The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roman Bartoš (* 1960)

• narodil se 24. listopadu 1960

• absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze na Žižkově

• vojnu strávil v Horažďovicích u spojařů a poté v Písku

• působil v architektonickém ateliéru

• v zimě roku 1984 úspěšně emigroval do Rakouska a pak dále do USA

• usadil se ve státu Idaho, kde se živil různými pracemi

• přesídlil do New Yorku a postupně začal pracovat jako truhlář

• na začátku 90. let se rozhodl cestovat po světě

• poprvé se vrátil do Československé republiky roku 1991

• v průběhu 90. let truhlářskou dílnu v New Yorku prodal a usadil se opět v České republice, kde žil i v době natáčení (2023)

Roman Bartoš se narodil 24. listopadu 1960 jako starší ze dvou synů. Se svými rodiči vyrůstal v léčebně zrakových vad v Nových Zámcích u Hostinného, kde jeho maminka pracovala jako zdravotní sestra. Díky její práci měla rodina bydlení přímo v prostoru zámečku, kde léčebna sídlila. Otec pocházel z velmi skromných poměrů a vypracoval se na obchodního inspektora. Kladl na svého staršího syna velké nároky. Už od základní školy mu chystal práci „na doma“, nejdříve procvičování vlnovek a kroužků do písanky a poté nachystané knihy, označené články v časopisech a novinách, připravené k přečtení. Malý Roman měl rád prostor léčebny, která mu nabízela zázemí. Mohl využívat třeba bazén pro pacienty a také vypráví, jak klienti, často zůstávající v léčebně dlouhé měsíce, žili společenským životem: „Hlavně v šedesátých letech tam byla úžasná atmosféra. Pořádaly se čarodějnické průvody, chodilo se hrát na kytaru k potoku Oleška.“ Ke změně došlo po srpnu 1968. Zámek se uzavřel společenskému životu i lidem z okolí. Děti z vesnice už nemohly chodit na letní koupání do léčebny a jejich zlost okusil i malý Roman, když mu před školou pěstmi dávaly najevo, že on může a ony ne. V té době bylo malému Romanovi 8 let a na příjezd okupační armády vzpomíná takto: „Držel jsem se mámy za ruku a šli jsme z kopce na silnici, co spojovala Trutnov, Novou Paku a Jičín a dívali jsme se na projíždějící tanky. Byl to pro dítě ohromující zážitek, ten objem železa… Jinak když jsem šel na návštěvu za dědou s ostatními dětmi, tak vojáci házeli na zem odznáčky a chovali se přívětivě. Žádné násilí tam nebylo.“

Ruština mi nikdy nešla

Roman Bartoš začal studovat na gymnáziu ve Dvoře Králové nad Labem, ale od začátku měl problémy hlavně v matematice a v ruském jazyce. Rodina tedy přes své známé sehnala pro syna doporučení a učitele malby, malíře Františka Škodu z Libáně, a mladý Roman složil úspěšně přijímací zkoušky na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze na Žižkově. Chtěl studovat malbu, ale o tento ateliér byl velký zájem, proto volba padla na ateliér tvorby a navrhování nábytku. Roman Bartoš tak poprvé spojil svůj život se dřevem. Dva roky bydlel na internátu a poté se svým kamarádem na privátě u staré paní. „S kamarádem jsme sdíleli jedno manželské lože, a když ta starší paní, která nám to pronajímala, odjela na víkend, tak se udělal mejdan. Ale jinak jsme měli spoustu práce, až do noci jsme dělali plány. A žil jsem o mrkvi. Nechodil jsem na obědy, aby pak zbylo na pivo,“ vzpomíná na svá studentská léta. Po ukončení střední školy neuspěl u talentových zkoušek na VŠUP (Vysokou školu uměleckoprůmyslovou), kde chtěl pokračovat ve svém oboru, ale byl přijat na ČVUT. Zde ale kvůli matematice nedokončil první ročník, přesto školu nepovažuje za zbytečnou. Naučil se zde kreslit plány a výkresy nejen interiérů, ale i domů.

Na vojně jsem přečetl celou útvarovou knihovnu

Následovala vojna a Romana Bartoše přidělili k útvaru radistů v Horažďovicích. Pomocí odposlechů monitorovali zahraniční rádia i cvičení cizích armád u hranic. Roman Bartoš ale v morseovce nebyl příliš zdatný. „Protože jsem nebyl v ‚radařině‘ moc dobrý, dostal jsem frčku a pracoval jsem u stráže. Hlídali jsme muničák. V lese a ve sněhu jsme měli strážní domek a tam jsem si nanosil knížky a pořád jsem četl.“ Vojna přinesla i nejednu problematickou situaci. Vedoucí útvaru rozpoznal Bartošovy znalosti v oboru architektury, zapojil ho do rekonstrukce svého domu a spřátelil se s ním. Pak se ho ale pokusil zapojit do něčeho, s čím už pamětník nesouhlasil. Seznámil ho s agenty mimo vojenský útvar. Pro začátek měl psát charakterové posudky ostatních vojínů. Dokonce byl kvůli tomu převelen k jinému útvaru do Písku, aby pro něj bylo snadnější pracovat v prostředí, kde ještě nemá vybudované přátelské vztahy. Pro Romana Bartoše, přestože se sám zajímal o psychologii, bylo ale problémem posuzovat ostatní vojíny a cokoliv o nich psát. Proto nespolupracoval a výjezdy za agenty, za kterými byl dovážen mimo útvar, postupně přestaly.

Vyrazil jsem na lyžařský zájezd do Jugoslávie

Po vojně se pamětník znovu pokoušel o talentové zkoušky, na umělecké škole ale byl velký přetlak. Nastoupil tedy do architektonického ateliéru, jehož vedoucí připravoval návrhy staveb i pro horská centra například v Rakousku. Hodně cestoval a měl známé na vojenské správě, kde se udělovaly výjezdní doložky. Po nějakém čase dostal od známého nabídku, že mu zařídí výlet na lyže do Jugoslávie. Roman Bartoš okamžitě pochopil, že by mohl uskutečnit svůj dlouholetý plán: „Nevím, co to ve mně bylo, ale pamatuju si, že utéct jsem chtěl vždycky.“ Zabalil si na hory, koupil speciální zimní boty a s nikým se nerozloučil. Považoval za nutné svůj plán i před těmi nejbližšími zcela utajit. Psal se rok 1984 a Roman Bartoš odjel na lyžařský zájezd do Jugoslávie.

První den skutečně vyrazil na sjezdovku a zjistil, že prostor hlídají vojáci. Rozhodl se tedy spolu s novým kamarádem ze zájezdu, který měl stejný plán jako on, odjet do Sarajeva. Zde se náhodou potkali s dalším mladým Čechem, který se navíc domluvil německy, a navštívili uprchlickou organizaci. Po dlouhých rozhovorech nakonec mladíky poslali pryč, že nemají k emigraci důvod. Trojice tedy odjela na západ Jugoslávie do města Terst a pokusila se po noci strávené v zasněženém parku individuálně přejít do italské části. Romana Bartoše zadrželi vojáci Pohraniční stráže a vyslýchali ho – snažili se zjistit jména jeho kompliců. Ti byli nakonec také zadrženi. Romana Bartoše posadili na vlak, aby se sám vrátil do Čech. Kdyby byl deportován, hrozilo by mu vězení.

Boty i oblečení jsem měl zmrzlé na led

Zůstal sám s trochou peněz, bez dokladů a bez batohu. Z vlaku vystoupil a vydal se znovu do Sarajeva, znovu na uprchlické centrum. Úředník mu nakonec doporučil, aby zkusil Maribor. Roman Bartoš si sehnal mapy a vytyčil si cestu. Chybně. Po celodenním výstupu skončil v sousední vesnici a musel se vrátit, unavený a zničený. Znovu se vrátil ke své mapě, udělal si řezy kopců a údolí a po čtyřdenním odpočinku na ubytovně znovu vyrazil. V noci se mu podařilo přejít hranici, aniž by na někoho narazil. „Věděl jsem, že musím najít nějaké údolí, nějaký pramen, říčku, že musím po ní jít a přijdu do nějaké rakouské vesnice. Ale byly tam rokle a popadané stromy,“ vzpomíná na noční cestu. Propadal se ve sněhu, sjížděl i dva metry, obtížně se dostával zase nahoru.

Nakonec druhý den ráno došel do neznámé rakouské vesnice. Na stanici nastoupil do autobusu, aby se dostal do města Graz. V autobusu se netopilo, jeho oblečení i boty zmrzly na led, údy mu ztuhly tak, že vystoupit musel sklouznutím ze schodů po břiše. Nakonec se dostal vlakem do Vídně. Našel jediné emigranty, na které měl kontakt a ti ho odvezli do uprchlického tábora Traiskirchen. V izolaci znovu nabyl sil a znovu podstoupil rozhovory a výslechy. Obával se, že mu uškodí agenti StB, kteří, jak sám říká, poškozovali emigranty tím, že je označili za známé osoby. Pamětník měl ale štěstí na setkání s Ivanem Medkem, který mu pomohl zajistit cestu do Ameriky. Tam Roman Bartoš chtěl. V té chvíli si ale neuvědomil, že cestou do Spojených států amerických si odřízne možnost získat azyl v Evropě a studovat zdarma na vysoké škole.  Zhruba po čtyřech měsících díky organizaci AFCR, a hlavně díky pomoci Ivana Medka, seděl Roman Bartoš v letadle do Spojených států amerických.

Vítáme vás!

Letadlo odletělo nejdříve do New Yorku, kde mělo mezipřistání. Roman Bartoš vzpomíná: „Probíhal tam zrovna Fourth of July, bouchaly prskavky, křičely děti. Byl jsem z toho na větvi, bál jsem se. Ale z letadla jsem před tím viděl Manhattan. A tak jsem i přes zákaz z hotelu odešel. Část pro pěší byla uzavřená, tak jsem to přelezl a šel jsem po mostě. Uprostřed jsem ztratil odvahu, přede mnou skleněná zeď mrakodrapů. Otočil jsem se. Ale už tam mě napadlo, že když mě celá Amerika naštve, tak se vrátím do New Yorku, a to bude poslední šance.“

Ve státě Idaho letadlo přistálo na travnaté ploše, v pustině. Emigranty vítal tlustý muž s dětmi ze školy a transparentem: Vítáme vás. Skupina emigrantů se ocitla u Indiána, který učil na základní škole, a měl se o ně staral. Nově příchozí měli zákaz styku s ostatními emigranty. Za 14 dní je odvezli do lyžařského resortu 80 kilometrů vzdáleného od civilizace. Zde se Roman Bartoš setkal s polskými emigranty, kteří tady pracovali už 4 roky a nemohli se odtud dostat. Náklady na život byly vysoké – platilo se jídlo, postel v místnosti pro 6 lidí. Emigranti měli nárok na příspěvek na výuku angličtiny, ale nedostávali nic. Roman Bartoš nakonec zorganizoval odjezd pro pár kamarádů do hlavního města Boise. Členové organizace, která s uprchlíky pracovala, si pamětníka našli a pohrozili mu, že pokud opravdu odejde, nebude od nich mít už žádnou podporu. Roman Bartoš se ale nevrátil a začal pracovat. Obtížně nacházel příležitostná zaměstnání, ale brzo také začal pracovat jako truhlář. Získal přátele, naspořil si peníze. Tady uvažoval o studiu na vysoké škole, ale jak sám uvádí, zkalamala ho její nízká úroveň. Po nějakém čase odjel do New Yorku.

Musel jsem to zařídit tak, aby mi po zaplacení účtů zůstávala aspoň polovina platu

A opět začínal s drobnými pracemi: „Dělal jsem třeba na křižovatce u supermarketu, kde jsem řídil dopravu, dirigoval jsem auta. Ale platili mi tam benzín, takže se to částečně vyplácelo. Jezdil jsem tam i pak, když už jsem dělal truhláře,“ vzpomíná pamětník. Podařilo se mu tedy znovu pracovat ve své profesi. Vždy, když ale chtěl zvýšit plat, musel opustit stávající místo a na novém si říci o vyšší mzdu. Za sedm let práce se mu podařilo naspořit na vlastní dílnu. A začal pracovat sám na sebe. Problém byl, že všechny zakázky byly „načerno“, vše hlídaly odbory a on byl skrytým dodavatelem. Vytvářel například nábytek, atypické zařízení a schodiště do sedmipatrového domu na Manhattanu, kde sídlily obchodní firmy a kanceláře. Tlak byl obrovský, často pracoval celé noci. Měl výhradního klienta, takže když se s ním po třech letech rozešel, zůstal bez zakázek. Dílnu pronajal a vydal se na cesty.

V Hongkongu jelo šest řad lidí na kolech a v montérkách

Chtěl se podívat do Asie, jeho snem byla Čína. Když přijel do Hongkongu, viděl tam samé dělníky, kteří v montérkách v řadách jezdili do práce. „Vzedmula se ve mně šeď komunismu a řekl jsem si, že tohle nedám. Musel jsem pryč,“ vzpomíná. V cestování ale pokračoval. Navštívil například Indii, Egypt a také si splnil sen a podíval se do Ladaku. Vydal se po místních stezkách s obyvateli a stoupal do hor. Ocitl se tam zrovna, když probíhala sklizeň na drobných políčkách. „Polí tam bylo několik, a když sklízeli, tak si zpívali. Seděl jsem nad nimi a přicházelo to ke mně z různých stran. To bylo, jako bych se dostal do nějakého svého minulého života,“ vypráví. Několikrát se vrátil zpět do New Yorku, určitý čas pracoval a opět se vydal na cesty. Navštívil Mexiko, Velikonoční ostrovy, kde se setkal se šamanem. Všude cestoval s americkým pasem jako americký občan. Nakonec z Londýna zamířil domů, do tehdejší Československé republiky. Navštívit mámu.

Táta zemřel, když jsem byl pryč

S rodiči Roman Bartoš v kontaktu nebyl. Psal jim, ale odpověď nedostával. Otec byl nemocný, už když mladý Roman připravoval svou emigraci. Trpěl rakovinou mozku a maminka věděla, že nebude dlouho žít. Rodiče se rozvedli a otec bydlel u své maminky. Záhy po rozvodu zemřel. Roman Bartoš cítil, že nebyl s otcem, když ho potřeboval, zároveň ale jejich vztah nebyl moc dobrý. Jako syn negativně pociťoval otcovu panovačnost a tvrdost v jednání. V devadesátých letech do Čech přijel několikrát a postupně sem přesídlil natrvalo. Dílnu v Americe prodal a našel si zakázky nejdříve u Prahy a nakonec se vrátil domů, k Hostinnému. Z dálky sledoval i porevoluční dění na zámku, kde trávil dětství se svou rodinou v léčebně zrakových vad. Mrzelo ho, že zámek přešel do rukou občana ruské národnosti, chátral, docházelo tam i ke zločinům. Nakonec si v malé obci nedaleko Hostinného opět zařídil truhlářskou dílnu, kde se věnoval své profesi, ale i volné tvorbě, sochám a obrazům. Při emigraci do Ameriky musel podepsat papír, že se vzdává majetku a občanství. Zůstal tedy v České republice, v kraji svého dětství, jako americký občan.