The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Bartoňová (* 1928)

• narozena 11. září 1928 ve Štramberku

• za druhé světové války chodila do měšťanské školy ve svém rodišti

• roku 1942 otec zajišťoval zásobování štramberským partyzánům

• v roce 1943 byla svědkem domovní prohlídky a zatčení rodičů

• v době věznění rodičů zajišťovala zásobování vězňů v Opavě

• po druhé světové válce se účastnila sjezdů odbojářů ve Štramberku

• v současnosti (rok 2016) žije v penzi v Praze 4 – Podolí

Příchod na svět

Marie Bartoňová, rozená Babincová, přišla na svět v roce 1928 ve Štramberku č. p. 405. Na své dětství mnoho vzpomínek nemá. Vše překryly dramatické zážitky z období protektorátu Čechy a Morava a druhá světová válka. Vyrůstala společně s bratrem Karlem, který byl velice nadaný a měl předpoklady ke studiu na gymnáziu. Otec usiloval o to, aby mohl jeho syn studovat v Příboru. To mu ale bylo striktně zamítnuto se slovy, že se nejedná o příslušníka Velkoněmecké říše a že jako Čech žijící v Sudetech nemá nárok na vyšší vzdělání. S maminkou tedy otec vymyslel plán, jak dostat syna na nějakou školu. Karel bydlel načerno u jedné rodiny ve Frenštátě a asi tři měsíce tam navštěvoval obchodní školu.

Bratr Karel zaměstnán u Bati

Otci přišla brzy obsílka od štramberského starosty, který mu mimo jiné napsal: „Buď Váš syn ukončí studium, anebo se s celou rodinou vystěhujte do protektorátu.“ Otec měl bratra, jenž žil ve vesnici Lichnov u Frenštátu, kam se rodina chystala přesunout. Když už měli sbalené věci, přijela ze Zlína teta Ola, která jim stěhování rozmluvila. „Přeci nenecháte baráček a pole, na kterém jste se nadřeli, nějakým Němcům,“ řekla rodině. Navrhla, že si vezme Karla do Zlína, kde bude pracovat u Bati. „Hitler bude spokojený, protože Baťa pro něho vyrábí vysoké boty, holinky. Tam bude Karel pracovat jako dělník a bude tam uklizený,“ prohlásila. Karel tedy odjel s tetou do Zlína a rodina zůstala ve Štramberku.

Partyzánský odboj

V horách nad Štramberkem se utvořila partyzánská skupina Jana Žižky, do níž byl Mariin otec také zapojen. K jeho kamarádům zapojeným do odboje proti Němcům patřil Karel Rajnoch, který měl bratra, partyzána v Beskydech. Dále to byl řezník František Bajer a Oldřich Tomíček, syn místního pekaře. Otec se domluvil s Karlem Rajnochem, že se mohou partyzáni u Babincových vždy zastavit, aby si chlapci vzali něco k jídlu nebo nějaké oblečení. Měli smluvený signál, partyzáni vždy zabouchali na stěnu či okenní římsu, otec jim předal potřebné věci a oni se rychle vraceli zpět do svých horských úkrytů.

Otec zatčen gestapem

Gestapo se díky konfidentům dozvědělo, že jedním z partyzánů je bratr Karla Rajnocha, kterého zatklo a odvezlo k výslechu do Opavy. Jeho rodině se za velice krátkou dobu vrátila zpět zakrvácená košile, osobní doklady a hodinky. Karel Rajnoch byl při výsleších na gestapu ubit k smrti. „Manželka Lojzka přinesla otci na památku Karlovy hodinky.“ Hodinky Marii později věnoval otec jako upomínku na dramatické události, jež tak poznamenaly život celé rodiny. Netrvalo dlouho a k Babincovým vtrhlo gestapo, udělalo domovní prohlídku, otce zatklo a odvezlo do Opavy. Spolu s ním zatkli také jeho kamarády Frantu Bajera a Oldu Tomíčka. Později byla zatčena i maminka a odvezena k výslechu do Nového Jičína. Pro rodinu nastala svízelná situace.

Zaměstnána u Patočkových

Marie byla předvolána na pracovní úřad a bylo jí vyhrožováno, že ji pošlou na práci do Německa. Naštěstí měli na úřadu požadavek od štramberského MUDr. Patočky, který potřeboval do ordinace i domácnosti pracovní sílu a Marii zaměstnal. „Žena doktora Patočky, kterému říkali hrobař, byla velikánská esesačka, měla různá vyznamenání a fandila Hitlerovi,“ vypráví pamětnice.

Jídlo a dopisy pro vězně

Na srdci jí však stále ležel osud vězněných rodičů. Od jedné známé se dozvěděla, kdy opavské gestapo vyvádí vězně ven. „Vzala jsem si tedy u Patočkových volno, jela jsem brzy ráno do Studénky vlakem, s ruksáčkem na zádech a dále do Opavy.“ V batohu měla potraviny a dopisy nejenom pro otce, ale i pro další spoluvězně. Když je vyvedli ven, ptala se jich, kam je vezou, kde budou ten den pracovat. Takto se jí podařilo zjistit, kde se bude otec ten den vyskytovat, a rozjela se za ním. Jednou pracovali v nějaké rafinerii. Marie se jako obvykle za nimi vypravila. Překážkou však byl plot a nad ním ostraha, dohlížející na to, aby se nikdo nedostal ven ani dovnitř. Plížila se kolem plotu, ostraha ji zpozorovala a vytáhla na ni revolver. Stačilo málo, aby tehdy přišla o život. Byl tam však další esesák, ve kterém se v tu chvíli projevila lidskost. Strhl ruku s revolverem svému kolegovi a zásah proti Marii překazil.

Při jedné návštěvě se dozvěděla, že byli otec a další spoluvězni odvezeni do Polska. Nic bližšího se o osudu otce nedozvěděla.

Starost o hospodářství

V té době žila ve Štramberku sama a starala se o věci kolem domku rodičů i o pole. Na mladou dívku toho bylo moc. Naštěstí se našli dobří lidé a sousedé jí často pomáhali. Musela si poradit s rojem včel, které její otec choval v úlech. „Přiběhl soused, řezník, že se mu do krámu dostaly včely, že píchají zákazníky, kteří mu utíkají pryč. Musela jsem si poradit i v takové situaci,“ říká pamětnice.

Otrávená polévka

Blížila se fronta a mezi místními Němci nastala panika. Začali se rychle balit a utíkali ze Štramberka pryč. U Patočkových, v rodině svého zaměstnavatele, prožila dramatický zážitek. Zastihla ještě pana doktora, který jí vyřizoval vzkaz od manželky, že má sníst polévku v míse na stole. Marii to bylo divné a měla velké štěstí, že polévku neochutnala. Všelijak se vykrucovala, až doktor nevydržel a polévku nalil psovi. Netrvalo dlouho a pes se v křečích svalil k zemi a pošel. Těžko říci, zda byla polévka otrávená nebo zda do ní doktor Patočka něco nasypal, aby psa utratil. Poté ho zakopal na zahradě domu a odjel pryč, neznámo kam. Bylo to podruhé, kdy byla v ohrožení života.

Příjezd Sovětů

Přišlo osvobození a do Štramberka dorazila Rudá armáda. U místního hostince si postavili polní kuchyni a v kotlích vojáci vařili většinou hovězí maso ze stáda, které hnali za postupující armádou. Z hor se vrátili partyzáni a došlo i k setkání s bratrem ubitého Karla Rajnocha. Na to Marie dodnes vzpomíná s dojetím.

Život s manželem

Manžel pamětnice Jaroslav Bartoň byl za války členem odbojové skupiny, která proti Němcům prováděla různé sabotáže. Gestapo však pomocí jednoho konfidenta z Opavy skupinu infiltrovalo a odbojáře odhalilo. „Viděla jsem tehdy, jak gestapo mého budoucího manžela zatklo a jak ho odváželo k výslechu.“ Dlouhou dobu byl vězněn a po návratu z vězení vážil pouhých 45 kilo. Navíc mu byla jako následek těžkého žaláře zjištěna tuberkulóza. To byla již za Jaroslava provdána.

V roce 1953 se za ním přestěhovala do Prahy. Společně se pak každoročně účastnili sjezdů partyzánů ve Štramberku, kde docházelo k dojemným setkáním. Přihlásil se k ní i syn jednoho otcova spoluvězně a velice jí děkoval za to, jak se její otec rozdělil ve vězení s jeho otcem o jídlo. „Můj otec mu ale řekl, že poděkování patří mně, že jsem do Opavy vozila v ruksaku vězňům jídlo a dopisy od rodin.“

Současnost

V současnosti žije paní Bartoňová v penzi v bytě na Praze 4. Ze stěny jejího bytu na ni shlíží obraz rodného Štramberka, který v ní vyvolává vzpomínky na mládí plné smutných vzpomínek na osudy její rodiny a také na statečnost lidí, kteří se angažovali v protifašistickém odboji. Často zaplatili tím nejcennějším, svým vlastním životem. Ve vzpomínkách se k těmto lidem vrací a po tolika letech je v jejím hlase cítit lítost a dojetí nad jejich tragickým osudem. Na lidi, kteří byli odhodláni postavit se totalitní zvůli, bychom neměli ani my zapomenout.