The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Václav Bednář (* 1938)

• narodil se 30. června 1938 v Třebíči

• jeho otec Václav Bednář vstoupil v roce 1945 do KSČ a mnoho let byl jejím funkcionářem

• od roku 1953 do roku 1954 studoval na Škole důstojnického dorostu v Olomouci, v letech 1954 –1956 v Kremnici

• od roku 1959 do roku 1966 působil v hodnosti poručíka u protiletadlových jednotek v Mladé

• v roce 1960 se jeho kamarád a spolužák Jaroslav Kočí pokusil přejít hranice; byl zatčen a ve vězení krátce nato zemřel

• v roce 1962 vstoupil do KSČ

• v roce 1966 začal dálkově studovat společenské vědy na Vojenské akademii

• v srpnu 1968 provázel skupinu moskevských studentů a neuvážené komentáře tehdejšího dění mu změnily život

• byl vyloučen z KSČ, vysoké školy i armády

• v letech 1970 – 1990 pracoval jako dělník ve Východoslovenských železárnách v Košicích

• v roce 1991 se po rehabilitaci vrátil do armády v hodnosti podplukovníka

Dědeček pamětníka Josef Bednář patřil k zakládajícím členům třebíčské sociální demokracie. Osobně se znal s Dr. Bohumírem Šmeralem. Na dědově pohřbu v roce 1945 mluvil bratr komunistického ministra Klimenta. Kromě jeho otce byli i jeho tři bratři levicového smýšlení a dva z nich byli již před válkou členy KSČ.

Tatínek byl dělnický vzdělanec

Tatínek Václav Bednář (1908) před válkou politicky organizován nebyl. Vyučil se ve Vídni malířem pokojů, a ačkoliv měl jen obecnou a pokračovací školu, skoro pětiletý pobyt ve Vídni, dokonalá znalost němčiny a aktivní působení v tamních dělnických tělovýchovných a vzdělávacích spolcích z něho vychovaly obvyklého předválečného „dělnického vzdělance“. 

Za války byl od roku 1942 totálně nasazen v tehdejší říši v přístavním městě Štětín a tam se z něho stal přesvědčený komunista. Hned v květnu 1945 vstoupil do KSČ. Ačkoliv bydleli v Třebíči v hygienicky zcela nevyhovujícím sklepním bytě (jedna místnost s plísní na stěnách) bez příslušenství, dlouho odmítal nabídky, aby následoval poválečné zlatokopy a zabral dům po Němcích v pohraničí. Teprve po zásahu dětského lékaře se rodina kvůli mladší sestře v listopadu 1945 přestěhovala do starého domku z nepálených cihel v obci Nesachleby u Znojma, ve kterém se do té doby vystřídali již tři „národní správci“. Tam se plně věnoval politické a správní činnosti.

Mnoho let byl funkcionářem místního národního výboru i stranické organizace. Patřil k „užitečným dělníkům strany“. Když mu bylo nabídnuto místo vedoucího školského oddělení okresního národního výboru s možností dokončit si „rychlovzdělání“, nabídku odmítl, stejně jako práci instruktora OV KSČ, a pracoval raději ve mlýně jako dělník. Přesto tehdejší politice KSČ věřil a podporoval i její „kolektivizační“ politiku padesátých let, přestože o konkrétních krocích vnitřně pochyboval.

Do školy důstojnického dorostu nechtěl jít

Syn Václav Bednář byl v devítiletce výtečný žák, a když přišlo rozhodování, kam dál, vybral si spolu s několika spolužáky vojenskou Žižkovu školu. „Nakonec to ovšem (pozn.: v roce 1953) dopadlo tak, že jsem byl přijat ze spolužáků sám, a nikoliv do Žižkovy školy, ale do tzv. Školy důstojnického dorostu. Nechtěl jsem tam jít, byl jsem současně přijat i do znojemského gymnázia,“ popsal toto období pamětník. Táta šel se synem na okresní vojenskou správu, ale podvolil se tlaku strany. V letech 1953–1956 tedy Václav Bednář musel absolvovat Školu důstojnického dorostu. Již jako patnáctiletí kluci měli klasický vojenský výcvik a pamětník byl tak malý, že ho puška vzor 24 pažbou klepala do kotníků. 

„Po maturitě jsem chtě nechtě – odejít se nedalo – chodil další tři roky do tzv. Učiliště protivzdušné obrany v Košicích. Mezitím postupně všechno mé ‚socialistické uvědomění‘ vzalo za své. Do KSČ jsem přes řadu nabídek nevstoupil a v roce 1959 jsem byl vyřazen jako poručík,“ líčí pamětník.

Nerozlučný kamarád Jarda Kočí

Po celou šestiletou dobu vojenských studií byli nerozlučnými kamarády s Jaroslavem Kočím, sirotkem z Vřesovic od Kyjova. Spolu nastoupili i jako poručíci v Mladé. Jaroslav byl v armádě bytostně nespokojen a hledal možnosti, jak se dostat do civilu. Krátce před amnestií v roce 1960 se dozvěděl její rozsah a předstíral pokus o přechod státní hranice. Byl zatčen, tři týdny strávil ve vyšetřovací vazbě, potom byl skutečně propuštěn a vrátil se k útvaru. Ale po třech měsících byl pro banální přestupek uvězněn, odsouzen na jeden rok nepodmíněné a ve vězení záhadně zemřel. Václav Bednář se od té doby snaží najít vysvětlení jeho smrti, ale marně.

Stalinova smrt

V roce 1956, po smrti sovětského vůdce Stalina, se začalo ve společnosti naplno hovořit o tzv. Kultu osobnosti Josifa Vissarionoviče. Zvěrstva konaná ve jménu lidu byla odsouzena a tehdy také Václav Bednář podlehl společenské atmosféře a vychován maminkou k vzývání tradičních autorit, věřil i on, že socialismus – ten pravý – bude znovu objeven a bude se všem žít dobře. Pamětník byl tehdy mladším učitelem na tzv. katedře společenských věd ve Vyšším dělostřeleckém učilišti v Martině v hodnosti kapitána. I když to dnes působí nevěrohodně, v roce 1962 dobrovolně vstoupil do KSČ s přesvědčením, že může pomoci v tehdy propagované „nápravě chyb kultu osobnosti“. Jako mladý důstojník jezdil do Prahy, chodil do Violy, Rokoka a Semaforu, odebíral Literární noviny a Plamen a věřil v „lepší příští“. V roce 1966 začal dálkově studovat společenské vědy na Vojenské akademii (žádost o dálkové studium Filozofické fakulty Karlovy univerzity nebyla erárem povolena) a jako dobrý student, ačkoliv ještě nebyl „hotov“, se stal učitelem ve VDU Martin.

Jeho kamarád byl tehdy již členem KSČ a od něho se dozvěděl, kdo byl Stalin: „On mi dal některé ty materiály přečíst, a to bylo těsně před prázdninami. No a když jsem na prázdniny přišel domů, tak už jsem začal ladit Svobodnou Evropu. My jsme bydleli ve Znojmě a tam byla relativně dobrá slyšitelnost, protože tehdy ještě rušičky tak nefungovaly...“ dodal pamětník.

Stáž studentů Moskevské univerzity

Kolem 15. srpna 1968 přijela do Martina asi třicetičlenná skupina sovětských studentů Moskevské univerzity. Přes prázdniny pracovali v rámci „družby“ v likérce Mochov a součástí odměny byl výlet po Slovensku, který zajišťovalo ministerstvo obrany. Škola v Martině zajistila autobus s řidičem a průvodcem – kterým byl Václav Bednář. Už před 21. srpnem během cesty zjistil, že účastníci (většinou hezké účastnice) zájezdu jsou názorově rozděleni. Na menšinu, včetně čtyřčlenného mužského nerudného „načalstva“, ostře odmítající tehdejší československý vývoj, a většinu. Ta s politickým vývojem v Československu sympatizovala.

Roztržka se vyhrotila 21. srpna 1968 v autobuse, když šéf sovětské výpravy chtěl zakázat poslech pražského rádia, které pravdivě informovalo o událostech v Praze, s odůvodněním, že jde o kontrarevoluční vysílání. Pamětník nařídil zastavit autobus a řekl mu, ať si vystoupí, že dojde pěšky. „Já jsem na území Československa, a vy mně tady nebudete rozkazovat, můžete jít do Bratislavy pěšky!“ doporučil překvapenému sovětskému důstojníkovi Václav Bednář, který měl na něj velký vztek. 

Únos sovětské delegace do Rakouska

Poté dojeli do Bratislavy a nikdo nevěděl, co bude následovat. Do kasáren je nepustili, a tak šli na sovětský konzulát řešit situaci. Vedoucí výpravy tam zůstal, aby popsal nevhodné chování pamětníka v autobuse, a Václav Bednář vyrazil zajistit ubytování pro výpravu. Nicméně konzulát mu doporučil, aby ještě dvě noci přespali v Bratislavě.

„Po návratu do autobusu jsem se dopustil chyby, která mě asi stála armádu,“ doplnil pamětník. „Protože když jsem se vrátil, tak se holky ptaly: ‚Vašku, jak to bude? Jak to bude?‘ No a mne nic jiného chytrého nenapadlo, a tak jsem řekl: ‚Já nevím, co bude. Viděly jste – v Trenčíně vás skoro inzultovali, vaši vás nechtějí, tak nakopneme tenhleten autobus, přejedeme tady na Petržalku do Rakouska a já vás odvezu do Rakouska.‘ A holky na to: ‚Vašku, jedeme do Rakouska (smích).‘“

V jeho materiálech později bylo zdokumentováno, že chtěl unést sovětskou výpravu. Podařilo se mu potkat se náhodně s absolventem Vysoké školy ekonomické, který mu zařídil místo na přespání ve vysokoškolské koleji, již měl ve správě. Václav Bednář prožil se sovětskými studenty ještě další dva dny, než je 23. srpna převzalo tehdejší velení sovětských okupačních vojsk v Bratislavě na lodi na Dunaji. Ty dva nebo tři dny byly velice dramatické a na dalších dvacet let poznamenaly jeho život.

Pravicový oportunista 

Pamětník byl vyloučen z KSČ, nedokončil vysokoškolská studia, odešel z armády a bylo mu doporučeno pracovní zařazení ve Východoslovenských železárnách v Košicích ve studené válcovně. Tam ho zaučoval komunista, Maďar, který neuměl slovo slovensky. Václav Bednář neuměl slovo maďarsky a on ho zaučoval. Bylo tam například pět válcovacích stolic. Nevěděl, proč se tomu říká pětstoličný tandem. Ťula mu vysvětlil: Ty to nevidíš? Pět stoliček! U těch válců sedělo pět chlapů na stoličkách a ovládali výrobu, a proto se to tak jmenovalo. 

Navzdory těmto obtížím a těžké fyzické práci Václav Bednář zapadl a oceňoval největší výhodu dělnického prostředí – mohl si říkat, co si opravdu myslel. Pokud se člověk nezapojil do nějaké protistátní akce, tak už se tehdy nezavíralo, ta možnost již nebyla, a tak s lidmi, kteří dopadli jako on, vytvořili dobrý tým, roky se scházeli, nadávali na režim a každý to věděl.