Bc. Jaroslav Bašta

„Ten leták, který byl k tomu 21. srpnu, ten nejmenší s těmi deseti body, tak to byla aktivizace letáku z roku 1939, které se rozdávaly před těmi demonstracemi, které skončily tím zásahem německé policie a vlastně pak popravou těch studentských vůdců. My jsme pak k tomu ještě vymysleli, tuším že s Ivanem Dejmalem a s Pavlem Šremerem, ten leták, který se tvářil jako nějaké prohlášení mladých a tvářil se, že je tam nějaká revoluční socialistická strana – který končil tím, že ‚příští jaro už nezadusí tanky, protože mezi námi jsou taky tankisté‘ a takovéhle. Jeden čas všechny tyhle letáky byly vystavené v Muzeu SNB na Karláku, teď občas se dají najít v nějakých odborných publikacích.“

„Studentský radikalismus se tam neprojevoval tolik v odporu proti tomu komunismu nebo něčemu podobnému, ale v odporu proti okupaci. Takže jsme hledali nějaké alternativy, protože prostě ten pojem ‚demokratický socialismus‘, který byl součástí pražského jara – tak nám tenkrát ještě nedocházelo, že je to protimluv. Že takhle asi to úplně skoupit nepůjde. Takže jsme hledali nějakou docela radikální cestu, a protože v té době se začaly publikovat některé věci od Isaaca Deutschera a Milovana Djilase a další, což vycházelo taky v těch Literárkách a v dalších novinách. Navíc tam byl příklad té Jugoslávie, těch Rad pracujících, které měli v těch podnicích – prostě tahle alternativa – takže jsme o tom začali uvažovat a nakonec někdy, to bylo, tuším, 2. prosince 1968, na koleji, dokonce u nás na Větrníku, jsme se rozhodli, že něco podobného založíme.“

„Bylo to dáno tím, že mezi tím, kdy jsem skončil na mostech, to bylo na konci února, a konkurzem, který byl na mé narozeniny patnáctého května devadesát, tak mne poprosil Ivan Dejmal, který byl v rámci Občanského fóra na prověrkových komisích na ministerstvu vnitra, jestli bych ho nevystřídal, protože on se dal posunout na místo ředitele nějakého ústavu. Tak jsem mu na to kývl a pak mne to docela zaujalo a nakonec, den po tom, co jsem vyhrál konkurz, tak mne přesvědčoval Honza Ruml, který se stal mezitím náměstkem ministra vnitra a měl na starosti Úřad na ochranu ústavy a demokracie, jestli bych tam nezůstal a nenastoupil jako ředitel toho protiteroristického odboru. Tak jsem si nakonec říkal, že archeologie je věda do dobrých časů, klidných, a teď že bych měl dělat něco pro vlast, takže jsem na to kývl.“

„V době, kdy jsem tam byl já, tak ještě doznívaly speciálně v těch regionech dvě věci. Zaprvé tam zvolna skomíral Sovětský svaz z hlediska personálního výběru a politiky a další a zadruhé tam ještě běžel takový jelcinovský model ‚vezměte si tolik nezávislosti, kolik unesete‘, což leckde vedlo k tak extrémním případům, jako třeba Čečna. I jinde to vyvolávalo tyhle spory. A pak je tam ještě třetí moment, který se nejvíc projevoval na regionální úrovni, ale někdy byl přítomen i v celostátní politice. To je z tohoto pohledu poněkud nešťastná přímá volba. Protože přímou volbou se v Ruské federaci tehdy volili starostové měst, gubernátoři – a prezident. Vůči tomu prezidentovi si většina z nich tolik nedovolovala, ale neexistoval v době, kdy jsem tam byl, žádný region, ve kterém by byla dobrá spolupráce mezi přímo zvoleným starostou velkého města, případně sídelního města té gubernie, a gubernátorem. Protože oni měli pocit, že oba dva mají stejně silný mandát, protože byli zvoleni přímou volbou lidu.“