Alena Bartošová

„Já skočím o čtyři roky zpátky, jestli můžu, rok 1968, to, co bylo předtím, uvolnění. Pražské jaro, snahy o větší demokracii a o svobodu. A pak šok 21. srpna. Jak jste prožívala tuhle dobu?“ – „Ten večer a noc jsem prožívala doma, slyšeli jsme najednou, že se něco děje. Lítala nad námi letadla, bylo to těžké. Ještě v noci jsme si pustili rádio, a teď jsme slyšeli hrozné zprávy. Tak jsme si i pobrečeli.“ – „To jste už byla s manželem?“ – „To už jsem byla s manželem.“ – „A v Jablonci jste se dostali do styku s okupačními vojsky?“ – „Vím, že přes Plavy a přes Tanvald se valila jedna kolona za druhou na Prahu.“ – „Viděla jste je taky? Bylo to hodně těžké?“ – „Viděla. Bylo to těžké. Chlapi si někde mysleli, že něco zmůžou, když je půjdou stopovat a zastavovat, ale nebyla šance.“ – „A co doba potom, když očekávání, že u nás bude líp, že se něco změní, vystřídalo zklamání. Jak jste to brala?“ – „Bylo to těžké, ale díky tomu, že jsme měli sport, tak jsme se trošku ze všedního života zakousli do tréninku. Projevilo se to v tom, že když jsme jeli na závody, tak jsme se s nimi [se Sověty] nekamarádili. Pokřikovalo se na ně. Oni za to ale taky závodníci nemohli. Měli jsme mezi nimi kamarády, sami z toho byli nešťastní. Ale tyhlety věci, když si pánové nahoře něco rozhodnou, je to strašně složité.“

„Tak ve zdravotnictví je vždycky práce. To není, jako byste si tam šel odpočinout. V šest ráno jste nastoupil, ve dvě konec, měl jste toho plné kecky. Ale mě práce bavila, líbila se mi a ještě jsem chodila na tréninky. Stalo se mně jednou, že jak byly v nemocnici boxy a podle boxů byla prosklená chodbička a na konci chodbičky kojenecká postel, tak jsme v noci musely zpracovávat administrativu. Něco jsme zapisovaly, jenomže jsem byla na tréninku a byla jsem strašně unavená. U psaní se mi klížily oči, tak jsem vstala a šla jsem se projít po chodbičce, abych se rozpohybovala. Došla jsem na konec chodby a narazila jsem čelem do postele, usnula jsem v chůzi, tak strašně jsem byla unavená... Druhá sestřička se ptala, co dělám. ‚Promiň, já jsem usnula vestoje.‘ Bylo to náročné, trénink i práce, ale mně se to líbilo.“

„Oni se snažili pro inostrance [pro cizince] vytvořit ideální podmínky a nezasvěcovat je do toho, jak žijí běžní Rusové. Po tři roky jsem se účastnila mezinárodních závodů v Murmansku na konci sezony a pak severské turné Švédsko, Finsko, Norsko. Do Murmanska jsme museli dojet vlakem z Moskvy, jeli tam ruští turisti, my měli dvě kupé jako závodníci. Považovala jsem si toho, tři dny skoro trvala cesta a ve vlaku jsme i spali, považovala jsem si toho, že jsme si povídali s normálními Rusy. Bavilo mě s nimi si povídat, říkali mi, když jsme vystupovali v Murmansku: ‚A ty ně russkaja?‘ Nechtěli mi věřit, že jsme se ve škole učili rusky, pak jsme jeli autobusem do Finska, přes hranici, a mohla jsem překládat finským a švédským závodníkům do ruštiny, uměla jsem i němčinu i ruštinu. Ukončili jsme sezonu severským turné, přijeli jsme domů až na konci dubna, na začátku května, všechno bahno se už tady odehrálo a už kvetly kytičky. Měla jsem jarní zájezdy na severu ráda, měla jsem tam nejlepší výsledky. Dřív se nejezdil svěťák, byly jen mezinárodní závody. Když si probírám pohárky, diplomy, medaile, říkám si: Sakra, byla jsem docela dobrá na těch závodech.“

„Vycházeli mi vstříc. Pamatuju si, jak jsme jednou byli na soustředění ve Vysokých Tatrách. Běželi jsme po kamenitých cestách na Solisko, najednou jsme předbíhali turisty. Vrátili jsme se pak domů do Jablonce a nechal si mě zavolat tehdejší ředitel OÚNZ [Okresního ústavu národního zdraví] a říká: ‚Asi jsem vás viděl v Tatrách, my jsme tam sotva dejchali, a vy jste tam běželi na čas.‘ Byl překvapený, co všechno musíme v tréninku dělat, a docela mi fandil.“

„Jsem si nejdřív myslela, že to na intru bude hezké, ale pak jsem zjistila kvůli trénování, že to vůbec nebylo. Celou dobu jsem dojížděla a při sportu to byla komplikace. Kanoistika byla i v Liberci, ale nikoho jsem neznala, a než jsem se rozkoukala… V Jablonci byla parta, vrátila jsem se a usoudila jsem, že bude lepší dojíždět. Měly jsme v té době pěkné výsledky, na to, že jsme kroužily jenom na přehradě. Například měly jsme jet na mezinárodní závody dorostu, ale protože děvčata z Prahy měla tatínky na kanoistickém svazu, dostala přednost. Jela místo nás děvčata z Prahy, a to nás otrávilo. A hlavně trenér Ciller dělal trenéra kanoistiky i lyžování, doplňkově ke kanoistice jsme začaly hodně běhat a jezdit na lyžích, a tak sport v přírodě, v lese a na sněhu, najednou převážil. Zvítězilo lyžování nad kanoistikou, v dorosteneckém věku jsem jezdila kanoistiku docela dobře, byly jsme i do tří v republice.“

„No hned jak roztál sníh a než zamrzla přehrada, tím se to řídilo. Byla nevýhoda, že Pražáci [kanoisti] na Vltavě mohli jezdit mnohem víc než my. Doháněli jsme to na lyžích, doplňkovou přípravou. V tělocvičně jsme hodně posilovali, dělali jsme atletiku, běhali jsme s atlety přespoláky. Doplňkově jsem se začala učit lyžovat asi tak v sedmnácti letech, na běžkách. Už ve dvaceti jsem bojovala o místo v reprezentaci, nebála jsem se tréninku, zátěže, obojí je docela fyzicky náročné. A hlavně jsem neměla tělo vyčerpané od dětství jako děti teď, když začínají v útlém dětství, tak už ve čtrnácti je to nebaví. Já jsem začala sport objevovat, až když jsem z toho měla rozum, a tím mě to víc bavilo. No a pak tam v dorosteneckém věku byla motivace, že se tam pohybovali kluci a líbili se nám. O to víc jsme trénovaly, o to víc jsme chtěly chodit na trénink.“