Los Angeles vybudoval stavební firmu

Dvacet nábojů nechal v zásobníku samopalu. Dvacet nastrkal do kapes a druhý zásobník zahodil. Také vysílačku, poplašnou pistoli i další krámy. V řece by ho táhly ke dnu jako sekyru. Kanady na nohou si nechal. Prvních pár metrů se brodil vodou a cítil, že proud sílí. Pak se mu řeka převalila přes hlavu. Se samopalem v ruce začal plavat. Nohama občas škrtl o dno, odrazil se a dostal ústa nad hladinu. Nečekal, že proud bude tak strašně silný. Bojoval s řekou, ale se skutečným plaváním to nemělo nic společného. Hučelo mu v uších, několikrát se napil, těžké boty kopaly v bahně. Temná voda všude kolem však přece jen začala klesat. Konečně mohl zase jít. Byla sobota 13. září 1975. Bylo krátce před půlnocí. A vojín Barteček právě opustil svou komunisty terorizovanou vlast.

Doma na hranici

Petrovice u Karviné leží v Horním Slezsku na hranici s Polskem. Hraniční říčka Petrůvka ve svých meandrech v zimě zamrzala a Jiří po ní vyrážel na výlety k sousedům. Uháněl na bruslích do nejbližší vesnice, kde nakoupil plné kapsy bonbonů, které doma nebyly. Mléčné karamely „krówky“ se lepily na zuby, zaplnily celou pusu a žvýkáním uvolňovaly medovou šťávu. Mlsná chuť po „krówkách“ se prostě nedala vydržet. Ovšem touha jít tam, kam se jednomu zrovna zachce, byla ještě silnější.

Jiří Barteček (* 1954) vyrůstal v rodině s polskými kořeny. Strejdové, tety, bratranci a sestřenice žili v Polsku. Dostat se k nim na návštěvu však nebylo snadné. Obě země sice patřily k „bratrskému“ sovětskému bloku, k návštěvě sousední vesnice ovšem samotný cestovní pas nestačil. Bylo nutné písemné pozvání z Polska a teprve potom vznikla nejistá šance získat zvláštní povolení. Úřady ho vydávaly s velkými obstrukcemi. K potupě obyvatel, s jasným vzkazem, že budování socialismu a svobodný pohyb lidí v žádném případě nejdou dohromady.

„Teta musela z Polska poslat pozvání. S tím se pak šlo na národní výbor, koupil se kolek, cestovalo se do Karviné. Tam ti možná vydali jednorázovou propustku. To mne nejvíc štvalo. Babička měla v Polsku dvě dcery. Ale úřady jí dělaly takové problémy, že za nimi mohla jen na několik dní. Nanejvýš tak čtyřikrát do roka.“

Otec Jaroslav pracoval u dráhy. V Petrovicích na nádraží odbavoval nákladní vagony před cestou do Polska. Matka Anděla se starala o domácnost a malé hospodářství. Ke každému bytu činžovního domu, ve kterém Bartečkovi bydleli, patřil kus zahrady, chlívek a kůlna s kurníkem. Tam měli prase a drůbež. Vlastní zeleninu. Každý den chodila máma do kostela na ranní. V neděli celá rodina se čtyřmi dětmi.

„Maminka nás vychovávala v opatrném odporu proti režimu. Doma to nikdy moc hlasitě neříkala. Měla o nás strach. Bylo však jasné, co si o poměrech v socialistickém Československu myslí, a já to poznal. Byl to čertovský systém.“

V srpnu 1968 viděl tehdy čtrnáctiletý chlapec sovětské tanky na náměstí v Karviné. Vojáci s nimi manévrovali tak zběsile, až dlažební kostky létaly vzduchem. Krátce po invazi vzala Anděla Bartečková děti do Prahy. Tam jim ukázala fasádu Národního muzea rozstřílenou kulkami okupantů. To stačilo.

Světlice

Proud ho odvlekl snad dvě stě padesát metrů od místa, kde vstoupil do řeky. Když se drápal na břeh, byl rád, že si vojenské boty nechal na nohou. V blátě se válely kusy rozbitých lahví. Petr a Libor, kterým pomohl přes dráty, už by tady někde také měli být. V řece se museli spoléhat každý sám na sebe. Teď však bylo třeba dát se rychle dohromady. V tom práskl výstřel a do tmy vylétla zelená světlice. Pak další rána. Červená. Nebo naopak? Jiří už si nepamatuje. Po nich osvítila krajinu bílá záře z padáčku. Na druhé straně vypukl poplach. Střelba neustávala a padáčky létaly tak, aby ani na chvíli nebyla tma. Bartečkův pes běhal kolem řeky, nikdo však ještě nevěděl přesně, co se tu vlastně děje. Nastal čas vyrazit do Vídně.

Plány na útěk

V září 1969 nastoupil Jiří Barteček do učiliště v Moravském Krumlově. Pro Československé státní dráhy se učil instalatérem. Ve stejném zámku, ve kterém visela slavná Slovanská epopej Alfonse Muchy, byl internát i učebny. Jiří ta velká barevná plátna s údivem okukoval, ještě víc ho však vzrušovaly obrázky v časopisech ze Západu.

Kamarád Jaroslav Dolák měl příbuzné v Jihoafrické republice. Od něj se dovídal o svobodném světě a začal myslet na útěk. „Pryč z čertovského systému.“ Také starší spolužák z učiliště Josef Dobeš k tomu přispíval. Otec pracoval v Sýrii a Dobešovi dostávali poukázky k nákupu zahraničního zboží zvané bony. Jiří jezdil občas s Josefem do prodejny Tuzex v Brně, kde se dalo za bony nakupovat a byl z toho celý u vytržení. Pravé americké džíny tehdy v Československu nebyly k dostání nikde jinde, než v Tuzexu.

Ve stejnou dobu začal s běháním. Trénoval dlouhé tratě a měl stále lepší časy. Rozhodl se, že bude běhat tak dobře, až splní limity pro olympiádu. „Pojedu tam a už se nevrátím,“ snil chlapec. Emil Zátopek mu byl vzorem. Trénoval, až dokázal maraton za dvě a půl hodiny. Pak se však Bartečkovi přestěhovali z Petrovic u Karviné do nedalekých Dětmarovic. A tam se olympiádě postavila do cesty vinárna, kamarádi a děvčata. Polevil v tréninku a bylo jasné, že emigraci je třeba naplánovat jinak.

Po vyučení pracoval na dráze. V úseku mezi Ostravou, Bohumínem a Petrovicemi se staral o údržbu zabezpečovacích systémů železnice. O takové specialisty měly dráhy nouzi. Dostal proto odklad nástupu do základní vojenské služby a vypadalo to, že na útěk je času dost.

První cesta na svobodu měla vést přes Polsko. Jiřímu se podařilo získat kontakt na člověka do přístavu v Sopotech, který vlastnil rybářskou loď. Za dvě stě nebo tři sta dolarů uměl zařídit ilegální transport lidí do Švédska. V létě 1973 vyrazil pamětník s kamarádem Vlastíkem na dovolenou k Baltu. Stanovali u moře, setkali se s rybářem a čekali na vyplutí. Jenže Vlastík nakonec cukl. Rozhodl se pro návrat domů a Jiřímu se do emigrace samotnému nechtělo. „Potřeboval jsem parťáka. Sám bych se neodvážil.“

Další příležitost přišla o rok později. Tentokrát přes Jugoslávii. Jiří sice nosil dlouhé vlasy, kalhoty do zvonu a tričko, které matka ušila z americké vlajky, přesto dostal od úřadů povolení vycestovat do Jugoslávie. V době studené války balancovala Titova socialistická Jugoslávie mezi Východem a Západem a hranice v horách, kudy se dalo přejít do Itálie, byla podstatně prostupnější než zadrátovaná železná opona. Ovšem najednou už bylo pozdě. Pamětník dostal nečekaně povolávací rozkaz na vojnu a výjezdní doložku mu úřady vzaly.

Vídeň

Celí mokří běželi podél kolejí k Vídni. Pryč od hranice. Pryč od čertovského systému. Pod hvězdnou oblohou rozeznávali krajinu políček a vinohradů. Jiří běhat uměl. Trénované tělo pracovalo jako mašina. Hnal své parťáky, dokud nad ránem nepadli únavou. Rezavý vrak plný myší se stal prvním útočištěm na svobodě. Srdce jim bubnovalo až v hlavě. Pomalu začínalo svítat. A v tom úsvitu měl Jiří větší strach, než když v noci bojoval s řekou. Co bude dál? „Rakousko je neutrální stát. Zkusíte zdrhnout, a hned vás vrátí.“ Tak politruci vymývali mladým klukům mozky. „Blbost!“ přesvědčoval Jiří sám sebe. „A co když ne?“ Na další cestu se vydali zase až večer. Za tmy spatřili siluety Vídně. Něco tak ohromného dosud neviděl. To město jako by mělo svatozář. Týden přespávali v odstavených vagonech. Samopal stále u sebe. Dojídali zbytky po bufetech. A pak se konečně přihlásili na policii.

Jako hovado

Několik let spřádal Jiří Barteček plány na emigraci. Pak 1. října 1974 narukoval do Malacek na jižním Slovensku, kde Československá lidová armáda cvičila vojáky do stráže státní hranice. Výcvikový prostor ležel pár kilometrů od kasáren. Říkali mu Sahara. Na Saharu se mašírovalo kolem buldozerů a bagrů, které tehdy stavěly dálnici z Bratislavy do Brna.

Celé dny se kluci v plné polní na Sahaře plazili písečnou krajinou. Důstojníci řvali a pamětník zuřil. Jeho kamarádi omdlévali námahou. Plakali vyčerpáním. Jemu ta tělesná dřina nevadila. Psychicky byl však na dně. Tolik toužil po svobodě, až skončil v armádě čertovského systému. „Jako hovado,“ vztekal se, když v maskáčích běžel Saharou.

„Rozkázali nám, že máme zařvat: ‚Stůj! Ruce vzhůru!‘ Kdyby se nezastavil, měli jsme vystřelit do vzduchu. A kdyby ani potom nezastavil, měli jsme pálit po něm. Jeden z těch ‚furťáků‘ také ale říkal, že mrtvý člověk prý nemluví. To znamenalo, že kdybych ho rovnou odpráskl, bylo by to v pořádku. Myslím, že si to tak přáli. Prostě zastřelit. Mrtvý nemluví.“

Po přísaze převeleli Jiřího Bartečka k pohraniční rotě v Záhorské Vsi. Vesnice uprostřed polí leží na levém břehu řeky Moravy, která tu tvoří hranici s Rakouskem. V některých místech stojí domky jen pár desítek metrů od řeky a na rakouský břeh vidí vesničané ze svých oken. Barák pohraniční roty stál uprostřed dědiny, minutu chůze od místní hospody. Ani komunistický režim tady zřejmě nenašel dost odvahy, aby kvůli budování železné opony vesnici vysídlil a srovnal se zemí, jak se to stávalo například Sudetech.

V roce 1974 sem Jiří nastoupil krátce před Vánocemi a už za pár týdnů věděl, jak odtud uteče. Jeho rota strážila hranici v úseku deset kilometrů dlouhém. Dva a půl kilometru proti proudu Moravy sídlila sousední rota Suchohrad. Sedm a půl kilometru po proudu byla rota v obci Vysoká pri Morave. Bartečkův úsek nesl označení Pět vrb a byl až ten poslední směrem k Suchohradu. „Jako by mi ho sám Pánbůh přidělil.“

Střežený koridor podél řeky oddělovala od okolní krajiny takzvaná signální stěna. Pokud se „signálky“ někdo dotkl, vyslaly dráty signál a začal poplach. Často se stávalo, že poplach způsobil třeba jen zajíc nebo bažant. Smysl měla hlavně v noci. Ve dne hlídali vojáci hranici s dalekohledem na očích ze čtyř strážních věží, odkud obhlíželi svůj úsek.

Pamětník byl psovod a sloužil výhradně v noci. Seděl v dřevěné kukani napůl zakopané v zemi, a když nastal poplach, měl rozkaz vypustit psa, stíhat „narušitele“ a třeba ho i zastřelit. Kdyby rozkaz neuposlechl, skončil by ve vězení. „Jen tam, Jiříku, nikoho nezastřel,“ naléhala matka, když přijel domů na opušťák. „Klidně ať tě zavřou. Já tam do toho vězení za tebou budu jezdit. Dvacet jedna dnů. Dvacet jedna měsíců. Třeba dvacet jedna let. To je jedno. Přece bys ale nedokázal žít s vědomím, že jsi zabil nevinného člověka.“

Pohlednice

„Jmenujete se Jiří Barteček a utekl jste z armády,“ oslovil jej česky rakouský policista v civilním obleku. Podlomily se pod ním nohy, zbledl a málem šel k zemi. „Tak je to pravda! Všechno vědí. Vrátí mě a bolševici mě popraví.“ Muž se usmál. „Ničeho se nebojte. Postaráme se o vás.“ Aniž to pamětník věděl, stal se v Rakousku slavným. Zatímco s parťáky přespával v odstavených vlacích, pátrali po něm policisté v obavě, aby ho agenti komunistických tajných služeb nezavraždili. Byla to velká ryba. Ve službě zběhl z armády, emigroval a navíc převedl dva civilisty. Však také čertovský systém zuřil. „Přijeli kontráši z Prahy. Vyslýchali mě pořád dokola. Vyhrožovali. Já ale fakt o ničem nevěděl. Ani mně Bari nic neřekl,“ vypráví Bartečkův nejlepší kamarád z vojny Štefan Uher. Stále ještě sloužil, když mu v létě 1975 přišla domů pohlednice z New Yorku: „Tak jsem tady. Mám se fajn! Bari.“

Signálka a špendlík

Pod límcem zelené vojenské bundy nosil Jiří Barteček zapíchnutý špendlík. V signální stěně byly branky a obyčejný špendlík byl klíčem k těmto brankám. Když šli vojáci do stráže, byl signál na chvíli vypnutý. Jakmile v hlídaném pásmu lemujícím řeku zaujali svá stanoviště, dráty byly zase pod signálem. Jenže stráž byla dlouhá, hospoda nedaleko a vesnice plná kluků ochotných za vojenský odznak doběhnout pro pivo.

„V brance byl uzavřený elektrický okruh. Vedla tam obyčejná dvojlinka v bílé objímce. Stačilo vzít špendlík a propíchnout tu dvojlinku. Okruh zůstal uzavřený, mohl jsi otevřít branku a jít, kam jsi chtěl. Když nám kluci přinesli pivo, tak jsme si pro něj takhle chodili. Přes signální stěnu, která žádný signál nevysílala. Divím se dodnes, že se to v Československu nerozkřiklo. Kdo chtěl odejít a měl špendlík, klidně mohl jít. Zapíchl by špendlík. Otevřel branku. Prošel branku. Žádný signál. A pryč.“

Pro Paměť národa vyprávěl o těch věcech Jiří Barteček v září 2019 ve studiu v Ostravě. V listopadu téhož roku jsme se společně vydali do Záhorské Vsi, kde přímo na břehu Moravy popsal jinou fintu, kterou bylo možné signální stěnu obelstít.

„Ty dráty šly takhle nad sebou. Byly tam takové skoby, taková účka. Vytáhl jsem ty skoby, ten drát jsem dal sem, tak blízko. Ten druhý jsem dal výš, protože jsem ho natáhl. Ty tři čtyři dráty jsem dal nahoru. Další tři jsem přicvakl dolů. A už jsem měl takovou mezeru, kterou jsem prošel. Bez jakéhokoli signálu. Tak jsme taky chodili na pivo. Bum, bum, bum. Tři dráty nahoru. Tři dráty dolů. Prošel jsi jako nic. Všechno se dalo projít. Kdo to věděl, mohl mít z té hranice absolutní srandu.“

V noci ze 13. na 14. září měl Jiří službu na svém stanovišti zvaném Pět vrb. Ve stráži měl pomocníka a svého psa Dana. Parťáci Petr a Libor, kteří do Záhorské Vsi přijeli z Dětmarovic, se už blížili k drátům signální stěny. Psa a pomocníka bylo nutné se zbavit. Jiří záměrně spustil po drátech signál. V tu chvíli pomocník vyrazil podél řeky a Jiří vypustil psa. Tak to měli nacvičené. Tak zněl rozkaz.

„Běž! Drž lumpa!“ zařval na psa. Ten zmizel ve tmě jako střela. Stejně tak pomocník. Pro parťáky skryté v poli byl povel znamením, že mají přiběhnout k brance. Tam čekal Jiří, otevřel branku a pádili k řece. Pomocník i pes byli v tu chvíli už nějakých dvě stě tři sta metrů daleko. Zalarmovaná rota víc než kilometr. Cesta na svobodu byla volná. Stačilo přeplavat Moravu.

Maminka

V pondělí 15. září 1975 zazvonili u Bartečkových v Dětmarovicích tři důstojníci Československé lidové armády. Otevřít šel otec. Matka zůstala v kuchyni. Když se dlouho nevracel, vykoukla za ním. Uviděla lampasáky a byla si jistá, že Jiřík je mrtvý. Hrůza však trvala jen chvíli. Pak přišlo dojetí a radost. „Jirka žije. Jirka je na svobodě.“

V roce 1950, čtyři roky předtím, než se Jiří Barteček narodil, nechali agenti Státní bezpečnosti v Petrovicích u Karviné zavraždit faráře Sobka. Řádové sestry, které na faře pomáhaly, našly pátera na klice okna se smyčkou kolem krku. V kaluži krve. Anděla Bartečková sestry dobře znala. Mluvila s nimi krátce poté, co faráře s pořezanými genitáliemi našly. A tehdy pochopila, co je to čertovský systém. Proto Jiří cítil z matky ten tichý odpor a děs. Proto na podzim 1968 vezla své děti do Prahy, aby jim ukázala rozstřílenou fasádu Národního muzea.

Od mámy pamětník nikdy neslyšel jediné hrubé slovo. Když se však na podzim roku 1978 poprvé od emigrace na letišti v Los Angeles setkali, objala Anděla svého syna a řekla: „Jsem na tebe pyšná, Jirko. Nikoho jsi tam nezastřelil a ještě jsi těm kurvám utekl.“

Doslov

První měsíce ve Spojených státech prožil pamětník v New Yorku. Učil se anglicky, poznával svobodný svět a pracoval v české restauraci U Ručů. V říjnu 1976 se rozhodl New York opustit. Toužil po teplém podnebí. Své plány na emigraci si vždy spojoval s exotikou jižních krajů. Sedl na autobus a odjel do Kalifornie. V Los Angeles pracoval jako instalatér ve stavební firmě emigranta Vrány. Seznámil se s Mexičankou Rosou a založili rodinu. Po sedmi letech se postavil na vlastní nohy a vybudoval prosperující společnost, která podniká ve stavebnictví a obchoduje s nemovitostmi.

Když jako dospívající chlapec snil své sny o Západě, hrála mu do nich kapela Greenhorns. Píseň „Oranžový expres“ uměl nazpaměť. „Tak jako světla herny mě stejně vždycky rozruší svit brzdařský lucerny, komáři jisker v ovzduší, a pak když oranžovej expres mi houká do uší.“ Hned po pádu železné opony, na jaře 1990, pomáhal Jiří Barteček kapele s uspořádáním turné na západě USA. Seznámil se s muzikanty a stali se z nich přátelé. A jednou v noci, když u Bartečkových skončila party, napsal textař a frontman kapely Jan Vyčítal píseň „To je ta hranice“.

 

Někdy si namlouvám, že vůbec nestárnu,

když ze zad dolů dám svou vetchou usárnu.

Pak přijde po špičkách ta chvíle bytelná

u nohou zabublá mi říčka Křemelná

a zas mám jehličí v podrážkách pohorků

nad sebou kočičí mám hřbety pahorků.

 

To je ta hranice, co vedla Šumavou,

Staňkovským rybníkem i řekou Moravou.

To je ta hranice neklidných večerů

s padáčky světlic a smrtících výstřelů,

kde šance na úspěch nestála za grešli,

kde chybí pomníčky těm, kteří neprošli.

 

Žije až v Portlandu, paní, co ve vlaku

práškama uspala děti a v ruksaku

je nesla přes čáru smrti a života,

kde šťastná hvězda jen mlhavě blikotá,

kde tuhnou sanice a tělo od trávy,

kde srdce v panice bubnuje do hlavy.

 

To je ten okamžik, kdy se čas zastaví,

jak vojín Barteček ve vlnách Moravy.

Když vítr zafičí, shrnuju rukávy,

dál stezka v jehličí příběhy vypráví.

Na téhle hranici už vládne klid a mír,

já držím v pravici ostnatej suvenýr.

 

Někdy si namlouvám, že vůbec nestárnu,

když ze zad dolů dám svou vetchou usárnu,

pak se přiblíží ta chvíle bytelná,

měsíc sem nahlíží, zvědavá lucerna.

Dám ruce pod hlavu a hlavu na ranec,

tak tudy odcházel Zdeněk, můj bratranec.

 

Je na Západ cesta dlouhá...