Helmut Bartsch

„Vedle našeho pole byla velká louka a ti Angličani tam hlavně v neděli hráli fotbal. Když jsme tam chodili, a za války nebyl k dostání balon ani čokoláda, a oni měli všechno. Dostali od Červeného kříže konzervy, čokoládu, všechno. My jsme došli a oni měli dva balony a jeden nám vždycky půjčili a my jsme vedle hráli. Dozorci někdy byli, někdy nebyli. Byl tam jeden mladej, jmenoval se Gerhard, a potom tam byl nějakej starej, kolem šedesáti, ale ten tam nechodil. Oni nikam neutíkali. Proč by utíkali. Dělali v lese pár hodin, měli svého kuchaře. Řekli jsme, ať nám ten balon nechají, a ten jeden říká: ,No jo, ale my máme chuť na vajíčka.‘ Já říkám: ,To nebude problém.‘ Doma jsme měli slípky a u souseda (Hauke, pozn. autora), ti měli větší hospodářství a hodně slípek. A ten mladší syn Bertig, který ještě žije v Německu, sbíral vajíčka. Tak ty jejich slípky jako přestaly nést. Shromáždili jsme vajíčka, v zahradě jsme to zadělali a zakopali. Když jsme měli dost, tak jsme šli. Ale oni na té louce nebyli. Tak jsme šli dolů k táboru. Přijdeme k táboru, tam bylo takový nádvoří a tam s tím balonem driblovali.“

„Oni přišli v noci, najednou bouchali na dveře, a to byl hlavní komisař z Uhelné, který pocházel z Ostravy, a s ním nějaký voják. Najednou bouchali. Proč a jak, nikdo neřekl: ,Oblíct a s náma.‘ Já jsem taky spal v té ložnici. Tátovi se po zranění těžce vstávalo. Tak hned dostal po tlamě od toho vojáka. Moje matka se trochu ohradila: ,Co se tady děje? Vždyť nic neprovedl.‘ A ten komisař už uměl německy: ,Sitzen sich! Nebo vás zastřelím.‘ Tak ho odvedli a my se sestrami a matkou jsme se schovali. Kdo ví, jestli nepřijdou i pro nás. U souseda v křoví v lese jsme se schovali. Začalo pršet, tak jsem šel domů na průzkum, a už pro nás nikdo nepřišel.“

„Měli tam několik pušek a stáli tam (henleinovci, pozn. autora). Jak financi šli, tak byli ozbrojení a měli ruční granáty. A jak byli u mostu, tak je zastavili: ,Stůjte! Vzdejte se!‘ Ti dva skočili do potoka pod most a netrvalo dlouho a jeden z nich, byli tam Majzlík a Gebauer, hodili ruční granát na druhou stranu. Hned tam bylo střepinami asi sedm raněných. Mezi nimi nějaká Scharmannová, co byla zvědavá a nedala si říct. Kousek dál bylo hospodářství, tak tam je zavedli a ošetřili. Nebylo to vážný, ale krváceli. Jak tam hodili ten granát, tak oni tím směrem stříleli. Ale už byla tma. Mezi nimi byl nějakej Hutner. Ten byl potom deset let zavřený. Tak stříleli tím směrem a byl klid. A ráno tam ležel mrtvý. Měl průstřel do hlavy, asi jak nakukoval. A ten druhý utekl tím potokem.“