Rudolf Baumruk

„V té době byla ještě Praha bombardována německou armádou, takže jsme viděli, jak to vypadá, když ta bomba vypadává z letadla. A jak říkám, tam si člověk teprve dovedl vážit života, co to znamená. Ať už se schová za roh nebo kamkoliv, aby přežil. V té době, když jsme tam tak [byli], tak si ti Pražáci mysleli, že jsme snad něco z Hitlerjugend nebo [tak]. Až potom, když jsme jim vysvětlili, jak jsme byli zataženi do toho vlaku, tak se o nás postarali a v jednom hostinci nás všechny ubytovali. Po ubytování a najezení nás vyzvali, abychom šli trhat dlažbu a dělali – jak se tehdy dělaly – ty zátarasy, aby do těch ulic nemohly tanky. Také nás použili k tomu, že jsme čerpali benzín a pohonné hmoty. [Ty se] lily do lahví, [které] se pak házely na tanky, což jsem [ale] nikdy neviděl, že by k něčemu takovému došlo. Ubytováni jsme byli v tom hostinci, a když byl nálet, tak nás všechny cpali do sklepa, kde už bylo puštěné rádio. A tam už se jasně jevila propaganda, co a jak, protože 6. května řekli: ‚Američané stojí za Plzní v Rokycanech a nechají krvácet Prahu!' Tam už bylo vidět, jak se ti lidi začínají dělit [podle] smýšlení těch nebo těch. Potom... Když nás potřebovali na nějakou práci, tak nás prostě poslali. Ale já už jsem se s tou skupinou, s tou určitou částí nesetkal, jenom s jinou, se kterou jsme jeli z Prahy až 14. května, protože na Budějovice měla být údajně trať Praha-Plzeň přerušená, takže jsme jeli oklikou. A v těch Budějovicích bych byl přišel pomalu o život, když tam byli Rusáci. Najednou se [totiž] proti mně objevil takový malý Rusák se slovy: ‚Davaj hodinky!' A kdyby tam nekřičel nějaký Čech, ať mě nechá na pokoji, tak bych to asi nepřežil.“

„[V tom Smilově] nás bylo asi padesát a ten SA-Mann nás tam měl na starosti. A byl mezi námi jeden, který vynikal takovým skautským životem, a když bylo 4. května, tak řekl: ‚Ne, tady vyrazíme dveře, rozdám jídlo a jdeme pěšky do Šternberka.' Z toho Šternberka jsme jeli vlakem do Olomouce a to už ty poměry začaly být nejisté. Co se tu bude dít nebo nebude. Ten náš SA-Mann, který nás hlídal, se tam také u nás v [té] Olomouci točil. A tam jeden z nich řekl: ‚To byl jejich vedoucí, toho hned zajistíme.' Nevím, z jakého popudu nás zařadili do vojenského vlaku jako rukojmí. Železničáři v Olomouci [nám však] řekli: ‚Je to poslední vlak, který směřuje do Prahy. Buďte bez starosti. My se postaráme o to, abyste byli osvobozeni.' Ten vlak jel strašně pomalu. V Kolíně, kam jsme přijeli, tak to bylo jediné místo, kde jsme stáli. Tam už jsme viděli, že už se tady něco mele. A po určité době jsme pokračovali do Prahy. Údaje byly takové, že v Praze je to zařízené tak, že ten vlak tam prostě přijede bez nějakého velkého napadení. Do Prahy jsme tehdy přijížděli do Libně, a když ten vlak osvobodili, tak jsme byli ubytováni. Ti vojáci, ti Němci byli rádi, že se toho zbavili, jen s těmi poddůstojníky měli nějaké potíže.“