The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Josef Baxa (* 1959)

• narozen 31. prosince 1959 v Klatovech

• vyrůstal v nedalekých Libákovicích

• oba rodiče pocházeli z rodin bývalých statkářů, kteří nuceně vstoupili do JZD

• otec voják z povolání a do roku 1969 člen KSČ

• v letech 1978 až 1982 studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, následně získal titul JUDr.

• v letech 1983 až 1984 vojenská služba v Benešově

• v letech 1984 až 1989 trestním soudcem Okresního soudu v Plzni

• v roce 1985 zprostil obžaloby signatáře Charty 77 Heřmana Chromého a Vladimíra Líbala obviněné z výtržnictví

• roku 1988 se stal kandidátem členství KSČ, do strany však již nevstoupil

• od roku 1989 trestním soudcem Krajského soudu v Plzni

• u Krajského soudu v Plzni se od roku 1990 podílel na soudních rehabilitacích

• v roce 1993 spoluzakladatelem Právnické fakulty ZČU v Plzni

• roku 1998 absolvoval stáž u Nejvyššího soudu

• roku 1998 jmenován prvním náměstkem ministra spravedlnosti Otakara Motejla

• od roku 2003 předsedou nově založeného Nejvyššího správního soudu

• roku 2009 získal ocenění Právník roku v kategorii správního práva

• od roku 2018 působí u Nejvyššího správního soudu jako řadový soudce

Co je hlavním úkolem soudce? „Rozhodovat podle zákona,“ napadne vás možná. Pro mnohé soudce v našich dějinách však zákon nebyl nástrojem prosazení spravedlnosti, nýbrž pouhým alibi. Josef Baxa během své soudcovské kariéry dospěl k tomu, že jeho profese žádá ještě cosi vyššího než jen číst zákony. „Od policisty, vojáka nebo úředníka se soudce odlišuje tím, že nemusí poslouchat rozkazy. Nemusí poslouchat své nadřízené. Je nezávislý, aby zákonnou normu naplnil smyslem a účelem. Jejím prostřednictvím má naplňovat mravní hodnoty. Nikoli se za zákon schovávat,“ říká. Jeho příběh zároveň odráží proměny naší justice od pozdní normalizace až do současnosti.

 

Vesnice určená k vymření

„Moje maminka byla velmi smutná, když jsem řekl, že chci jít na práva. Znala jenom dva právníky: jednoho z filmu pro pamětníky Jestřáb kontra Hrdlička, ten druhý byl právník JZD v naší vesnici, těžký opilec. A ona měla pocit, že budu jako jeden z nich,“ usmívá se Josef Baxa. V prostředí, ve kterém vyrůstal, nebylo divu, že se povolání právníka netěšilo velké důvěře. Narodil se 31. prosince 1959 v Klatovech a vyrůstal ve vesnici Libákovice na Plzeňsku, kde prakticky všichni obyvatelé nuceně vstoupili do družstva. Včetně jeho dědečka, který patřil k největším místním sedlákům. Maminku Martu, která nemohla studovat, místní agitátoři přemlouvali, aby se vyučila zednicí. „Dědeček na ně vzal bič a vyhnal je: ,Já vám ji nedám, já ji uživím!‘“ připomíná Josef Baxa rodinnou historku.

Otec Josef Baxa, který se do Libákovic přiženil, se paradoxně na začátku padesátých let stal vojákem z povolání a členem KSČ. „Dnes to vypadá, že kdo v té době vstoupil do armády, musel být šílenec nebo tvrdý příznivec nastupujícího režimu. Ale jak jsem otce poznal, jeho motivace byla jiná,“ konstatuje pamětník a zmiňuje, že tatínek se možná nechal oslnit letci RAF, se kterými po roce 1945 bydlel v podnájmu. „Vojákem zůstal celý život až do důchodu, nikdy nebyl žádným velitelem, spíše takovým úředníkem.“

Josef prožíval šťastné vesnické dětství plné her, sportů, výprav do lesa i četby. Už od prvních školních let ale vnímal nelogičnosti, které přinášel totalitní režim. Jeho rodné Libákovice byly původně prosperující vesnicí, ale protože zde žilo hodně bývalých sedláků, komunisté je určili k postupnému vymření. Nic se tady nestavělo, školu zavřeli, omezil se veřejný život. Všechno se mělo přesunout do nedaleké obce Řenče, která sice měla méně obyvatel, ale zato tam žili lidé „správného“ smýšlení. „Bývalí sedláci nicméně pořád měli autoritu, i když ne se všemi jsme si padali do náruče,“ říká Josef Baxa.

Na okupaci v srpnu 1968 vzpomíná především v souvislosti s otcem: „V noci mě probudil hrozný rámus, helikoptéry, letadla, velký hukot. Tatínka uprostřed noci odvezla nějaká motospojka. Měl jsem o něj velký strach.“ Otci přinesl vstup okupačních vojsk nejen zklamání, ale během nadcházející normalizace byl vyškrtnut z KSČ a jeho kariéra víceméně skončila. „Byl to slušný, mírný a pracovitý člověk. I takoví jsou třeba. Rozhodně se za něj nestydím,“ dodává pamětník.

 

Pravidla se musejí dodržovat pořád

Jedna z událostí, které ho nasměrovaly ke studiu práv, se odehrála 4. července 1976. Cestou na koupání způsobil tehdy šestnáctiletý Josef těžkou dopravní nehodu, když na motorce Jawa Pionýr najel do auta v protisměru. Sám málem vykrvácel, hrozila mu amputace nohy a těžce zraněn byl i mladší bratr, který jel na motorce s ním. „Tehdy jsem si uvědomil, že když člověk překročí pravidla, musí být připraven nést následky. A že pravidla se musejí dodržovat pořád, nejen když se někdo dívá,“ říká Josef Baxa.

Na práva nicméně nastupoval v roce 1978, v době, kdy justice a spravedlnost mívaly od sebe někdy hodně daleko. „Asi jsem si to tolik neuvědomoval,“ přiznává. „Bral jsem to tak, že vystudovat práva znamená všestrannost, že pak budu moci dělat cokoliv. Vnímal jsem to jako otevřené, široké pole.“ Rychle se ovšem dostavilo zklamání: studium práv bylo zkráceno na čtyřleté a patřilo k oborům nejvíce pokřiveným komunismem. „Trvale přítomný marxismus, dějiny mezinárodního dělnického hnutí, vědecký komunismus, marxistická filozofie, politická ekonomie… Dnes už z tehdejšího učiva nepoužiju nic. Vzít vážně všechno, co jsme se tehdy učili, by znamenalo z toho zblbnout,“ vzpomíná Josef Baxa.

 

I na vojně se můžete chovat slušně

Protože právníků byl v té době nedostatek, zejména v severních a západních Čechách, ke konci studia dostávali budoucí absolventi nabídky stipendií od soudů a prokuratur v Mostě, v Sokolově, Domažlicích a podobně. „Jeden takový dopis mi přišel z Okresní prokuratury Plzeň-jih. Dostavil jsem se tam a okamžitě mi bylo jasné, že tam tedy nikdy nenastoupím. Přišel jsem v osm ráno a okresní prokurátor měl už takový ten rudý obličej a na dálku z něj táhlo. Už od pohledu to byl alkoholik a silný kuřák, žvanil něco o tom, že je potřeba plnit úkoly…“

Posléze pamětník nastoupil jako justiční čekatel u soudu v Plzni. Čekatelská příprava měla různé bizarní podoby: budoucí soudci například pomáhali na stavbě Domu kultury, natírali klece v plzeňské zoo anebo také, samozřejmě nezákonně, zasedali v senátu místo chybějících soudců z lidu.

Paradoxně více odborných právnických zkušeností Josef Baxa získal během vojenské služby u motostřeleckého pluku v Benešově. „Dělal jsem papírovou agendu na štábu, jeden z nadřízených nám nechal volnou ruku a podařilo se nám tři vysoké důstojníky dostat před soud za šikanu, bití vojáků a zneužívání pravomocí. Nejtěžší bylo přesvědčit vojáky základní služby, aby proti nim svědčili. Ale nejméně jeden z důstojníků skutečně skončil ve vězení.“ Tehdy si pamětník poprvé ověřil, že i v podmínkách totalitního režimu je možné chovat se normálně a jednat podle svých zásad: „Záleží na konkrétních lidech, jestli budou stateční, poctiví, charakterní.“

 

Soudruh ministr vás tu neplatí za flákání

Justiční zkoušky složil Josef Baxa v září 1984, soudcem ho ale Česká národní rada měla zvolit až v prosinci. Předseda plzeňského soudu si ho nicméně zavolal hned v září po zkouškách: „Heleďte, Pepo, soudruh ministr vás tady nebude platit za flákání.“ Takže přestože oficiálně ještě soudcem nebyl, dostal talár a byl takzvaně vpuštěn na plac. Musel soudit trestní kauzy pod jménem staršího kolegy.

V té době mu nebylo ještě ani pětadvacet let. „Když se na to zpětně podívám, kolik jsem měl tehdy zkušeností, co jsem věděl o životě… A přitom jsem měl rozhodovat o jiných lidech. To bylo tehdy úplně normální,“ konstatuje Josef Baxa a dodává, že tento problém trápí českou justici dodnes: „Soudci jsou vybíráni z elévů, mladých právníků po fakultě bez zkušeností z reálného života. Dostanou do rukou velkou pravomoc, aniž by někdy museli nést na vlastní kůži důsledky cizích rozhodnutí. Myslím, že soudcem by se měl člověk stávat ve třetině, ne-li v polovině profesní dráhy, když už má něco za sebou. Červený diplom, zahraniční stáže nebo publikované články by neměly být jediným kritériem.“

Zpočátku soudil méně významné případy: nedbalostní trestné činy či sňatkového podvodníka. „Celkově jsem měl v té době pocit ne snad, že by se soudili nevinní, ale že před soudem nestojí ti nejtěžší viníci. Konal se například monstrproces s kuchařkami z jídelny, které si nosily domů kastrůlky s jídlem. Ale skutečná ekonomická kriminalita s mnohem větším dopadem jako by neexistovala.“

 

Čekalo se, že se to „normálně odsoudí“

Přístup odlišný od tehdejší soudcovské rutiny Josef Baxa ukázal hned u jednoho ze svých prvních případů. V plzeňském HiFi Clubu na náměstí Republiky se konala performance na motivy desky Franka Zappy Joe´s Garage, v níž účinkovali undergroundoví umělci Vladimír Líbal a Heřman Chromý. V jednu chvíli se na scéně objevili nazí, za což byli obviněni z výtržnictví. „Po výslechu svědků jsem usoudil, že to nepatří před soud ani do trestního práva. Je to otázka umělecké kritiky a vkusu. Pasovat na to paragrafy je naprosto mimo mísu. Takže jsem je zprostil obžaloby,“ říká pamětník. Teprve dodatečně se prý dozvěděl, že Vladimír Líbal a Heřman Chromý jsou také signatáři Charty 77 a že celý případ měl i politické pozadí. „Nikdo mi neřekl, jak mám rozhodovat, ale panovalo asi povědomí, že se to normálně odsoudí. Městský prokurátor si na mě stěžoval a předseda soudu mi naznačil, že to nebyl úplně obvyklý případ,“ vysvětluje.

Případů, kdy Josef Baxa postupoval jinak, než jeho nadřízení očekávali, bylo více. V jednom z nich u soudu svědčila skupina vysokoškoláků a vypovídali úplně jinak, než bylo uvedeno ve spisu. Zeptal se jich, jak je to možné, a dozvěděl se, že vůbec nebyli vyslýcháni. Ukázalo se, že vyšetřovatel si jejich výpovědi vymyslel a protokoly sepsal sám. Mladý soudce na něj podal oznámení pro zneužití pravomoci veřejného činitele. Šéf ho za to ale příliš nepochválil: podle něj se podobné přešlapy měly řešit neoficiálně, „mezi námi soudruhy“. „Až budete mít vy nějaký problém, třeba pojedete opilý, taky budete rád, když to za vás vyřeším,“ argumentoval předseda soudu.

 

Nekroutili mi rukama, prostě jsem to podepsal

V únoru 1988 se Josef Baxa stal kandidátem členství KSČ. „Vstupenka na Titanic,“ konstatuje sebeironicky. „Tušil jsem, že se k tomu schyluje, že mě osloví. KSČ si tehdy vybírala určité konkrétní lidi, na kterých chtěla ukázat, že k nim vstupují i lidé mladí, schopní a inteligentní.“ Pokusil se ještě zájem komunistů odvrátit tím, že se snažil vstoupit do Československé strany socialistické, tam ho ale odmítli přijmout. „Tehdy bylo období perestrojky. Věřil jsem, že pokud má nastat nějaká změna režimu, musí ji přinést lidi v samotné partaji. Nevěřil jsem, že by tím kolem mohl otočit disent,“ říká pamětník, aniž by svůj krok nějak dále obhajoval. „Nelámali mě v kole, nekroutili mi rukama. Prostě jsem to podepsal.“

V létě 1989 měli členové a kandidáti KSČ na schůzi podepsat prohlášení, že odsuzují manifest Několik vět. „To jsem podepsat odmítl. Chtěl jsem, ať nám to ukážou, že si to chci přečíst. To byl veliký průšvih,“ říká. „Ale než se to stranicky vyřešilo, přišel listopad 1989 a byl konec.“

Události po 17. listopadu prožíval euforicky. Protože jeho žena-lékařka měla služby v nemocnici, chodil na demonstrace s tehdy tříletou dcerkou. „Ta potom na návštěvě u babičky skandovala ,demisi‘ a podobně,“ usmívá se Josef Baxa.

Listopad 1989 mu nicméně také přinesl jedno z prvních zklamání ohledně chování jeho kolegů soudců: „Zjistil jsem, že justiční prostředí změny příliš nevítá. Čekal jsem, že si všichni vydechnou a řeknou: ,Konečně budeme soudit tak, jak se má. Konečně budeme nezávislí!‘ Ale místo toho jsem vnímal určité rozpaky, sklopené oči, nejistotu. Lidi, o nichž jsem si myslel, že mají otevřenou mysl, se najednou začali chovat vyhýbavě.“

 

Soudci měli nést odpovědnost

„Tehdy jsem ovšem ještě neznal přesný rozsah toho, co má justice na svědomí,“ dodává Josef Baxa k listopadovým událostem. Dozvěděl se to však velmi brzy. Prvního července 1990 vstoupil v platnost zákon o soudní rehabilitaci a pamětník jako nově jmenovaný místopředseda Krajského soudu v Plzni byl jedním z těch, kteří měli rehabilitace na starost: „Byly to stovky případů včetně takových, které se týkaly lidí, již v té době u soudu ještě stále působili. V jednom případu jsem jako svědka vyslýchal dlouholetého předsedu krajského soudu Adama Pittnera a nechvalně proslulou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou. Zachoval se k němu nejen soudní spis, ale i vyšetřovací svazky a operativní podsvazky Státní bezpečnosti včetně podrobných scénářů, jak se má proces doslova inscenovat. Vše bylo sepsáno, jak se to má odehrát, ještě dřív, než se případ dostal k soudu. A tak to také potom bylo.“ Nejvíce ho šokovalo, že soudci a prokurátoři, kteří se na podobných procesech tehdy podíleli, neprojevili žádnou lítost ani sebereflexi. „Tehdy, na začátku devadesátých let, to navíc nebyli devadesátiletí starci, ale lidé při síle. Odpovědnost za nimi měla jít,“ dodává Josef Baxa.

„Mě osobně práce na rehabilitacích nesmírně ovlivnila. Když jsem si uvědomil, jak se s oběťmi politických procesů zacházelo, pochopil jsem, že jako soudce musím mít citlivost pro to, kdyby něco takového znovu hrozilo,“ říká pamětník. Mnoho jeho kolegů ovšem vnímalo soudní rehabilitace jen jako další práci: „Cítil jsem z jejich strany určitou nechuť.  A byla to také nechuť ideová. Přestože zákon to neumožňoval, někdy dělali rehabilitace i lidé, kteří se předtím podíleli na těch odsuzujících rozsudcích.“

Vzpomíná, že bývalí političtí vězni často přicházeli do budovy plzeňského soudu s obavami: „Rozhlíželi se tam, jako by se báli, že zase spadne klec. Když v té budově byli naposledy, odvedli je odtamtud rovnou do vězení.“

 

Zpočátku to bylo poctivé

V devadesátých letech se podle Josefa Baxy justice „vyprázdnila“. Proběhly soudcovské prověrky, které však podle něho odstranily jen nejkřiklavější případy zmanipulovaných soudců. Častější důvod úbytku soudců byl ekonomický. Soudcovské povolání v té době nebylo ani prestižní, ani dobře placené, takže mnoho soudců odešlo do advokacie nebo jiných právnických profesí. „Z těch, kteří zůstali, bylo mnoho takových, kteří věděli, že nic jiného než jistotu v taláru nezvládnou,“ říká pamětník.

On sám se v té době kromě práce u soudu věnoval také zakládání plzeňské právnické fakulty Západočeské univerzity. „Bylo to velké dobrodružství. V historicky krátké době se ta škola zformovala, dostala akreditaci, přijala studenty a začala působit. Měla našlápnuto stát se štikou mezi ostatními fakultami a v prvních letech tuto roli plnila. Já na to vzpomínám jako na úžasné roky tvoření, budování. Škola byla malá, znali jsme se se studenty. Zpočátku to bylo velmi poctivé,“ vzpomíná Josef Baxa. Po roce 2009 však škola nechvalně proslula plagiátorskými kauzami a tzv. rychlostudenty, kteří získali magisterský titul, aniž reálně studovali.  

Pamětník během devadesátých let procházel obdobím postupného vystřízlivění z polistopadové euforie: „Viděl jsem, že se toho zase tolik nemění, ti lidé se znovu usazují, vznikají nová bratrstva, nové vztahy, jiné příležitosti, jak být s někým zadobře.“ To ho nakonec v roce 1998 přivedlo k rozhodnutí jít na půlroční stáž k Nejvyššímu soudu, podívat se na svou dosavadní práci trochu z odstupu a zvážit, jak dál a zda vůbec v soudcovské práci pokračovat.

 

Berte to celé, nebo nechte být

K Nejvyššímu soudu ho lákala zejména osobnost jeho tehdejšího předsedy Otakara Motejla. Během stáže ale došlo k nečekanému zvratu: Motejl byl jmenován ministrem spravedlnosti v tehdejší vládě Miloše Zemana. „Požádal mě, abych šel na ministerstvo s ním a pomohl mu s reformou justice,“ říká Josef Baxa. „Stal jsem se tedy jeho prvním náměstkem. Začali jsme připravovat velkorysý koncept zásadní reformy, v níž Otakar Motejl shrnul svoji životní i profesní zkušenost.“

Pamětník svoji spolupráci s Otakarem Motejlem považuje za druhý formační moment své kariéry, stejně významný, jako pro něj byly soudní rehabilitace. A to i přesto, že jejich pokus o velkorysou reformu justice z velké části ztroskotal: „Bylo to v době opoziční smlouvy, ale Motejl odmítal o těch věcech politicky handlovat. Říkal: ,Tady nejsme na nějakém trhu. Buď to berte celé, nebo to nechte být.‘“ Proto také Motejl po dvou letech ministerstvo z vlastního rozhodnutí opustil, zatímco Josef Baxa tam zůstal a pracoval s Motejlovými nástupci Jaroslavem Burešem a Pavlem Rychetským. „Mně ta práce dala mnohem větší rozhled po právu, velmi mi pomohla podívat se na justici zvenku. Ministerstvo spravedlnosti je adresátem velké řady stížností na fungování soudů, takže jsem viděl, co není v pořádku. To mi také otevřelo oči a snad i připravilo na pozdější práci při budování Nejvyššího správního soudu.“

 

„Vy jste šéf, vy to máte zařídit,“ řekl prezident

V lednu 2003 byl pamětník jmenován předsedou nově založeného Nejvyššího správního soudu, jehož funkci tehdy popsal slovy: „Od dnešního dne dostávají občané velmi silného spojence ve svém každodenním boji s úřady.“ Správní soudnictví podle něj poskytuje ochranu fyzickým i právnickým osobám: „Pokud nejste spokojeni s jakýmkoli úředním rozhodnutím, můžete se obrátit na správní soud. A úřad najednou proti vám není v pozici vrchnosti, před soudem je na stejné úrovni jako občan.“ Úkolem správního soudu je také například přezkoumávat férovost voleb nebo rozhodovat o rozpuštění politických stran.

Při výběru soudců do původního týmu Nejvyššího správního soudu Josef Baxa dbal na hodnotové uspořádání a charakterovou pevnost, ale vsadil také na názorovou pluralitu a věkovou, regionální i genderovou pestrost. „Byla to v našich podmínkách velmi netradiční metoda a měl jsem štěstí, že mi do toho nikdo nemluvil,“ konstatuje.

Do působnosti Nejvyššího správního soudu spadaly také některé kroky prezidenta Miloše Zemana. Podle svědectví Josefa Baxy se Miloš Zeman pokusil rozhodování soudu několikrát ovlivňovat, ať už osobně, nebo prostřednictvím svých spolupracovníků: „Prezident mi opakovaně řekl, že by si mě dokázal představit jako budoucího předsedu Ústavního soudu. A jedním dechem začal mluvit o případu, který jsme v té době měli na stole, kde odmítal některé docenty jmenovat do funkcí profesorů. A znovu opakoval, že si mě umí představit jako předsedu Ústavního soudu. Byl to úplně jasný vzkaz.“ Pamětník zdůrazňuje, že žádný jiný prezident, žádný premiér ani ministr spravedlnosti se nikdy o nic podobného nepokusili. Ze strany prezidentské kanceláře však podobný nátlak zažil vícekrát.

„Později jsem si říkal, že jsem asi nebyl jediný soudce, na kterého to zkoušeli. A nevíme, nakolik byli, či nebyli úspěšní,“ konstatuje Josef Baxa a dodává: „Každý soudce je samozřejmě povinen chránit nezávislost svého rozhodování, odmítnout nátlak. Ale soudci sami na to nestačí. Hodnotou nezávislosti disponují ne kvůli sobě, ale kvůli těm, o nichž rozhodují. Společnost proto má být citlivá na pokusy zasahovat do soudního rozhodování.“

 

Postupně ukrajovaná svoboda

Funkční období předsedy Nejvyššího správního soudu skončilo Josefu Baxovi v roce 2018 a od té doby zde působí jako řadový soudce. „Chtěl jsem svým kolegům ukázat, že člověk nemá být stále jen funkcionářem. Funkce je jenom načas, a když ten čas vyprší, je potřeba vrátit se k soudcovskému řemeslu. Když nebažíte po funkci, nebojíte se o ni, nehledáte nějakou další, dává vám to nezávislost. Můžete zavrtět hlavou na různé intervence a nátlaky,“ říká.

Jednou z příčin současného stavu společnosti, kdy se čelní představitelé státu snaží ovlivňovat soudy a nectí ústavu, je podle něj to, že svobodu jsme v roce 1989 získali příliš snadno: „Nemuseli jsme přinést mnoho obětí. A co člověk dostane zadarmo, toho si neváží. Dnes jsme proto možná v období, kdy se ze svobody ukrajuje a lidé vůči tomu nejsou dostatečně citliví. Nejde jen o nějaké zlovolné skutky. Je to také proud byrokracie, stále nových pravidel, příkazů, zákazů a sankcí. Všechno se reguluje a svobodného prostoru ubývá. Reálný dopad si často uvědomíme až po deseti nebo dvaceti letech. Neumíme se poučit z historie a bojím se, že budeme odsouzeni prožít ji znovu.“