Václav Bartuška

„Pro většinu z nich jsme byli my stávkující studenti ti, co rozvrací ten režim. A my jsme na první den přitáhli záběry kamer z Národní třídy. To se pustilo, bylo to dvacet minut záběrů. A musím říct, že to strašně zapůsobilo na ty řadové poslance, protože najednou viděli něco, co… To začalo celé tím, že ještě předtím, než jsme to pustili, tak tam byla poslankyně České národní rady. Taková hodná paní, pekla výborné koláče. Byla to strašně hodná ženská z lidu, která se ptala, co budeme vyšetřovat, že u ní na obvodu se mluví o tom, že studenti 17. listopadu napadli Veřejnou bezpečnost, mlátili je lešenářskými trubkami, házeli po nich dlažební kostky. Jestli se bude vyšetřovat tohle – to násilí studentů na Veřejné bezpečnosti. My jsme na ni koukali, jako že o čem to mluví. A pak jsme pustili ty záběry, ta ženská měla slzy v očích. Pak za mnou šla a říká: ‚Oni mi lhali!‘ Já říkám: ‚No ano. Vás to překvapuje?‘ A ona říká takovým zlomeným hlasem: ‚Soudruzi mi lhali!‘ A já říkám: ‚Co jste čekala? Samozřejmě. Ano.‘ Ona ještě dodává: ‚Nám pořád říkali, že jste měli ty lešenářské trubky a že jste tam mlátili ty soudruhy. Že jsou těžce ranění příslušníci Veřejné bezpečnosti a že jsou teď v nemocnici.‘ Tenhle narativ komunisti v prvních dnech po Listopadu vypustili. Já jsem to bral jako úplně bizarní věc. Ale myslím si, že nebýt těch našich výjezdů do krajů, že jsme jezdili ven s tím svědectvím o tom, co se stalo, že to mohl klidně být ten narativ, který by ta moc úspěšně implantovala v zemi. To se naštěstí nestalo.“

„Pro mě pondělí 20. listopadu byl úžasný okamžik. Dodnes, když na to vzpomínám, tak mám husí kůži. My jsme šli ráno do školy v sedm s tím, že tam zabarikádujeme vchod, vstup na fakultu, že nepustíme děkana a další takové ty profláklé bolšány a že bude okupační stávka, že tam budeme i spát. Měli jsme představu, že tam přijdeme v sedm ráno a v půl osmé už tam bude policie, Veřejná bezpečnost, která nás posbírá, nebo přijede Státní [bezpečnost] a sebere nás. A že odpoledne už budeme někde v báni. A nikdo nepřijel. Ani v půl osmé, ani v devět, ani v deset. Naopak začaly chodit zprávy, že další fakulty jdou do stávky. A já jsem opravdu šel to ráno do toho s tím, že budeme ve stávce my, filozofická fakulta, DAMU a možná nějaké umělecké školy. A to bylo zhruba všechno. Pak vám najednou někdo říká, že právníci jsou ve stávce. Pedagogická a lékařská fakulta – pak všechny lékařské fakulty. Pak ČVUT a pak začaly chodit zprávy, že i mimopražské [fakulty] stávkují. Brno, Ostrava, Hradec, Budějovice. Najednou si říkáte, co se to děje... Bratislava, Žilina, Košice. Je poledne a vy vidíte, že se něco stalo napříč celou zemí. Já do dneška smekám před lidmi, co začali stávku mimo Prahu. Protože pro nás to bylo snadné – my jsme zažili 17. listopad. Ale pro ty, co začali stávku v Olomouci, v Bratislavě, v Brně, v Budějovicích – před těmi smekám, protože to byli frajeři. Neměli ten zážitek, co jsme měli my. Pouze na základě toho, že my jdeme do stávky, tak do toho šli s námi. A nebýt jich, tak nás samozřejmě zlomili. Praha samotná by nezvládla nic.“

„Ono to bylo bizarní v tom, že oni hledali organizátory. A v nějakém tom jejich modelu uvažování jsem jim z toho vypadl, jako že jsem jeden z lidí, co to dávali dohromady. Jednak jsem byl student – navíc fakulty žurnalistiky – a aktivně jsem tam běhal a byl jsem na té demonstraci aktivně přítomen, tak si mě nějak zařadili do kategorie lidí, co se o to nějak zapříčinili. Což nebyla pravda. A těch pět hodin [výslechu] na mě stále hučeli, kdo to organizoval, jak jsem s nimi v kontaktu, kdo to je, kdo nás platí, kdo to celé dělá. Já jsem říkal: ‚Já o nikom nevím. Já nikoho neznám. Nikdo mi nic neplatí. Prostě jsem šel do centra města a pak jsem šel s dalšími lidmi, s davem.‘ A oni si mysleli, že jsem nějaký strašně chytrý, co ví, jak mluvit u výslechu, což vůbec nebyla pravda. Já jsem říkal pravdu. Já jsem prostě nikoho neznal, já jsem tam s nikým nebyl. A oni mi po těch pěti hodinách dali na vybranou. Řekli: ‚Buď nám tady podepíšeš spolupráci, nebo půjdeš do kriminálu.‘“

„Lidí z praxe tam chodilo minimálně. Přednášeli vám lidi, od kterých jste nikdy nic nečetl a nikdy jste od nich nic nečekal. Byla tam slavná skripta Propedeutika žurnalistické praxe čili příprava na praxi, kde byly věty typu: ‚Redakční budovy dělíme na přízemní, patrové a vícepatrové.‘ Bylo to v tomhle směru úplně bizarní. Na druhou stranu tam byla výborná čeština. Já měl vlastně pět semestrů češtiny plus zápočty a velmi tvrdou zkoušku. Bylo tam několik přednášejících, kteří znali zahraniční a západní média a něco o tom věděli. Byly tam slušné dějiny žurnalistiky – jak se vyvíjela historicky. Měli jsme velké štěstí, že jsme ani nedošli k té etapě, kde byl vědecký komunismus. Ale měli jsme takové ty dějiny MDH – dějiny mezinárodního dělnického hnutí – které byly fascinující tím, že já jsem dějiny českého socdem díky dědečkovi a tatínkovi znal docela důkladně, protože můj dědeček to zakládal. Takže když tam byla nějaká přednášející, která nás učila dějiny ČSSD, o jejím zakládání, tak jsem ji opravoval, protože to znala blbě. Podobně jako pak při těch výsleších, já jsem [na škole] zažil takový ten rozkládaný socialismus. Na té fakultě v tom roce 1987 a 1988 přednášeli lidé, kteří tam z velké části neměli co dělat. Moc toho neznali. Asi byli kádrově v pořádku, ale bylo tam strašně málo vědomostí.“

„Já jsem vyrůstal v tom, že se v životě nepodívám na Západ. Moje maminka byla jednou – v roce 1961 nebo 1962 – na tři dni ve Vídni. To jsem poslouchal celé svoje dětství. Byla jednou v životě na Západě. Táta nebyl ani jednou. A já jsem vyrůstal v tom, že se možná jednou podívám do Ulánbátaru, ale rozhodně ne do Mnichova nebo do Vídně. Byla jedna půlka Evropy, která vůbec neexistovala. Pak byla ta naše půlka – východní blok. A bylo takové bezčasí. Když už jsem začal trochu brát rozum, tak jsem zažil tu sérii – my jsme tomu říkali ‚kremelský seriál‘ nebo ‚kremelské pohřby‘ – kdy krátce po sobě umřeli Brežněv, Andropov a Černěnko. A ta marnost, kdy vidíte, že ten režim už nemá vůbec… Měli jsme štěstí, že jsme byli sousedé jak západního, tak východního Německa. Viděl jste vedle sebe na ulici zaparkovaného trabanta a volkswagen. A bylo vám jasné, který režim je úspěšný, a který není. Slyšel jste o někom, kdo utekl na Západ nebo komu utekli rodiče nebo nějací známí. A bylo vám jasný, že utíkají lidi od nás na Západ a nikdo ze Západu na Východ. Takže ten pocit, že jste v nějaké nešťastné části Evropy tady byl. Zároveň se nám materiálně dařilo slušně. Měli jsme relativně všeho dost. Tady bylo maso v obchodech a bylo jídlo. Sice se na auto čekalo kolik let a stály se fronty na zájezdy k moři a fronty na pomeranče... Fronty – prostě stání front na všechno. Ptaní se, jestli už něco přivezli, jestli už něco bude.“