„Když jsme už byli potom ve Francii, tak tam byli dva bordely. Jeden pro důstojníky, jeden pro mužstvo. Šéfka lékařka byla major. Hromadu od těch Francouzek, od těch nakaženejch, a to byla přímo nějaká ta armáda, ta vychovávala nakažený ženy, aby nakazily vojáky. Kapavka, syfilis, šankr, všecko, a kdo vlezl do bordelu, tak když vylezl ven, tak tam byl poddůstojník, těžkej frajtr, nebo cosi takovýho a byla tam taková defilace. A lístek, u které jsi byl. Dobře, měl jsi papír a byl nakaženej a neměl papír, dva roky zákaz dovolené. Vyléčili, ale zákaz dovolené.“
„Ještě jak jsme byli u toho vídeňskýho města, tak letěli, letěli, letěli. Jenomže my jsme byli zvyklí, jak házeli bomby, ten hukot jako to všechno. A tehdy hukot nebyl. Já říkám: ,Tady se něco děje.' A oni nalétávali na nás. Tady jsme měli radary, tady byla taková stráň dolů a dědina. Vyháčili kolik stovek těch bomb. Víte, jaký to byly? Ty střepinový. Kdo byl schovanej, dobrý. Ale jináč jak řešeto. A za chvilku po tom hukotu volal ten starosta. Všichni chlapi dolů. Krompáče a lopaty. Osmdesát mrtvých. Dobytek, lidi, děti, všechno bylo zničený. Tak jsme kopali hromadný hrob.“
„No a tak jsme přišli tam a teďka uniformy, chlapi, samopal, zeslíct. Říkám: ,Co blbneš?' -- ,Říkám: Zeslíct!' A to byli partyzáni, kteří už nenarukovali. Přišli třeba na dovolenou nebo utekli se zbraní, ale chtěli uniformy. Protože uniforma je uniforma. Kdo věděl, že jsi partyzán. ,Zeslíct! Do bot! Podvlíkačky! Košilu! Dobře. Děkuju.' Tak jsme mastili. Výstup byl dvě a půl hodiny. Ještě dobře, že byl už tak začátek května. No a tak jsme přišli navrch a ten oberlajtmant, jak se říká, nadporučík: ,Chlapi! Vy jste se zbláznili!' No, do pozoru se nemůžeš postavit, protože nemáš uniformu. ,Pojď sem nahoru. Co se stalo?' -- ,Zeslíkli mě rakouští partyzáni.' -- ,No, to já už dolů nepůjdu.“
„Přijdou Němci. Tak přišli. Tehdy to bylo desátýho září. Akorát se vybíraly zemáky. Přišel soused: ,Pojď se podívat, v Rapotíně jsou Němci.' No tak říkám: ,Dej mi pokoj, potřebuju vybrat zemáky. A né tam.' No tak jsem je viděl. Jely ty pásový vozidla a všechno možný. Tam byli s těma flinkama, přilby. No jezdilo to tady přes Jeseníky, Frývaldov, přes Sedlo až do Zábřehu, až do Mohelnice. To bylo nějak domluvený. Tam byla čára. Tam vznikl protektorát.“
„Já jsem ještě tehdy měl tu krávu. Tu Belelutu jednu. Tak jsme hospodařili. Potom přišel nějakej Neuman: ,A já si jdu pro krávu.' Jednu už si vzali. Já mu říkám: ,To nemáš ani řetěz?' -- ,Řetěz patří ke krávě.' No a já jsem potom plakal. Na cestě. Kráva furt se otáčela. Protože to nebyl on, kdo s ní celej život pracoval. To byl cizí člověk. Furt se otáčela a bučela.“
Vladimír Baum se narodil 13. července 1922 v německé obci Petrov nad Desnou, osada Terezín. Jeho otec Josef byl Němec, maminka Cecílie Češka. Do školy chodil v Rapotíně a Šumperka s vyučováním v českém jazyce. Po obsazení Sudet byl v lednu 1939 povolán do německé armády a přidělen k Luftwaffe jako pilot. Absolvoval výcvik v Jüterbogu a byl převelen do Francie, kde se zúčastnil náletů na Anglii. Při čtrnáctém letu byl sestřelen a musel nouzově přistát. Měl těžký otřes mozku a už nemohl létat. Po vyléčení byl přidělen k radistům. Po ročním výcviku v Nancy se dostal do Chorvatska, kde pracoval na radarové stanici. Po třech měsících byl opět odvelen. Tentokrát přes Maďarsko a Polsko do Ruska. Ovládal tam radiostanici, která se nacházela šest kilometrů před Leningradem. Po pěti měsících onemocněl a byl poslán domů na léčení. Po rekonvalescenci odjel do Vídeňského Nového Města opět na radarovou stanici. Tam byl svědkem dvou velkých náletů. Zakrátko byl znovu převelen, tentokrát do rakouských Alp, kde stavěl vysoko v horách další stanici. Zničili ji spojenci náletem a Vladimír Baum u toho málem přišel o život. Po válce byl internován v zajateckém táboře. Poté odjel do Vídně za sestřenicí a krátkou dobu tam žil a pracoval. V zimě roku 1947 se vrátil domů. Roku 1949 dostal československé občanství. Zemřel v červnu 2011 v osadě Terezín.
