The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Bečvárovský (* 1933  †︎ 2024)

• narodil se 6. dubna1933 v Mladé Boleslavi

• 9. května 1945 zažil bombardování Mladé Boleslavi letectvem Rudé armády

• patřil mezi elitu československé atletiky v 50. a 60. letech

• stal se několikanásobným mistrem republiky ve štafetě i v desetiboji, kde také dvakrát vytvořil rekord

• reprezentoval ČSSR v běhu na 110 metrů překážek, později v desetiboji

• účast na olympiádě v Říme 1960 mu překazilo zranění

• pracoval jako projektant ve státním projekčním ústavu, poté až do důchodu ve Škodě Auto

• v roce 1961 se oženil s Hanou Lazákovou, narodila se jim dcera Martina

• profesionálně sportoval do roku 1967, kromě atletiky hrál také lední hokej, košíkovou a českou házenou

• celoživotně se věnoval skautingu

• v roce 2022 žil v Mladé Boleslavi

• zemřel 8. listopadu 2024

Když 9. května 1945 začaly padat na Mladou Boleslav sovětské bomby, Václav Bečvárovský zrovna sledoval kolony prchajících vojáků wehrmachtu. Po prvních explozích začal okamžitě utíkat domů. V ten okamžik mu jeho atletická průprava zachránila život.

Své sportovní nadání tak mohl rozvíjet dál. O několik let později už mezi desetibojaři neměl v tehdejším Československu konkurenci. Jako prvnímu se mu podařilo překonat hranici sedmi tisíc bodů, dvakrát ustavil republikový rekord.

Když se roku 1960 blížila olympiáda v Římě, bylo jasné, kdo je v tuzemsku číslo jedna. „Těsně před olympiádou mi po nabitém soustředění najednou ruplo v zádech, když jsem celý natěšený vyskočil do vzduchu,“ vzpomíná. Místo olympiády tak nakonec Václav Bečvárovský jel na vojenské cvičení.

Předci zasedali na radnici

Václav Bečvárovský se narodil 6. dubna 1933 v Mladé Boleslavi do rodiny, jejíž jméno v tomto městě mělo jistý ohlas. Jeden z předků se zasadil o renovaci kostela svatého Jana, Bečvárovští také pravidelně zasedali v městské radě.

Patrně nejvíc se však na podobě Mladé Boleslavi podepsal pamětníkův strýc Václav Bečvárovský, když zde v období první republiky jako architekt postavil řadu modernistických staveb.

Pomáhal mu s tím i jeho mladší bratr. „Tatínek se vyučil zedníkem a později se díky svému bratrovi vypracoval na stavbyvedoucího,“ vysvětluje pamětník.  

Jeho matka Eliška Šandová pocházela z Mnichova Hradiště. Dědeček pracoval pro italskou textilní firmu v údolí Jizery, ale hospodářská krize na počátku 30. let ho přiměla odejít za prací do Mladé Boleslavi. Eliška Šandová odešla spolu se svým otcem, vyučila se švadlenou a také poznala svého manžela.

Sestřenice se stala šlechtičnou

Rodinné osudy Václava Bečvárovského mají ještě jednu zajímavou italskou stopu. Dcera strýce Antonína a pamětníkova sestřenice Věra studovala na pařížské Sorbonně a později se vdala za italského hraběte z Caldiera, údajně potomka benátských dóžat.

Když Antonín Bečvárovský vycítil hrozící nebezpečí nacistického Německa, rozhodl se svou úspěšnou firmu svěřit někomu jinému a za dcerou vycestovat. Ale v neustálé přítomnosti italských fašistů nebylo o moc lépe. Stačilo říct nahlas upřímný názor na Hitlera a brzy už se v rukou gestapa vracel do Mladé Boleslavi, kde ho věznili a vyslýchali.

„Během vycházky se šel jednou podívat, jak si vede jeho firma v Táborské ulici. Podcenil to a měl smůlu, do jeho bytu v prvním patře se nastěhoval šéf boleslavského gestapa, a když viděl podezřele ostříhaného vězně, poslal ho do Dachau. Tam sice většinu války přežil, ale v roce 1945 umřel na tyfus,“ líčí nešťastný osud svého strýce pamětník.  

Najednou se vyrojila brčálová letadla

Zatímco se v celé Evropě schylovalo se ke konci druhé světové války, Mladou Boleslav nejtragičtější události teprve čekaly. Devátého května 1945 z města prchaly kolony vojáků wehrmachtu a také německých civilistů. Na korzo v centru se nahrnula i spousta mladých kluků, kteří chtěli vidět vojenskou techniku a ukořistit některé z věcí, jež za sebou prchající vojáci nechávali. Třeba kufr s gramofonovými deskami. Mezi boleslavskou omladinou postával i Václav Bečvárovský.

„Najednou jsme slyšeli hrozný rachot. S hrůzou jsme zjistili, že z prostoru starého města letí skupina třiceti, možná i víc, brčálově natřených dvoumotorových letadel. Byla to nezvyklá barva, světlá jak tráva. A pak se pustily výbuchy,“ popisuje.

V tu chvíli se Václavu Bečvárovskému hodila jeho atletická průprava. Jakmile se vzpamatoval z prvních explozí, začal co nejrychleji utíkat domů do Smetanovy ulice a zachránil se tak před bombami, které ve městě zabíjely civilisty a vojáky.

Do bunkru nepůjdeme

Rodina měla na zakoupeném pozemku protiletecký kryt, vlastnoručně vybudovaný otcem. V době náletu ovšem otec nebyl doma a schovával se po útěku z Drážďan, kam ho nacisti totálně nasadili. Matka rozhodla, že do bunkru se nepůjde a se synem se schovají ve sklepě domu. Bylo to osudové rozhodnutí.

„Když jsme vylezli z úkrytu, viděl jsem, jak jedna z bomb spadla do místa, kde tatínek tvořil bunkr. Kolem dokola ležely půlmetrové střepiny, které jsem posbíral a díky tomu věděl, kde byly bomby vyrobené,“ přiznává pamětník.

Na Mladou Boleslav tehdy útočilo letectvo Rudé armády, v rámci širší operace cílilo na německé jednotky prchající do amerického zajetí. Při útoku ovšem zemřelo kromě vojáků také zhruba 150 českých i německých civilistů. Pravda o této události ale zůstávala dlouho záměrně zkreslena komunistickým režimem, historici ji na základě archivních materiálů doložili až v 21. století.

„Tehdy jsme hlavně honem někam utíkali a neřešili, kdo útočil. Nikdo nic nevěděl. Ale potom jsme tušili, že to nemohli být Němci, uměli jsme si to spočítat. Komunistická propaganda to ale tvrdila, aby zakryla, že Sověti porušili příměří,“ objasňuje pamětník.

Atletika mu sedla

Po válce se Václav Bečvárovský opět mohl věnovat skautingu a chodit do Sokola. Právě skrze sokolství se už dříve dostal ke sportu. Vzhledem k tomu, že cvičení na nářadí mu moc nešlo, rozhodl se pro lehkou atletiku. Ta měla v Mladé Boleslavi poměrně dobré zázemí.

„Během protektorátu všichni soudci, advokáti a úředníci neměli vyžití, tak se vrhli na organizaci atletiky a oddíl věnoval mládeži velkou pozornost. Soutěžili jsme první ligu.“ Tehdy také skoro každé město po okolí mělo vlastní atletickou dráhu, zatímco dnes po nich už není na mnoha místech ani stopy.

S nástupem komunistů k moci v roce 1948 došlo k zákazu Sokola i Junáka, a tak pamětníkovi nezbylo než veškeré úsilí vložit do sportu. Úspěchy se brzy dostavily. Začátkem padesátých let se Václav Bečvárovský dostával na soustředění atletických talentů z celé republiky.

Po maturitě na střední průmyslové škole očekával, že ho přijmou do Armádního tělovýchovného klubu, pozdější Dukly. „Měl jsem předpoklad, že budu lepší než oni, ale nikomu se to nehodilo, navíc jsem měl buržoazní původ skrze strýce stavitele. Ale byl jsem rád, že si mě alespoň všimli a doporučili mě do Rudé hvězdy Praha.“

Pak mi ruplo v zádech

Za tu pamětník závodil, zatímco současně sloužil tříletou vojnu u Pohraniční stráže. Od této doby začal sbírat úspěchy i na mezinárodních sportovních akcích.

Nejprve Václav Bečvárovský reprezentoval Československo v běhu na 110 metrů překážek, později ale po naléhání svého trenéra i pod vlivem svého atletického vzoru Františka Fiedlera přešel na desetiboj. Hned v roce 1955 překonal republikový rekord.

V této disciplíně se pamětníkovi dařilo, třikrát se stal mistrem republiky, jako první pokořil hranici 7000 bodů. V roce 1958 se účastnil mistrovství Evropy ve Stockholmu, kde skončil osmý z 28 závodníků. Když se blížila olympiáda v Římě, Československo mělo svého favorita pro desetiboj jasného.

„Byl jsem připravený na nějakých 7800 bodů. Už jsme na to šli jinak, zaměřil jsem se na rychlost, měli jsme lepší zázemí. Těsně před olympiádou mi po nabitém soustředění ve Stromovce najednou ruplo v zádech, když jsem celý natěšený vyskočil do vzduchu a udělal si hexenšus,“ vzpomíná na nešťastný okamžik Václav Bečvárovský. Místo olympiády nakonec jel na vojenské cvičení.

Zátopka jsme párkrát nakopli míčem

Během svého působení v Rudé hvězdě se pamětník také seznámil s dalšími elitními sportovci tehdejšího Československa, včetně například manželů Zátopkových, k nimž opakovaně chodil na návštěvu.

„Nejvíc jsem Emila poznal na soustředění v Houšce, kde začínal běhat s tím pásem kolem beder a pneumatikou. Hráli jsme spolu nohejbal a Zátopek do toho šel vždycky hlavou, moc to neuměl. Tak jsme ho párkrát míčem do té hlavy nakopli,“ vypráví Václav Bečvárovský.

Milou vzpomínku má také na Věru Čáslavskou. „Když po roce 1990 přijel do Boleslavi prezident Havel, ve městě bylo narváno. V průvodu vedle něj šla Věra Čáslavská. Znali jsme se z pražských projektů, kde pracovala jako úřednice. Když mě viděla vyčnívat v davu, přiběhla se se mnou pozdravit a celý zástup s Havlem v čele zastavil.“

Za překonání rekordu dostal poukázku

Prostředí vrcholové atletiky v komunistickém Československu neskýtalo jen přátelské vztahy, ale také časté projevy rivality. Ta probíhala například v Dukle, kde sportovci podléhali vedení armádních důstojníků. Rudá hvězda podle pamětníka tak vyhrocené prostředí neměla.

Sportovní úspěchy tehdy skýtaly možnost podívat se do zahraničí, proto se někteří sportovci nezdráhali podvádět a podplácet, aby se na nejvyšší místa propracovali. Za skvělé výsledky či překonání rekordu dostávali finanční odměny i vojenské povýšení.

„Když já jsem překonal československý rekord v desetiboji, dostal jsem poukázku na nákup sportovního náčiní v Bílé Labuti v hodnotě tři sta korun,“ přibližuje realitu Václav Bečvárovský.

Mnohem zajímavější odměnu získal, když vyjel v barvách Rudé hvězdy na závody do severní Itálie. Vyhledala jej tam sestřenice Věra. „Vzala mě na zámeček do Caldiera, poznal jsem se s její rodinou. Všichni na mě koukali jak na exota, ale proběhlo to v pořádku.“

Vždycky jsem byl Boleslavák

Po vojně nastoupil pamětník ve státním projekčním ústavu v Praze, kde pracoval do roku 1961. Poté přešel do mladoboleslavské Škodovky. Václav Bečvárovský se v tom samém roce oženil s učitelkou matematiky Hanou Lazákovou a o tři roky později se jim narodila dcera Martina.  

Mimo profesního přestupu se konal i ten sportovní, když se vrátil z Rudé hvězdy zpět do svého oddílu, za který dál závodil až do roku 1967. Poté usedl ve vedení a věnoval se výchově mládeže, později po pádu komunistického režimu se vrátil i ke skautingu a vedl jeden z místních oddílů.

Od sportu ale Václava Bečvárovského nešlo oddělit, kromě atletiky hrál za boleslavský hokejový klub, věnoval se i basketbalu a české házené. „Byl jsem vždycky Boleslavák, za boleslavské barvy jsem nechal všechny své síly,“ říká s hrdostí.