The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Bednář (* 1948)

• narodil se 1. října 1948 v Berouně

• od dětství hrál hokej ve Škodě Plzeň, kde jako levý obránce strávil většinu kariéry

• dva roky vojenské základní služby prožil v Dukle Jihlava, s níž získal dva mistrovské tituly

• v roce 1969 reprezentoval ČSSR na mistrovství světa ve Švédsku, kde národní tým dvakrát porazil Sovětský svaz

• v roce 1972 získal bronzovou medaili na olympiádě v japonském Sapporu

• ve stejném roce vybojoval pro Československo zlatou medaili na mistrovství světa v Praze

• v září 1972 hrál v památném utkání s profesionálním výběrem Kanady, které skončilo v Praze 3:3

• na podzim 1972 utrpěl těžké zranění oka, kvůli němuž skončil v reprezentaci

• po hráčské kariéře se věnoval trénování

• působil také jako trenér české reprezentace do 20 let

• v roce 2021 žil v Plzni a trénoval v hokejovém klubu v Třemošné

Dětí ulice bylo v Plzni na začátku šedesátých let 20. století požehnaně. Jen jedno z nich se však stalo v Praze v roce 1972 mistrem světa v hokeji a na mistrovství světa 1969 ve Stockholmu se pomstilo Sovětskému svazu za okupaci své vlasti.

Kluk, který se bez pevné ruky dlouho bezcílně potuloval městem, se jmenoval Vladimír Bednář. V Plzni mu ovšem už desítky let neřekne nikdo jinak než Bedýnka. „Naši měli jenom mě, ale jako rodina jsme moc dobře nežili. Otec měl takový program, že šel ráno do práce, vrátil se, najedl se, vyspal se a šel do hospody. Chutnalo mu pivo i karty,“ vzpomíná Vladimír Bednář. „Byly měsíce, kdy máma musela sáhnout hluboko do kapsy, aby mě uživila. Musela začít odpoledne a večer pracovat jako pomocná síla a uklízečka ve školní družině. Ze mě se stalo dítě ulice. Prolézal jsem sklepy, půdy, různá zákoutí.“

Jednoho dne však Bedýnka narazil na houf lidí s bruslemi na krku a v rukou, jak se valí k zimnímu stadionu, kde probíhalo volné bruslení. Přišel domů a dva týdny naléhal na mámu, jestli by byla tak hodná a koupila mu brusle. U Bati mu nakonec pořídila kožené boty, kotníčkové s přezkou. Do prodejny sportovních potřeb pak zamířili pro nejlevnější brusle “šlajfky”. Na boty si je musel každý přidělat a utáhnout kličkou.

Na prvním bruslení ručkoval po mantinelu

„Na první bruslení šla máma se mnou. Nejdřív jsem jenom ručkoval po mantinelu, ale po určitých minutách jsem pochopil, co dělat. Takže jsem se rozběhnul, dal jsem nohy k sobě, pokračoval v jízdě a zastavil se o mantinel,“ prozrazuje Vladimír Bednář. „Potom jsem si hlídal, kdy je volné bruslení, a místo flákání po ulici jsem si našel druhý domov. Zimní stadion.“

Levý obránce Škody Plzeň Vladimír Bednář mohl kvůli těžkému zranění hrát v reprezentaci jen na třech mistrovstvích světa a jedné olympiádě. Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let 20. století však zažil v národním týmu památné okamžiky československého hokeje. Hrál vítězný zápas se Sovětským svazem 4:3 na mistrovství světa 1969, v roce 1972 byl u toho, když Československo získalo po 23 letech na mistrovství světa zlato a ve stejném roce nastoupil v prvním utkání národního týmu proti nejlepším kanadským profesionálům z NHL. Zanedlouho však jeho fantasticky rozjetou reprezentační kariéru ukončilo v pouhých 23 letech vážné zranění oka.

Lidi chtěli vidět, jak Rusáky porazíme

Vladimír Bednář nikdy nezapomene na světový šampionát, který se odehrával ve Švédsku sedm měsíců poté, co Sovětský svaz vpadl do Československa a okupoval ho na dlouhých 21 let. Jedinou šancí, jak si s uchvatiteli vyřídit účty, byla sportovní utkání. Ke Stockholmu 1969 se proto upíraly zraky sportovních fanoušků i naprostých laiků. „Atmosféra na mistrovství světa byla fantastická, protože jsme všichni věděli, že za námi stojí celý národ. Lidi u nás chtěli vidět, jak Rusáky porazíme,“ říká Vladimír Bednář. „To se taky stalo, vyhráli jsme s nimi dva neskutečné zápasy. Po zranění Honzy Suchého jsem nastoupil do druhého.“

Pamětníkovi se zdálo, jako by ve Švédsku hrál před domácím publikem v Praze. Reprezentantům malé země obsazené světovou komunistickou mocností fandil celý svět. „Ve Stockholmu hrálo všechno pro nás. Jak diváci, tak i rozhodčí chtěli vidět pokoření Rusů. Když Venca Nedomanský vystrčil po jednom našem gólu ruskou branku z pantů a odhodil ji k mantinelu, celý stadion řval radostí,“ prohlašuje Vladimír Bednář. Dodal, že sovětští reprezentanti nastupovali zakřiknutí, jejich sebevědomím navíc otřásla porážka na olympiádě 1968 v Grenoblu.

„V zápasech s Rusy jsme dostali za úkol dělat dvě věci. Za prvé hrozně zdržovat hru, rozkouskovat ji, aby se nedostali do svého strojového tempa. Měli jsme chodit pozdě na buly, vyměňovat si pomalu hokejku. Oni nervózně klepali hokejkami na led a chtěli, aby rozhodčí rychle vhodili puk. Ale rozhodčí stáli při nás a čekali,“ popisuje československou taktiku pamětník. „Vytrhli jsme Rusy z rytmu. Ale stejně důležité bylo hrát jim do těla. Vždycky se říká: ‘Proti technice musíš mít brutalitu.’ Toho jsme se drželi a rozhodčí nám tvrdé zákroky nepískal a nevylučoval nás za ně. Roztahoval ruce, jako že nic. A Rusové se hrozně zlobili.“

Z vesnice do Plzně šel s brekotem

Vladimír Bednář se narodil 1. října 1948. Do šesti let žil na velkém statku ve Rpetech u Hořovic, odkud pocházela jeho maminka. „V hospodářství s 20 hektary polí bylo strašně moc práce, máma mě třeba položila ráno v zavinovačce do brázdy a večer mě odvezla zase domů,“ tvrdí pamětník. Otec pracoval jako elektro konstruktér v Hořovicích.

Do školy už začal Vladimír Bednář chodit v Plzni, kam se rodina přestěhovala. Šestiletý kluk tam šel s brekotem, ve městě mu chyběla venkovská volnost. Navíc mu moc nevoněla škola. 

Naštěstí si našel jiný smysl života – hokej, kam přešel z volného bruslení. „Ale po třetím tréninku mě vyhodili. Neuměl jsem bruslit pozadu, protože na volném bruslení se to nesmělo,“ prozrazuje. Za rok se mezi žáky plzeňské Škodovky vrátil a v mužstvu si ho nechali. Na zimním stadionu trávil skoro celý volný čas a kdykoliv se uvolnil led, už se na něm proháněl. „Rekvizitářovi jsem pomáhal s výstrojí pro první mužstvo, byl jsem pak v kabině jako doma,“ svěřuje se. „Za vzor jsem měl obránce Škodovky Standu Sventka, byl tvrdý a nesmlouvavý. Bruslil jsem stejně jako on a držel jsem tak i hokejku.“

V Jihlavě se učil od hokejových mistrů

Do ‚áčka‘ mužů se prosadil jako nesmlouvavý tvrdý obránce v době, kdy Plzeňáci spadli z první do druhé ligy. V plzeňském pivovaru se vyučil zámečníkem. Hořké pivo mu ale nejelo. Navíc mu ho často opojený táta zprotivil.

„Trenér Sýkora zasouval nás mladé kluky do mužstva a dostal jsem se do reprezentační osmnáctky. V Chomutově jsme porazili Švédy 10:1,“ uvádí pamětník. „Byl tam trenér Bouzek ze Zetoru Brno a řekl nám: ‘Važte si toho, to se jen tak nestává.’“

V roce 1967 narukoval Vladimír Bednář do Dukly Jihlava, kde se učil od vynikajících obránců Ladislava Šmída a Jana Suchého. Defenzívu piloval na trénincích proti reprezentačním útočníkům, mezi něž patřili především bratři Jaroslav a Jiří Holík, Jan Klapáč a Jan Hrbatý.

Díky dobrým výkonům se probojoval do mládežnické reprezentace. Na prvním juniorském mistrovství Evropy v Tampere 1968 dovedl mužstvo jako kapitán ke zlaté medaili. „Splnil jsem si neskutečné sny, hrál jsem v Tampere i s budoucími spoluhráči z mužské reprezentace Martincem nebo Haasem,“ dodává. „V Jihlavě jsem měl na hokej vynikající podmínky. O nich se nám v Plzni ani nezdálo.“

Okupace ho zastihla na turné v Německu

Olympiádu 1968 v Grenoblu, kde reprezentace porazila Sovětský svaz a skončila druhá, sledoval Vladimír Bednář jen v televizi. Utkvěl mu v paměti úžasný výkon brankáře Vladimíra Dzurilly a útočníka Jozefa Golonky, velkého hecíře, provokatéra a vtipálka. „Gološa po vyhraném zápase s Rusy si lehl na led a dal k němu ucho,“ poznamenává pamětník. „Pak říkal, že poslouchal, jestli k nám ještě z Ruska teče ropa, nebo jestli po prohře s námi Rusové zatáhli na ropovodu kohouty.“

Za půl roku však přišlo něco daleko horšího než by byly zastavené dodávky ropy. Vojska Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem okupovala 21. srpna 1968 Československo. Zastavila tak proces, jehož cílem byla obnova svobody a demokracie v Moskvou ovládané zemi.

„Jednadvacátého srpna jsme byli s Duklou Jihlava na zájezdu po Německu, Švýcarsku a Itálii. Bydleli jsme ve Füssenu a tam jsme se ráno dozvěděli, že nás obsadili Rusáci. V televizi nevysílali nic jiného než záběry z Prahy,“ vzpomíná Vladimír Bednář. „V Německu, ve Švýcarsku i v Itálii nám lidi dávali peníze, manifestovali jsme s nimi proti okupaci. Přemlouvali nás, ať se nevracíme a zůstaneme u nich. Nikdo neemigroval, i když jsme domů přijeli asi o 14 dní později. U nás se už situace uklidnila, jeli jsme zpátky přes Znojmo a viděl jsem už jen jediného Rusáka. Něco si ohříval na ohníčku na poli.“

V Dukle vzhlížel k Janu Suchému, jehož považoval za nejlepšího obránce v Evropě. „Přinesl do hokeje padání do střel. Když se v kabině svléknul, říkali jsme mu z legrace, ať si sundá ještě maskáče, jak byl samá modřina,“ upozorňuje Vladimír Bednář. „Hrál hodně dopředu, k brance soupeře dojel často rychleji než útočníci a museli se za něj vracet. Na tréninku byste řekli, že hraje úplné nic, ale v zápase byl k neudržení.“

Během druhého roku na vojně vybrali reprezentační trenéři Jaroslav Pitner a Vladimír Kostka Vladimíra Bednáře na zájezd do Kanady, kde národní mužstvo nastupovalo proti amatérskému výběru Kanady. „Trenéry jsem tam nadchnul a počítali se mnou dál. V březnu 1969 jsem odjel na mistrovství světa do Stockholmu. Tenkrát hrály v zápasech jen dvě obranné dvojice, Machač, Pospíšil a Suchý, Horešovský. Připravený na střídání byl ještě pátý obránce a trenéři nominovali mě.“

Na střídačku propasírovali Jiřinu Bohdalovou

Čechoslováci vyhráli obě střetnutí se Sovětským svazem, první 2:0 a druhé 4:3. Po hymně Kde domov můj se celý tým pokaždé sebral a opustil kluziště, aniž by podal reprezentantům okupační mocnosti ruce. „Sborově jsme jeli do tunelu, do kabin. Rusové tam zůstali, nevěděli, kolik bije. Nikdo jim předtím něco takového neudělal,“ poznamenává Vladimír Bednář. „Byl z toho šílený humbuk. Vím, že trenér Pitner pak alibisticky vysvětloval, že ruce nepodávají soupeři vítězové, ale poražení.“

Někteří hokejisté jako Jaroslav Holík, Josef Golonka nebo Jaroslav Jiřík si před zápasy se Sovětským svazem přelepili na dresech na státním znaku rudé hvězdičky, symbol komunismu. „My mladší jsme o tom ani nevěděli, seděli jsme v dlouhé úzké kabině až vzadu. Oni měli místa vepředu a z přelepování nás vyautovali. Alespoň na nás pak funkcionáři při prověrkách tolik netlačili,“ prohlašuje pamětník.

Na mistrovství světa ve Stockholmu 1969 vyrazila jako fanynka rovněž populární česká herečka Jiřina Bohdalová. Podle Vladimíra Bednáře sedávala s hráči na hotelových pokojích a vyprávěla zážitky z divadla a z filmu. „Hltali jsme ji, vnášela mezi nás dobrou náladu. Propasírovali jsme ji dokonce i na střídačku a hrozně nám tam fandila,“ upozorňuje. „Byla naším talismanem. To, že na střídačce stála, dokazuje jedna fotka, kterou si schovávám doma. Jiřinka je na ní nalevo úplně v rohu.“

Dav skandoval v Plzni jeho jméno

Ačkoliv Čechoslováci skončili ve Švédsku kvůli horšímu skóre až třetí, v Praze je lidé vítali díky vítězstvím nad nenáviděnými ‚Rusáky‘ jako hrdiny. „Přílet na staré ruzyňské letiště byl famózní. Když jsme se podívali z okénka, tak se tam mačkalo neskutečné množství lidí. Ani nás s letadlem nepustili k terminálu. Jeli jsme k němu autobusem z ranveje,“ vzpomíná Vladimír Bednář. „U terminálu udělali mezi lidmi uličku a procházeli jsme skrz ni. Všichni byli úplně hotoví a ovace šílené. Šel jsem jako nejmladší poslední, měli jsme takové kabáty s výložkami. Než jsem prošel k terminálu, už jsem výložky neměl, strhali mi je. Funkcionáři nám pogratulovali, ale dali nám výstroj a: ‘Mažte domů!’ Báli se nás pustit do Prahy, aby tam nevypukly nepokoje jako na Václavském náměstí po naší druhé výhře nad Rusy.“

Vladimír Bednář odcestoval z Prahy do Plzně vlakem, kde ho už žádná ‚děkovačka‘ nečekala. Vzal si na nádraží na ramena pytel s hokejovými rekvizitami a odnesl si ho domů. „A byl jsem nejšťastnější. Dozvěděl jsem se potom, že když jsem hrál druhý zápas s Rusy, tak máma byla tak nervózní, že se na něj nemohla dívat. Celou dobu chodila před domem po dvorku,“ prohlašuje. „Táta zase konzumoval nějaké pivo. Ale po skončení zápasu přišel dav k nám do naší ulice, před barák a skandoval naše jméno. Tátu fanoušci odvedli na náměstí, takže s nimi taky oslavoval.“

Za rok se hrálo mistrovství světa znovu ve Švédsku i s Vladimírem Bednářem v obraně. Československo skončilo znovu třetí, ale se Sověty tentokrát dvakrát prohrálo. Ve vlasti konzervativní křídlo KSČ s podporou Sovětského svazu upevňovalo totalitu, iluze o demokracii a svobodě pominuly a nadšení chybělo jak hokejistům, tak fanouškům.

Vyražené zuby vyplivl do první řady

Za rok na mistrovství světa v Ženevě a Bernu hokejisté udělali znovu národu radost, když Sovětský svaz jednou porazili a jednou s ním remizovali. Stali se mistry Evropy a na světě byli druzí. Pamětník však v mužstvu scházel. Odcestoval s ním po vážném úrazu pouze jako ‚civilista‘.

„Tři dny před odjezdem do Švýcarska jsme hráli přátelák s USA a jeden Američan mi vyndal šest zubů. Jel podél hrazení, říkám si: ‘Teď mu nandám.’ Byl pravák, vystrčil hokejku a vrazil mi ji do pusy,“ popisuje. „Šest zubů jsem vyplivnul na diváka do první řady. Sobotu jsem nějak přežil a v nemocnici v Praze na Karláku mi řekli, že nejde, abych po takovém zranění na mistrovství světa hrál. Vzali mě pak alespoň jako maskota. V pondělí jsem vyrazil do Plzně za kamarádem zubařem. Od devíti ráno do devíti večer mi dělal korunky, falešné zuby mi nasadil na pahejly.“

Protézy z roku 1971 drží Vladimíru Bednářovi dosud. Po jejich dlouhém nasazování se necítil špatně a zdálo se mu, že by mohl světový šampionát zvládnout. Ale bylo už pozdě, trenéři nepočítali, že se dá tak rychle dokupy. „Na rány a bolest jsem si zvykl, vyžíval jsem se v nich. Ze života jsem byl otrlý a mnohokrát jsem hrál přes závit,“ prozrazuje.

Rok 1972 přinesl Vladimíru Bednářovi největší úspěchy, ale i velkou ránu. Na začátku roku odletěl s národním týmem na olympiádu do japonského Sappora, odkud se vrátil s cennou bronzovou medailí. „Japonsko, to byl úplně jiný svět, kde jsem zažil neskutečné věci. Hráli jsme v hale přestavěné z plaveckého stadionu, led se prohýbal, protože ho udělali pro lehké Japonce,“ tvrdí. „Bydleli jsme v hotelu Holiday Inn a kuchař nám vařil na uvítanou v nízkém dřevěném domku večeři. Najednou se začalo všechno třást a utekl i s noži. Za chvíli se vrátil, že bylo zemětřesení. Eda Novák a Jirka Holík se báli jít do hotelu. Bledí jak stěny říkali: ‘To si tam máme vlézt někam do patnáctého patra?’“

Letadlo se dvakrát vracelo. Něco teklo z křídel

Nejhorší okamžiky však přišly na zpáteční cestě z Tokia přes Moskvu do Prahy. „Odstartovali jsme a najednou borci hlásí, že něco teče z křídel. V kabině byl hrozný přetlak, piloti letadlo otočili a rychle přistáli,“ vzpomíná Vladimír Bednář. „Dvě hodiny jsme čekali, až se letadlo opraví. Vzletěli jsme a něco teklo z křídel znovu, tak jsme zas museli dolů. Nakonec jsme se do Moskvy dostali jiným letadlem.“

Vladimír Bednář v roce 1972 tvrdil v československé obraně muziku, byť za Plzeň hrál pouze druhou ligu. Těsně před mistrovstvím světa v Praze hrála Škodovka rozhodující utkání o postup do první ligy s Vítkovicemi. Vladimír Bednář nechtěl chybět a zmeškal začátek přípravy národního týmu na světový šampionát v Praze. Plzni sice pomohl k výhře nad Vítkovicemi a k návratu do nejvyšší hokejové soutěže, ale trenéři reprezentace vytvořili na soustředění tři obranné dvojice bez něj. Na mistrovství světa proto plnil roli sedmého obránce a zahrál si jen občas.

Ale o zlatou medaili nepřišel a dodnes si v hlavě uchoval zážitky z cesty za titulem, na níž Československo porazilo v rozhodujícím zápase Sovětský svaz 3:2. „Celá hala dýchala s námi. Ale okolo mantinelů stál jeden policajt v bílé přilbě vedle druhého, aby nedošlo k nějakým protestům proti okupaci,“ vzpomíná.

Hrál legendární utkání s kanadskými profíky

V září 1972 se z Moskvy přes Prahu vracel domů výběr kanadských hokejistů ze slavné NHL, který premiérově změřil v sérii na sedm utkání síly se Sovětským svazem. Vyhrál ji těsně 4:3.

„My byli mistři světa. Takže jsme v Praze hráli s Kanaďany o to, kdo je nejlepší,“ tvrdí Vladimír Bednář. Na rozdíl od mistrovství světa nechyběl v základní sestavě, vytvořil třetí obrannou dvojici s Milanem Kuželou. „Hrát takový zápas proti světovým hvězdám Pariseovi, Clarkovi nebo Espositovi bylo pro mě obrovské vyznamenání. Vedli jsme těsně před koncem 3:2, Kanaďani ale vyrovnali při power play čtyři vteřiny před koncem na 3:3.“

První střetnutí Československa s hvězdami z profesionální kanadsko-americké NHL přineslo ještě dvě nezapomenutelné události. Diváky i spoluhráče šokoval brutální útok Bobbyho Clarka na Františka Pospíšila. „Dal Frantovi koncem hokejky do hlavy podobně jako mně Američan do zubů v roce 1971,“ upozorňuje pamětník. „Za Kanadu hrál i rodák ze Slovenska Stan Mikita. Když hlasatel oznámil před zápasem jeho jméno, tak aplaus diváků trval možná pět minut.“

Puk ho trefil do oka a s reprezentací byl konec

Utkáním s Kanadou vyvrcholila a bohužel také skončila reprezentační kariéra Vladimíra Bednáře. Neštěstí ho potkalo na plzeňském zimním stadionu, kde se po každém tréninku hrál zápas ‚o pár pětek‘. Někdy se při něm hokejisté vyhecovali víc než v mistráku. „Míra Klapáč dostal puk, chtěl vystřelit, natáhl jsem k němu hokejku a puk mě trefil do oka. Myslel jsem, že to spraví šití, ale v nemocnici jsem nakonec zůstal dva měsíce,“ prohlašuje Vladimír Bednář. „Mám za sebou asi sedm operací. Po nárazu puku se mi sklivec zaplnil krví a rohovka nefungovala. Dvakrát mi ji dávali z jiného člověka. K hokeji jsem se vrátil s plexisklem před očima, ale kvůli horšímu odhadu a postřehu jsem se nevrátil do reprezentace. Za Plzeň jsem hrál první ligu ještě dlouho.“

V kabině sedával vedle svých pokračovatelů v národním týmu, mistrů světa Bohuslava Ebermanna a Milana Kajkla. „Ebermann má určitě jiná svalová vlákna, snad z černocha, byl hrozně rychlý při všem, na ledě, na suchu i při jídle. Jak byl tak rychlý, dával jsem mu pořád přihrávky na paty,“ poznamenává pamětník.

Prvoligoví hokejisté nechodili v Plzni do práce a dostávali plat zhruba na úrovni inženýrů, tedy kolem tří tisíc. Prémie za vyhrané utkání dělala 600 korun. Škodovka jezdila často k zápasům i do západní Evropy, kde se daly sehnat věci, jimž se v socialistickém Československu říkalo nedostatkové zboží. Šlo o značkové oblečení, elektroniku nebo gramofonové desky hvězd světové pop-music.

Marky pašovali zalepené na hokejkách

„Než jsme odjeli, chodila za námi spousta kamarádů a známých hlavně s německými markami, abychom jim za ně v západní Evropě něco koupili,“ svěřuje se Vladimír Bednář. „Ale vyvážet za hranice se mohlo oficiálně jen málo peněz, tak jsme vymýšleli různé úkryty. Brankáři si zašívali marky do vyrážeček, někteří kluci si namotávali peníze do bambulí na konci hokejky a překrývali je neprůhlednou lepicí páskou. Jednou jeden celník poprosil vedoucího mužstva, že potřebuje hokejku pro svého syna. Vedoucí vzal do ruky hokejku se schovanými markami, kluk, kterému patřila, přiletěl a křičel: ‘Ne, tu ne, je památeční, dal jsem s ní v jednom zápase tři góly!’ Na celnici jsme se báli, že nám na pašované peníze nebo věci přijdou. A někdy nás opravdu prohlíželi celou noc a durch und durch.“

Poté, co skončil v Československu, vyzkoušel si pamětník na rok Norsko. Vydělal si sice celkem 15 tisíc dolarů, na koruny mnohonásobně víc než v Plzni, ale skoro polovinu mu vzal podnik zahraničního obchodu Pragosport. Navíc v Norsku nebyla žádná hokejová parta, tak se Vladimír Bednář vrátil domů. Pak hrál ještě dva roky za Partizan Bělehrad, kde se cítil o poznání lépe, a ke dvěma československým titulům s Jihlavou přidal jeden jugoslávský.

Po hráčské kariéře se věnoval trénování, udělal si na Fakultě tělesné výchovy a sportu první trenérskou třídu a vedl také hokejovou reprezentaci do 20 let. Řada jeho svěřenců se prosadila do NHL, jako třeba Tlustý, Frolík, Voráček, Pavelec či Sobotka. Jeho syn působil v Kanadě v juniorských soutěžích, po návratu do Plzně si utrhl koleno, což mu nedovolilo navázat na otcovy úspěchy.

Musel jsem se rvát o všechno

Vladimír Bednář nesundal brusle ani v 73 letech, kdy stále trénoval v malém klubu v Třemošné. „Brusle obouvám 62 let a trénuju 42 let,“ prozrazuje.

Ve svém domě obhospodařuje kromě medailí také úctyhodný archiv fotek a výstřižků. „Ať byl otec jakýkoliv, tak mi noviny střádal. Myslím, že takovou sbírku nemá nikdo. Jsou v ní i úžasné fotky ze Stockholmu 1969, dal mi je jeden švédský fotoreportér. Na jedné jásám po výhře nad Rusy a za mnou se Gološa vysmívá Ragulinovi,“ říká. „Na zimáku v Plzni jsem vytvořil dílo se zarámovanými fotkami z historie Škodovky od padesátých let až do dnešního dne.“

Když přemýšlí nad rolí hokeje ve svém životě, podotýká: „Naučil jsem se bojovat sám se sebou, byl jsem dítě ulice, musel jsem se rvát o všechno a byl jsem ke všemu tvrdej. Chtěl jsem něčeho dosáhnout a jsem vděčný za velké úspěchy.“