The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Bartošíková (* 1932)

• narodila se 5. ledna 1932 v Borové (dnes Havlíčkova Borová)

• v roce 1937 zemřel otec František Dvořák na následky havárie na motocyklu

• matka Aloisie Dvořáková se provdala za Františka Musila

• za války byl František Musil vězněn, nechával si načerno umlít mouku

• v padesátých letech perzekvováni komunistickým režimem

• v roce 1958 byli manželé Musilovi odsouzeni za poškozování provozu

• Aloisie Musilová si odpykávala trest v pardubické věznici

• po návratu z vězení odmítl František Musil spolupracovat s StB

• v prostorech pivovaru se v druhé polovině šedesátých let natáčel film Noc nevěsty

• po roce 1989 získala část rodinného majetku v restituci

Pět let se svým tatínkem

Na pomezí Českomoravské vrchoviny leží ve svahu obec Havlíčkova Borová (do roku 1949 Borová). Odsud pocházel také otec pamětnice František Dvořák (*1895) - vyučený sládek se zahraniční zkušeností a také dědic zdejšího pivovaru, ve kterém vedl sklad pardubického piva. A jak stojí v rodinné kronice: “František byl podnikavým člověkem, staral se o obchod a vzorně pečoval o svou rodinu. Byl starostlivým otcem, hodným synem a upřímným sourozencem. Tradici dvořákovskou zachovával a v Borové se účastnil různých příležitostí. Byl velmi pohostinný a dobrosrdečný.”

Za ženu si vzal Aloisii Doležalovou a narodily se jim dvě dcery - Marie a mladší Jarmila, která nám vypráví rodinný příběh právě tak, jak se v jejích očích odehrával. Na svět přišla paní Jarmila Bartošíková 5. ledna roku 1932 a její první vzpomínky nevedou k radostným událostem. V červenci roku 1937 havaroval její tatínek při jízdě na motocyklu, narazil do nedaleké kapličky a přivodil si drobná zranění, kterým zprvu nevěnoval velkou pozornost. Jenže záhy dostal tetanus a po hrozných bolestech pak 11. srpna zemřel. Jakou váženou a milovanou osobou byl, dokazuje i vzpomínka v listech “Havlíčkova kraje” [viz Dodatečné materiály]. Rozloučit se s ním přijeli lidé z celého širokého kraje a na poslední cestu na borovský hřbitůvek ho vezly dva páry koní, doprovázeli ho místní sokolové, spolek zde založil a také spořádaně vedl. Na smuteční den dodnes nezapomíná ani Jarmila Bartošíková: “Na pohřeb přijel i můj bratránek z Prahy a ten vždy navymýšlel kdovíjaké opičárny. Během pohřbu nás pošťuchoval a my jsme se smály, a to se přeci na pohřbu nesluší, a už vůbec ne na pohřbu tatínka. Však jsme pak taky od maminky dostaly vynadáno.”

 

Z vlhkého pivovaru do stavení ve vsi

Kromě ovdovělé matky a dvou dětí zůstaly po náhlé smrti otce také nesrovnané peněžní účty. Nesplacené pohledávky za dodání piva teď měla po zemřelém muži vymáhat z hospodských sama matka. Brzy ale pochopila, že udržet chod hospodářství není v jejích silách. Netrvalo proto dlouho a Aloisie našla dětem nového otce, Františka Musila, za kterého se brzy provdala. Odstěhovala s k němu se svými dcerami, s čímž zprvu rodiče zesnulého nesouhlasili. Přesto si Aloisie i dcerky nové bydlení oblíbily a pochvalovaly, protože na rozdíl od podmáčeného pivovaru, který přešel do pronájmu rodinnému známému, bylo nové stavení suché a prosluněné. Aloisie pak Františkovi porodila dceru Evu a manželé společně vedli k úctě a dobrému chování všechny tři dcery. František Musil byl místním dobře známý. Na vesnici totiž vedl kromě pohostinství také řeznictví a desetihektarové hospodářství. Když se k tomu ale přičetly ještě pivovarské polnosti, stali se Musilovi s třiceti hektary největšími sedláky. O tom, že se jednalo o tvrdou a časově náročnou práci, není sebemenších pochyb.

 

Jméno v osudném notýsku mlynáře

S vypuknutím druhé světové války a příchodem hitlerovských vojsk přišla pětičlenná rodina znovu o tatínka. Za mouku mletou načerno, pro kterou dojížděl do nedalekého mlýna, zaplatil svobodou. Německé gestapo u zatčeného mlynáře objevilo notýsek se jmenným seznamem všech, kteří k němu pro mouku dojížděli. A mezi nimi i jméno Františka Musila. “Tatínka zavřeli tuším na rok nebo rok a půl. Nebylo to moc, ale stačilo to. Vrátil se až na konci války, ale my měly strach, že už ho neuvidíme. Všichni už byli snad po válce doma, ale náš tatínek nikde. A tak jsme s maminkou šly do kostelíku a daly za něj modlit.”

V době protektorátu, kdy byl František vězněn, se její maminka Aloisie starala o hospodu a práci v řeznictví zastal soused. Jedné noci se pak stalo, že k nim zavítali i partyzáni, kteří se ukrývali u hajného v lese. “Když jsme večer pracovaly v hospodě, zaťukali a maminka šla otevřít. Šly jsme vedle do krámu, jeden si nabral věci a druhý na něj mezitím čekal s tím, že kdyby někdo šel, má dát znamení.”

 

Dřina na polích

Po radostném vítání rudých osvoboditelů přišlo i brzké procitnutí. Místní děvčata jim nejprve mávala s kyticemi a s dojetím ronila slzy. Ale jen co poznala jejich chování, zamykala se před nimi a jejich zvrhlými úmysly na půdách. Po jejich odjezdu se život vracel zase do normálu. Hospodářství je zaměstnávalo natolik, že hned po válce se rozhodli hospodu zavřít a zanedlouho naložili stejně i s řeznictvím. Zemědělství se stalo jejich hlavní obživou a na výpomoc si tu a tam najali na sekání nebo sušení sena nějaká děvčata. Nebo na zimu do služby přijali potulného, který jim třeba jen kydal hnůj a oni mu na oplátku poskytli přístřeší. Třicet hektarů je třicet hektarů a času na radosti ani zbožnosti jim nezbývalo. “Když jsme se chtěli jít koupat, tatínek nám vždycky říkal, že půjdeme příště, že nejprve musíme práci dodělat. Jenže příště bylo zase něco jiného, a tak to šlo pořád dokola. Ani do kostela jsme v neděli nechodili. Nebyl zkrátka čas. Pamatuji si, že když se oraly brambory, tak já i tatínek jsme měli koně a každý táhl jednu brázdu. Celkem jsme měli koně tři a jeden z nich byl slepý. Tatínek ho ale nedal pryč a chtěl, aby dopracoval, a tak jsem s ním jezdila já.”

Jarmila od roku 1948 navštěvovala hospodářskou školu v Chrudimi. Než ale nastoupila, účastnila se na konci června XI. všesokolského sletu, který se konal na pražském Strahově. Byl doprovázen mohutným průvodem vedeným hustě zaplněnými pražskými ulicemi, který sledovaly davy lidí. “Volali jsme: ‘Ať žije Beneš! Ať žije Beneš!’” vzpomíná na poslední slet sokolů paní Bartošíková. Spolek Sokola totiž komunisté posléze umlčeli na jednačtyřicet let a i přes nesouhlas organizace ho začlenili do jednotné socialistické tělovýchovy.

 

Pak přišlo to zlo

Po dokončení školy pokračovala Jarmila prací v domácím hospodářství. S penězi jim vypomáhala nejstarší dcera Marie, která pracovala jako úřednice v záložně v Havlíčkově Brodě. Jinak ale všichni z rodiny dřeli na polích, jelikož se musely odevzdávat vysoké zemědělské dodávky. Vše jim navíc začali znepříjemňovat místní komunisté. Tak jak se to dělo v padesátých letech dle kolektivizačního plánu po celém Československu, i v Havlíčkově Borové mělo po nátlaku na místní zemědělce docházet šikanou a nezákonnou represí k postupnému združstevnění a likvidaci soukromých rolníků. “Předtím, než založili JZD, sebrali nám pole a taky koně, které pak po vesnici rozdávali. Měli jsme novou pěknou mlátičku, ale tu nám taky vzali a místo toho nám dali starý střep. Musel se pořád jen opravovat, abychom mohli přes léto vymlátit. Nikdy si ale nepamatuji, že by za tatínkem z JZD přišli a vstup do družstva mu nabídli.”

 

Vylijte to do odpadu

Nevítanou návštěvou byla i kontrola pánů z ONV. “Tatínek šel s jedním chlapem po hospodářských stavení a se mnou byl jeden, co šel po pokojích a hospodě, která už byla zavřená. Koukali do podlahy, jestli tam nejsou náhodou zbraně nebo nějaké zásoby. Mezitím co byli všichni pryč, s maminkou byl v kuchyni četník a povídal jí: ‘Co potřebujete schovat, to sem přineste a schováme to!’ Maminka běžela pro desetilitrový hrnec s mlékem do sklepa. Když se vrátila, řekl jí, ať to vylije do odpadu a nic se nezjistí. Maminka tak udělala a moc se jí tehdy ulevilo.” Nicméně tento heroický čin nejmenovaného četníka nebyl, jak se zdá, tak šlechetným a má i svoji dohru. Zmínka o uschovaném mléce se nakonec později objevila v důvodech pro obžalobu jako usvědčující okolnost, že obvinění vědomě mléko nedodávali. 

 

Tatínek i maminka vězněni

30. ledna 1958 se konalo s manželi Musilovými soudní líčení, ve kterém je Okresní soud v Chotěboři obvinil za poškozování provozu. František Musil byl odsouzen k devíti a jeho žena Aloisie k šesti měsícům odnětí svobody. “Nikdo z nás se soudního řízení neúčastnil. Tatínek ani maminka nechtěli, abychom tam šly. Jediný sedlák Miloš Dejmal byl u soudu a řekl: ‘Vždyť si to nezaslouží! Většího pracanta nebo dříče neznám.’” Po skončení soudu se manželé sklesle vraceli. Svým dcerám oznámili rozsudek a všichni se dali do pláče. Ještě předtím, než oba k výkonu trestu nastoupili, chtěl tatínek své dcery, které budou na několik dalších měsíců v hospodářství samy, zaopatřit zabitím jednoho svého prasete a o povolení si musel zažádat. Jenže hned druhý den přijeli z JZD a vepře jim zabavili a odvezli. Před odjezdem do věznice ještě František své ženě kladl na srdce: “Jez všechno, co ti dají!” Zřejmě mluvil pod dojmem své předešlé vězeňské zkušenosti. Výkon trestu si František odpykával na chmelnici v Podbořanech, kde tvrdě pracoval a vysloužil si povolení o zaslání jednokilového balíčku, ve kterém mu dcery posílaly sádlo. 

Aloisie byla pro změnu vězněna v pardubické ženské věznici, kde si ve stejnou dobu odpykávala trest i herečka Jiřina Štěpničková. “Maminka nám pak vyprávěla, jak paní Štěpničková byla šikovná, jak uměla ty ženské zabavit. Z hadříků, které ženské zařídily, ušila kostýmy na maškarní.” Také dětem po návratu vyprávěla, jak ji přiřadili na práci na zahradu. “Říkala: ‘Do rána nám tam vše vyrostlo. Celery i rajčata,’” vzpomíná Jarmila Bartošíková. Do pardubické věznice byly kromě internovaných politických vězeňkyň umístěny i prostitutky, vražedkyně a další ženy nevalného charakteru. Když se jednou paní Musilová ptala bachařky (shodou náhod pocházející z vedlejšího Peršíkova), proč právě s takovými musí být pohromadě, dozorkyně jí odpověděla: “To je právě ten trest!” 

Na návštěvu své maminky vzpomíná paní Jarmila Bartošíková dodnes. “Bylo to někdy v létě, a i když jsme jely jen na otočku, nejprve jsme musely brzy ráno pokrmit dobytek a teprve potom jsme mohly jet. Ten den bylo víc návštěv a pro každou z nich byl zvlášť jeden stůl. Na jedné straně já se sestrou a na druhé naše maminka, oblečená do hrůzostrašných chlapských hadrů. Chytly jsme se za ruce, ale dozorkyně nás okřikla: ‘Nedotýkat se!’ Když jsme odjížděly, maminky mi bylo ještě více líto, po tom, co jsem ji takhle viděla. Nepřeju vám to vidět. Já jsem brečela a brečela. Nikomu jsem si nemohla ani postěžovat. Věděla jsem, jaké to bylo utrpení, ale nechápala jsem, proč maminku zavřeli.”

Na rodinném gruntu si musely sestry poradit samy. Bylo nutné obstarat chlév s deseti kravami, na sedmdesát slepic, prasata a další domácí zvířectvo. Nic jiného než dřinu paní Jarmila neznala. “Denně jsem brečela, to si pamatuji moc dobře. Celá obrečená jsem myla naši dřevěnou podlahu. Jezeďáci se o nás vůbec nestarali. Nikdo z nich nepřišel pomoct, ani nás navštívit, a nikdo ze vsi se s námi nebavil. Sama jsem každý den nosila do výkupu pětadvacetilitrové konve s mlékem. Cítily jsme se jako otrokyně. Vždy ráno, než Eva odjela do školy, pomohla mi podojit krávy, a protože byla silnější, podojila jich víc než já.”

Aloisii Musilovou propustili po půl roce. A pár dnů nato za dobré chování i jejího manžela a oba poté pracovali v místním jednotném zemědělském družstvu (JZD). Po návratu z vězení pozvala Františka Musila Státní bezpečnost do Chotěboře, kde se ho snažili přemluvit ke spolupráci s tím, že pokud nabídku přijme, bude jejich dcera Eva moct studovat, což jí po dokončení chotěbořského gymnázia nebylo umožněno a musela nastoupit do borovského JZD. František Musil nabídku rázně odmítl a udělal dobře, protože Eva si vymohla jezdit přes zimu pracovat do hor, kde poznala svého budoucího německého manžela, se kterým se nakonec odstěhovala za hranice.

V šedesátých letech, v krátkém období tvůrčí svobody, režíroval v prostorech pivovaru Karel Kachyňa syrovou filmovou baladu Noc nevěsty, zachycující atmosféru násilné kolektivizace a tváří v tvář střet náboženské prostoupenosti a tvrdé komunistické ideologie. S příchodem normalizace byl však snímek z filmových pláten stažen a veřejnosti zůstal uzamčen až do pádu komunistického režimu.

Musilovým byl za jejich dřinu a neoprávněné věznění přiznán důchod o několika málo stovkách korun. František zemřel v roce 1976 a po manželově smrti Aloisie pronesla: “Tady ho nepochováme, protože se k němu špatně zachovali.” Ani ona se bohužel svobodné doby nedožila. Zemřela v květnu 1989 a oba jsou pochováni v Jihlavě. 

Po roce 1989 byly rodině navráceny v dezolátním stavu ukradené budovy pivovaru. Střecha zřícená k zemi vypovídala o bídné úrovni socialistického hospodaření, když sem v padesátých letech nahnalo nově vzniklé JZD dobytek, který se pak doslova brodil v kopkách nevykydaného hnoje.

Jarmila Bartošíková říká, že měla v životě dvě přání - tím prvním se stalo zbudování rodinného domku v Jihlavě poté, co se v roce 1959 provdala. Tím druhým, celoživotním přáním, které muselo pár měsíců přečkat pandemickou krizi na jaře roku 2020, byla snaha podat výpověď o perzekuci rodiny pro Paměť národa. A to se jí v červnu roku 2020 splnilo. V nově demokratickém státě se vždy pravidelně účastnila voleb a k principům a základům svobodného života vedla jak svoji dceru, tak vnučku, se kterými o politice dodnes rozmlouvá a spolu vyhlíží další prezidentské volby.