The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otta Bednářová (* 1927  †︎ 2023)

• narozena 18. června 1927 v Praze

• krátce po válce vstoupila do KSČ

• od roku 1950 pracovala v Československém rozhlase

• od roku 1963 působila v Československé televizi, kde se stala redaktorkou a scénáristkou pořadu Zvědavá kamera

• po srpnu 1968 vyhozena z televize a vyloučena z KSČ

• podílela se na šíření samizdatové literatury

• signatářkou Charty 77

• spoluzakládala Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS)

• v roce 1979 byla v procesu se členy VONS odsouzena na tři roky nepodmíněně

• po 17 měsících předčasně propuštěna ze zdravotních důvodů

• po roce 1989 pracovala ve Výboru dobré vůle Olgy Havlové

• zemřela 5. září 2023

Otta Bednářová se narodila 18. června 1927 v Praze. V následujících letech se jejím rodičům Otylii a Karlu Šmirousovým narodily další dvě dcery. První léta života strávila Otta ve Všenorech, vesnici na břehu Berounky nedaleko od Prahy.  Když oslavila své desáté narozeniny, přestěhovala se celá rodina do pražských Kobylis. „Byla to pro mě velká změna. Když dítě žije na venkově, tak tam nemá žádný velký starosti. Tady už jsem musela dávat pozor na tramvaje a auta a musela jsem se přizpůsobit jinýmu tempu života.“ Bezstarostné dětství však brzy ukončil počátek druhé světové války v roce 1939. „Bylo to velmi těžký období, byla to hrůza, neustálej strach.“

Všichni se báli

Během válečných let pamětnice silně pociťovala strach rodičů. „Tatínek poslouchal zahraniční rádio a bál se, že ho kvůli tomu někdo udá.“ Otta se stala svědkem nacistického teroru. „Německý vojáci zastřelili tady v Kobylisích celou rodinu, dvanáct lidí v jednom domě. My jsme pak pomáhali ten dům hasit, protože oni ho celej zapálili.“ I přes všechny útrapy se ona i její celá rodina ve zdraví dočkaly osvobození.

Bylo mi to trapné, že mám školu

Po válce Otta odmaturovala na gymnáziu a pracovní místo si našla v továrně ČKD. Tehdy začala vzhlížet ke komunistickým idejím a v osmnácti letech vstoupila do KSČ. Místo studia vysoké školy začala pracovat v továrně. „Inklinovala jsem k dělnictvu a bylo mi to trapný, že mám školu. Tak jsem se přihlásila do ČKD a chtěla jsem tam být, abych měla přístup k dělnický třídě.“ Později pracovala také v Tesle jako svářečka. Na konci čtyřicátých let se vdala a narodil se jí první syn. Komunistické ideály jí byly v té době velmi blízké. Ačkoliv později vystřízlivěla z prvotního okouzlení komunismem, ve straně zůstala až do konce šedesátých let. „Několikrát jsem chtěla vystoupit, ale maminka mi říkala: ‚Kdo bude živit tvoje děti? Nezapomeň, že jakmile vystoupíš, oni tě vyhodí a nebudeš mít zaměstnání.‘“

Řešila jsem otázky, které mi vadily

V roce 1950 začala Otta pracovat v tehdejším Československém rozhlase. „Když jsem slyšela, že rozhlas dělá nábor, tak jsem se rozhodla, že se přihlásím, a oni mě vzali.“ Stala se redaktorkou zpravodajství. Jejími kolegy tehdy byli významní spisovatelé, jako například Arnošt Lustig nebo Ludvík Vaculík. Po nějakém čase pamětnice začala v rozhlase připravovat reportáže, které by se dnes daly nazvat investigativními. V nich odhalovala špatné poměry, kterými trpí ženy na pracovištích. Později se zaměřila také na sociální a zemědělskou problematiku. Ve svých pořadech poukazovala na přelomu padesátých a šedesátých let na nedostatky komunistického režimu.

V roce 1963 se jí naskytla možnost odejít z rozhlasu do Československé televize, čehož bez váhání využila. Stala se redaktorkou a scenáristkou publicistického pořadu Zvědavá kamera. Díky uvolňující se atmosféře v Československu se Otta spolu s autory pořadu mohla zaměřit na témata, jejichž medializace by dříve nepřipadala v úvahu. „Řešila jsem takový otázky, který mi vadily. Třeba že do gymnázií přijímali jen lidi, kteří měli rodiče v komunistický straně.“

Tohle musím odvysílat

V šedesátých letech se začalo veřejně mluvit i o vykonstruovaných procesech z éry stalinismu. Toto téma si pamětnice vybrala jako námět pro svou stěžejní reportáž Svědectví pro výstrahu. V ní se zaměřila na proces s takzvanou Velkou trockistickou radou, kde byli ředitelé velkých podniků odsouzeni za spiknutí za účelem rozvrácení socialistického hospodářství. Ve skutečnosti to ale byli členové strany, kteří po válce uvěřili komunistické ideologii. „Dozvěděla jsem se, že budou rehabilitovat ty lidi, který byli odsouzený. Tak jsem tam šla a na vlastní uši jsem slyšela všechny ty hrůzy. Tak jsem si řekla: Až to bude možný, tak tohle musím odvysílat a těch lidí se zastat.“

Požádala jsem Dubčeka

I přesto, že byl komunistický režim uvolněnější než kdy dřív, příprava na reportáž o vykonstruovaném procesu byla pro Ottu náročná. Navíc ani tehdy nebylo jisté, jestli bude vůbec možné ji odvysílat. „Dubčeka jsem požádala dopisem, abych mohla dostat z archivu celý případ, ale on mi to nedovolil. Tak jsem požádala svého známého, aby mi to tam takzvaně ukradl. To byl pan Kotlář z archivu.“ Otta tak získala všechny podklady a Svědectví pro výstrahu bylo v březnu 1968 opravdu v Československé televizi odvysíláno.

Otta Bednářová věřila, že uvolnění, které vygradovalo na jaře roku 1968, bude pokračovat. Vyhlídky na lepší život se však rozplynuly 21. srpna 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy překročila hranice Československa. Po invazi začal režim znovu upevňovat svou moc.  Redakce Zvědavé kamery byla rozhodnutím nadřízených zrušena. Pamětnice, která si pevně stála za svými názory, přišla o své místo v Československé televizi. Od září roku 1968 pobývala se svými syny v Rakousku. I když měla možnost v cizině zůstat, ještě na konci téhož roku se do Československa vrátila.

Přepisovala jsem všechna možná sdělení

Na konci šedesátých let Ottu Bednářovou vyloučili z Komunistické strany Československa (KSČ). V té době však už z komunistického poblouznění dávno vystřízlivěla. Srpen 1968 přispěl k tomu, že se ve svých názorech ještě více utvrdila a byla odhodlána prát se za ideály svobody. Od roku 1974 se podílela na rozmnožování a šíření samizdatové literatury. „Jednak jsem opisovala knihy a jednak všechny zprávy, který šly do zahraničí z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, to se pak vyexpedovalo nějakýma cestama do zahraničí.“

Otta přepisovala například tehdy zakázané knihy Ludvíka Vaculíka nebo Karla Kaplana. Kromě toho rozšiřovala exilový časopis Listy, který do Československa zasílal Jiří Pelikán, a také několik vydání časopisu Svědectví. Brzy se dostala do hledáčku StB. „Všechny možný sdělení, co jsem přepisovala, se psaly na třímilimetrový papír. Celý štosy těch papírů jsem nosila v tašce vždycky domů, a to jsem se bála, aby mě nepotkali fízlové a nesebrali mi to.“ StB u ní několikrát provedla domovní prohlídku, nikdy však nenašla žádný kompromitující materiál. Otta měla i přesto strach z prozrazení, a proto začala texty schovávat do synova odstaveného auta. „Vždycky večer jsme tam ty texty v kufrech nosili a ráno jsme pro to zase šli.“

Nebudu vypovídat

Na sklonku roku 1976 vzniklo Prohlášení Charty 77. „Přečetla jsem si to a podepsala jsem to… Synům jsem řekla, ať si to taky přečtou. Rozhodli se, že to podepíšou jako já.“ Po podepsání Charty 77 zatkla Ottu poprvé StB. Nějakou dobu strávila ve vazbě na Pankráci, následně byla propuštěna.

V roce 1978 vznikla iniciativa Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Založila ho skupina signatářů Charty 77, mezi nimi i pamětnice. Členové VONS si kladli za cíl hájit lidi, kteří se stali v Československu terčem pronásledování kvůli svému přesvědčení, a další osoby pronásledované z politických důvodů. „Měli jsme za úkol zjistit, jestli je někde nějaký člověk vězněný, jak se mu daří a jestli jeho rodina nepotřebuje pomoct. Psali jsme k tomu sdělení a ty jsme posílali i do světa.“

StB skupinu sledovala už od jejího vzniku a na konci května 1979 deset členů, včetně Otty, pozatýkala. „U výslechu jsem říkala na všechny otázky pořád jenom: ‚Nebudu vypovídat.‘ Vyšetřovatel už byl z toho strašně naštvaný a říkal mi: ‚Prosím vás, to si nemůžete vymyslet nějakou jinou větu, vždyť jste novinářka.‘‚Už nejsem,‘ řekla jsem mu.“ Po čtyřech měsících ve vazbě přestoupila před soud, který ji odsoudil ke třem letům nepodmíněně. I přes špatný zdravotní stav nastoupila v lednu 1970 do ženské věznice v Opavě. Propuštěna byla ze zdravotních důvodů po 17 měsících.

Říkala jsem si, že z toho nic nebude

V roce 1989 bylo téměř jisté, že režim v Československu, stejně jako v ostatních státech východního bloku, padne. Dne 17. listopadu 1989 byl v Praze uspořádán studenty vzpomínkový akt při příležitosti padesátého výročí uzavření vysokých škol nacisty. Průvodu se zúčastnila i Otta. „Když jsem tam šla, tak jsem si říkala, že to je povolená demonstrace a že z toho nic nebude. Když jsem tam ale přišla, tak jsem viděla a slyšela, že tam mluví úplně jinak a že tam vykládají věci, který mi byly blízký a který jsem stejně cítila.“ Ačkoliv byla demonstrace oficiálně povolena, když se dav přesunul na Národní třídu, násilně ji rozehnaly zásahové jednotky Veřejné bezpečnosti. „Když jsme se dostali na Národní třídu, dostala jsem pendrekem.“ Sedmnáctý listopad 1989 odstartoval sametovou revoluci, která skončila pádem komunismu v Československu.

Pomáhala jsem se vším, co bylo potřeba

Po sametové revoluci se angažovala ve Výboru dobré vůle Olgy Havlové, se kterou se znala z dob disentu. „Olga věděla, že mám takový smýšlení, že myslím na lidi, že se věnuju lidem a pomáhám jim, takže mě přizvala, když se zakládal ten Výbor dobré vůle. Tak jsem tam pracovala.“