Margit Bartošová

„Tatínek byl původně tesař. A potom, to byla taky zajímavá věc, musel – základní vojenskou službu absolvoval v československé armádě – ale potom, když byla mobilizace, tak se nechal mobilizovat. Musel. A potom, když teda byl protektorát Böhmen und Mähren, tak musel na frontu. Takže byl v podstatě celých šest let v německé armádě, a když se vrátil, tak byl moc rád. Takhle – on byl v americkém zajetí a našel tam nějakou dobrou práci. Asi byl potom u nějakých dobrých lidí, že chtěli, aby tam zůstal a aby nás tam s maminkou dostal přes Červený kříž, jenže tatínek chtěl zpátky. Takže si přesně pamatuju, že v roce čtyřicet pět na Vánoce nám ho jeden [člověk] přivedl.“

„Hnedka vlastně po tom 90. roce začali sem jezdit ti bývalí, kteří tady žili, kteří se tady narodili a vyrostli, a samozřejmě první cesta šla do muzea, protože oni neměli možnost před tou revolucí vlastně třeba ani do archivu, ani nikam, takže teprv to se jim otevřela cesta. Spousta z nich napsala moc krásný knížky o historii tady těch měst a městeček. První počinek byl Špindlerův Mlýn. Ten pán, bohužel vloni zemřel, pan Richter, ten první knížku, kterou tady o těch městech sepsal, tam je vždycky v těch knížkách spousta fotek. A oni měli to štěstí, že ještě plno lidí žilo, že ještě se mohli s těma lidma zkontaktovat a že mohli od nich získat nějaký rodinný fotografie, nějaký zajímavý věci. To teda musím říct, že jsme měli spoustu známech mezi těmahle lidma. Třeba krásná knížka je o Lánově, Dolní a Prostřední Lánov. Já jsem to pak používala, protože já jsem vlastně začala provázet německý turisty potom, když jsem odešla do důchodu.“

„Ale on měl problémy v tom muzeu s tím Fléglem, a to on prostě... Historka například: To si všichni určitě pamatujou, že byly takzvaný švédský košile, to byly takový košile s těma knoflíčkama. Manžel jednu měl, přišel v ní do práce a ten mu řekl: ‚Co to máte na sobě?‘ A on říká: ‚No, to je teď móda, to se jmenuje švédská košile.‘ A ten říká: ‚No, a kdyby to bylo ruské, tak by to nikdo nenosil.‘ On byl skutečně takovej zapálenec. Taky když jsme tenkrát, ale to už je pozdější. Když jsme porazili Rusko v hokeji, jak byla ta velká sláva, tak tady byla přichystaná kapela v automobilce – to bylo vlastně po 68., v 69., že jo? A byl průvod městem, že v životě tak nebyl průvod velkej, a všichni muzejníci u domu, kde žil ten pan Flégl, ten bývalý ředitel muzea, tak tam mu chtěli vytlouct vokna. A my jsme je museli strašně krotit, aby to neudělali.“

„Tenkrát tam u tý továrny byly... no, to byl takovej lágr. Byla to taková dlouhá budova s několika místnůstkami a tam žily tenkrát za války Židovky, my jsme jim říkali Židovky, protože vlastně za hranicema nedaleko byl ten koncentrační tábor Gross Rosen. Spousta jich bylo v Žacléři a taky právě i v těch Bernarticích. Pracovaly v tý textilce a já, teda mám takovej pocit, že je nikdo moc nehlídal, protože ony tam chodily po venku, že jsme se třeba i s nima sešly s maminkou a maminka s nima hovořila. No, a teď k tomu: skončila válka, neměli zaměstnance do textilní továrny a nějak v těch 50. letech, když se rozpouštěly kláštery, tak v tom stejným lágru, kde byly ty jeptišky za války, pardon, ty Židovky, tak žily jeptišky, který zase pracovaly v tý továrně. A s těma my jsme se kamarádily, protože ony byly takový mladý, veselý. Vždycky na nás čekaly, když jsme šly ze školy, šly nás vyprovodit, protože já jsem to měla do školy půl hodiny pěšky tam i zpátky další půlhodinu. Jezdily tam na kole, chodily s námi kopat fotbal, no byly takový veselý. Kam se pak poděly, to nevím. Dokonce nás jednou propašovala jedna z těch jeptišek do toho jejich ubytovny, protože ony tam měly takovou kapličku udělanou a chtěly nám to ukázat, jak to tam mají krásný. To nesměla matka představená vědět. Měly nádhernej pěveckej sbor, kvůli kterýmu potom chodilo spousta lidí do kostela, protože tam vždycky zpívaly v kostele.“