The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

brigádní generál v. v. Alexander Beer (* 1917  †︎ 2015)

• narozen 7. 2. 1917 ve Vranově nad Topľou na Slovensku

• v roce 1939, po neúspěšné emigraci na západ, odešel přes Polsko do Sovětského svazu

• pracoval u Moskvy a v kazašském Karagandu

• narukoval v Buzuluku, účastnil se bojů o Sokolovo, Kursk, Kyjev, Bílou Cerkev, Žaškov, prošel karpatsko-dukelskou operací a ostravskou operací

• působil jako velitel minometného roje, později jako velitel tanku

• po válce získal hodnost nadporučíka

• v roce 1951 byl na 48 hodin zavřený

• pracoval v textilním průmyslu, na ministerstvu lehkého průmyslu, v nadnárodní firmě

• byl místopředsedou Československé obce legionářské

• zemřel v prosinci 2015

Když nevyjde Anglie, tak utečeme do Polska:

Alexandr Beer se narodil 7.2.1917 ve Vranově nad Topľou do rodiny se židovským původem. Vystudoval gymnázium v Košicích a studoval Vyšší školu textilní v Brně. Ještě před válkou byl zaměstnán v textilním průmyslu a po okupaci, v roce 1939, se rozhodl, že uteče do zahraničí.

Přál si utéct přes Švýcarsko do Anglie, ale Švýcaři skupinu utečenců zadrželi, předali Němcům a ti je věznili tři týdny v německé škole. „To musím popravdě říct, že ostře proti nám nevystupovali. Dali nám i oběd.“ Po krátké internaci byl odvezen vlakem do Prahy. „Doprovázeli nás asi čtyři Němci, jenomže nás bylo přes třicet. To se nahromadilo, jak všichni utíkali z protektorátu. My jsme utekli z vlaku, čtyři nebo pět se nás schovalo naproti Hlavnímu nádraží do domu a tam jsme čekali, než se vše uklidnilo.“ Nezdařený pokus však Alexandru Beerovi nezabránil v dalším pokusu o emigraci. Tentokrát do Polska.

Zajetí v bývalém carském sídle:

Druhý útěk už byl úspěšnější – se skupinou mladých lidí se z protektorátu dostal do Polska a do Malých Bronovic. Zde se šťastnou náhodou setkal s bratrem, který se dostal do západní armády[1]. Sám do ní nebyl přijat a protože vypukla druhá světová válka a Alexandr Beer se nechtěl dostat do rukou Němců, zamířil se skupinou pěti lidí do Sovětského svazu, aniž věděl, co ho čeká: „Pěšky jsme unikali a za námi 15-20 kilometrů byli Němci. To byl těžký pochod. V té době také Rusové obsazovali západní Ukrajinu, takže jsme se dostali do zajetí ruské armády.“ 

V řadách utečenců byl i komunistický senátor Antonín Zmrhal a snad díky němu se dostalo celé skupině dobrého zacházení, po týdenním vyslýchání byli totiž všichni internováni v obci Opalicha. To ovšem nebylo vězení. Bývalé carské sídlo posloužilo jako luxusní pobyt. Zde pobyl Alexandr Beer tři měsíce a jako mladému odborníkovi v textilním průmyslu mu byla nabídnuta možnost pracovat v továrně pod Moskvou.

Sondermeldung!:

Ve fabriky, kde pracoval, dostali zaměstnanci tři nová rádia za pečlivé plnění pracovních povinností. Mohli poslouchat jakýkoliv rozhlas a dokázali chytit i německý, a tak se postupně dozvídali o dobytí Francie i o dalších úspěších německé armády na západní frontě. Jednoho dne se Alexandr Beer vzbudil, šel se oholit a měl odjet na pracovní cestu. „A najednou:  ‘bum bum bum, Soldermeldung’. Zvláštní hlášení. Nevěděl jsem, co se děje. Trvalo to několik minut a zase bum bum bum, Soldermeldung. Najednou hlas: Překročení hranic a válka se Sovětským svazem. 22.6. To byl šílený šok.“  V pokoji bydlel spolu s Němci, kteří se také dostali do Sovětského svazu. Mohlo by se zdát, že situace je bezvýchodná, ale naštěstí žádný konflikt nenastal – s Alexandrem Beerem byli dobří kamarádi. Přesto neskrývali radost.

Alexandr Beer měl odjet na pracovní cestu do Leningradu, ale vlak nejel. Vrátil se tedy zpět do fabriky a jednomu ze spolupracovníků vyzradil, že začala válka s Německem. Ten to tvrdošíjně odmítal, o tom by se přece mluvilo, a najednou oba uslyšeli, že ve 14:00 bude v rozhlase mluvit ministr zahraničí Molotov. „To jsem si oddechl. Prozradit to předem znamená, že by vás zavřeli. Udělají z vás špiona a uděláte poplach. Já jsem tam žil a byl jsem si toho vědom. Bylo lepší mlčet a nic nevědět.“

Postup Němců byl nezadržitelný, Němci už byli před Moskvou a Alexandr Beer se jako se s domobranou účastnil kopání zákopů na obranu Moskvy. „A co my tady budeme dělat?  S manželkou[2] jsme zůstali ve fabrice, ale já jsem se už bál. Tak jsem se šel sám přihlásit, že chci být evakuovaný.“ Dostal puťovku a po přestávce mezi německým bombardováním odjel do kazašského Karagandu, kde opět získal práci v textilním průmyslu.

V Buzuluku jsme snědli psa plukovníka Svobody:

Alexandr Beer se chtěl z Karagandu dostat do Buzuluku, měl informace, že se zde tvoří československá armáda plukovníka Svobody a zažádal si o propuštění. Nebylo mu však vyhověno, měl zůstat v Karagandu pro nedostatek pracovních sil. Alexandr Beer tak musel intervenovat u samotného Svobody a poslal mu dopis, kde žádal o propuštění z práce a o službu v armádě. Plukovník Svoboda obratem poslal fabrice v Karagandu dopis a teprve nyní, po Svobodově intervenci, se mohl Alexandr Beer zapojit do válečných událostí.

„Když jsme šli do armády, tak jsme věděli, že jdeme bojovat. My jsme nešli odpočívat. To, že jdeme bojovat, člověka drželo. My jsme se radovali, že jdeme do boje. Skládání slibů za hymny nás povzbuzovalo k pomstění se Němcům. My jsme brečeli...“

V Buzuluku byl neustálý hlad a vojáci se po vzoru legionářů z první světové války rozhodli najíst se za každou cenu. V Buzuluku pobíhali psy a vojáci je stříleli, připravili k jídlu a jedli.  Jednou chytili a zabili vlčáckého psa samotného plukovníka Svobody. Jakmile se na to přišlo, byl pes zakopán a pohřben. Pohřeb však nedokázal odvrátit obrovský hlad. „On se zase vykopal, vyndal, upekl a snědl. Druhý den ho přišli vykopat a pes už tam nebyl. A kde je? No to se sežralo. Podporučík Drnek šel okolo, věděl co to je, taky to snědl a chutnalo mu to.“ Svoboda nakonec nikoho nepotrestal.

A o čem se nemluví: útok na Sokolovo:

Alexandr Beer se po tvrdém výcviku v Buzuluku měl dostat do Sokolova, kde působil jako velitel minometného roje, ale nejprve musel prodělat pochod dlouhý 340 kilometrů. „Šli jsme nočním pochodem do Charkova. Na to člověk nemůže zapomenout. Pochodovalo se v noci, za rozsvitu jsme zalehli ve vesnici po cestě. Spaní moc nebylo, snaha byla nejprve se pořádně umýt. Odpoledne ve tři hodiny zase vstávat a zase další pochod. Vzpomínám si, že jde spát i při chůzi. Když někdo spánkem padl, tak padla celá rota, která za ním šla.“

U Sokolova bránil se svým rojem postupu Němců na řece Mža.  „A o čem se ani nemluví, ve večerních jsme na druhý den po obraně zaútočili na Sokolovo, kde jsem byl raněn.“ Po úspěšné obraně Sokolova se zraněný Alexandr Beer dostal do nemocnice v Mičurinsku, kde se léčil společně s později nechvalně proslulým Bedřich Reicinem a jedním z vojáků jeho minometného roje. Ten neměl takové štěstí jako Alexandr Beer, který měl pouze průstřel levé nohy, ale musela mu být amputována celá noha.

„Jaroš byl velký hrdina. Počítal s tím, že má bránit a bránil, až padl. K tomu burcoval i mužstvo. Nenechal ustupovat. Byl tam nadporučík Lom, který neměl přidělenou žádnou jednotku, byl zúčastněn jako důstojník v boji a také padl. Měli jsme jednotku, která odvážela raněné do Charkova. Na poslední transport si nasedl nadporučík Kudlič, dostal to nějak do nohy. Přiletělo jedno německé letadlo, rozbilo to a všichni byli mrtví. Jsou to věci, o kterých se ani nepíše ani se na ně nevzpomíná.“

Tlumočníkem německých důstojníků v Kursku:

Z nemocnice se dostal do Kursku a sám Alexandr Beer dodnes nechápe, proč tomu tak bylo a proč se nedostal k československým jednotkám. Jak sám říká, bylo to pro něj nepochopitelné. Nicméně nebyl jediným Čechoslovákem, který byl z Mičurinsku poslán do bojů o Kursk. 

Alexand Beer pochopitelně žádal o navrácení k jednotce plukovníka Svobody, ale protiotázka zněla naprosto jinak: Kolik umíte jazyků? „Tak jsem řekl, že mluvím maďarsky, německy a částečně anglicky. Bylo mi určeno, že budu vyslýchat zajatce. Já jsem tlumočil a pomáhal jsem jim zjišťovat stav, množství, obranu, zásobování nebo spojení s letectvem. Tak jsem prodělal bitvu o Kursk na štábu, ne v boji.“

Nejenže Alexandr Beer vešel do styku s německými zajatci, ale také se setkal s Němci, kteří ještě před válkou žili v SSSR. Jako občané zůstali loajální a zapojili se do bojů proti svému vlastnímu národu. Byli vybavení příslušnými doklady a podávali zprávu Rusům. „Já jsem tam přišel, seděli tam Němci důstojníci a já jsem se lekl. Tak jsem začal s nimi mluvit: ‘Co tu děláte?’ Oni se začali řechtat a říkají: ‘My jsme odtud, my nejsme praví Němci.‘“

V Novochapersku zpátky u československé jednotky:

Po kurské bitvě dostal povolení odjet do Novochapersku, kde v té době byl plukovník Svoboda se svými muži.  „Byl jsem dotázán Lomským, jak jsem se dostal do Kursku. Tak jsem mu předložil puťovku.“ Na ní stálo, že byl uvolněn z nemocnice a že se měl hlásit na štáb fronty. V Novochapersku prodělal další cvičení a nějakou dobu se učil v důstojnické škole.

Seděl jsem na německé mrtvole, mně jich líto nebylo:

V bojích u Kyjeva se českoslovenští vojáci vyznamenali, do města vtrhli jako první a úspěchy československé armády přiznal i Sovětský svaz. O Kyjevě se samozřejmě dozvěděla i exilová vláda a českoslovenští vojáci stáhli do Vasilkova, kam měl údajně přijet na návštěvu prezident Beneš. Vojáci se vykoupali a odvšivili, ale k velkému zklamání vojáků Beneš nepřijel. „Nás to mrzelo, že se nepřijel Beneš podívat. Ale těšilo, že o nás doma ví.“

u Kyjeva najednou rozbolel Alexandra Beera zub moudrosti. Zašel tedy za bývalým holičem, tankistou a příležitostným doktorem Neškrabalem. „Vzal kleště a vytáhl mi zub moudrosti. Seděl jsem na německé mrtvole a proplachoval jsem si pusu vodkou.“

Cukr na výrobu vodky:

Pod Bílou Cerkvou, u Buzovky a u Zaškova prodělal Alexandr Beer těžké boje. Němci byli stále silní a československá jednotka se tak jednou dostala do útoku a pak se zase musela stáhnout k obraně. Navíc měli Němci neustálé zásobování.

Na frontě se stávaly různé příhody. Jednou vojáci využili cukr v Buzovce. „Tam byl cukrovar a já jsem tam postavil dva chlapy, aby Rusové nesebrali cukr, že ho budeme potřebovat. Tak jsme si na tanky a nákladní auta naložili cukr a dělali jsme z toho v Ostravě kořalku (smích)“

Po válce jsem se nemohl na Duklu ani podívat:

Na Karpatsko-dukelskou operaci nevzpomíná Alexandr Beer rád. „Že to bude krvavý a těžký boj, to každý věděl. Ta touha překročit hranice…šlo prakticky o vyznamenání překročit hranice. Ale vidět padat spoustu kamarádů a nejbližších. Taky jsme tam ztratili masu tanků.“  Sám Alexandr Beer byl opět raněn, tentokrát v Nižným Komárníku.

Do Vranova nad Topľou se dostal Alexandr Beer hned po překročení hranic. Dozvěděl se tak, že se rodiče odstěhovali do Nového města a odtud byli odvezeni do koncentračního tábora, kde zahynuli. Jakmile došel do Nového města, začal se porozhlížet po pozůstatku rodičů. Ostatní obyvatelé přišli a začali se ptát, co tam pohledávají, že tam nemají co dělat a měli by jít pryč. Četař Alexandra Beera ve zmatku přitiskl jednu těhotnou ženu, která potratila.  

Alexandr Beer po válce navštívil Duklu, ale zůstal pod ní a nechtěl jít dále. Stále měl na ní spoustu nepříjemných vzpomínek. Přestože mnozí šli, Alexandra Beera nikdo nedokázal přesvědčit. „Ten kdo to znal, nešel. Já, Drnek i Šmoldas jsme nikdy nešli. Není nic hroznějšího, než vidět hroby a vy znáte jména...“

Ostravská operace:

Vojáci byli dislokováni v Kežmaroku a pak byl Alexandr Beer se svými vojáky nasazen na Ostravskou operaci. Zde figuroval jako tankista a v závěrečných bojích se stal technickým důstojníkem praporu.

Nemohl jsem vycházet z domova, telefon byl odpojený…:

Politickým přesvědčením byl sociální demokrat, ovšem po válce se přihlásil do Komunistické strany Československa a ani to neochránilo Alexandra Beera před zbavením svobody na 48 hodin v roce 1951. Ve 3:00 ráno byl probuzen a odvezen do Washingtonovy ulice. „Byl jsem mlácený fackami i revolverem. Provedli domovní prohlídku v době, kdy byla žena gravidní. Ze skříně vyházeli všechno. Ale já tam měl tři revolvery schované ve skříni dole. To bylo jediné, co nevyhodili.“

Po dvou dnech zavolal Alexandrovi Beerovi velitel StB. „Říkal: ‘Soudruhu Beere, stal se veliký omyl. Jste volný.’ Ptal jsem se: ‘Vy jste mě zavřeli, vysvětlete mi proč…’ ‘Stal se veliký omyl. Jste volný. Dole je auto, odveze vás domů, ale čtrnáct dní nesmíte vycházet.’ Dva týdny byl Alexandr Beer zavřený doma s odpojeným telefonem a venku jej hlídalo auto StB. Nikdy se nedozvěděl proč.

Po válce v textilním průmyslu:

Jeho manželkou v době války byla španělská interbrigadistka, která se na rozdíl od svého muže nezúčastnila bojů, a čím více Alexandr Beer s československou armádou postupoval, tím více se své ženě vzdaloval. V roce 1948 odjela do Španělska a provdala se za jiného muže. Alexandr Beer o tom nevěděl a chtěl ji po válce v moskevském bytě vypátrat. „Její známá mi otevřela pokoj, a tam byla moje fotka. Pokoj byl prázdný. Říkala: ‘Chtěla, kdybyste jednou přišel, abychom si sedli a povídali si.’ Tak jsem se od ní dozvěděl o mé manželce všechno. To je úděl emigrace.“ Poté se podruhé oženil a nové manželství vydrželo 55 let.

Alexandr Beer se vrátil ke svému povolání textilního odborníka. Vykonával tu samou práci před válkou, u Moskvy, i v kazašském Karagandu a u své profese chtěl zůstat. Nejprve pracoval v textilním průmyslu a poté na ministerstvu lehkého průmyslu. Díky své odbornosti a zájmem o projektování byl vyslán na pracovní pobyty do Řecka a do Moskvy.  

V roce 1968 byl vyloučen z komunistické strany za vyvěšení černého praporu a byl perzekuován ztrátou lukrativního zaměstnání. Musel pracovat jako technik v pražské Tibě, ale na Alexandra Beera se štěstí neotočilo zády. Díky kontaktům s ministrem Svačinou se dostal na ministerstvo průmyslu a pracoval zde až do roku 1989. „I když jsem měl být dávno v důchodu, tak díky odborným znalostem mě ministerstvo drželo dál.“ Do důchodu stejně v roce 1989 neodešel a získal místo v nadnárodní firmě.

„Byl jsem navržen na generála. Když to bylo v komisi na ministerstvu obrany, tak mě ředitelka vyřadila s armádním generálem Sedláčkem, abych nebyl povýšen. Že moje minulost v různých vysokých funkcích za bývalého režimu ukazuje, že jsem nebyl oddaný a že jsem pomáhal budovat komunismus. Nebyl jsem doporučen na jmenování na generála, přestože jsem poslední žijící důstojník, velitel z fronty.“

„Já jsem zabil ne jednoho Němce, ale stovky. Já jsem jich nelitoval. Zajel jsem do obranného postavení a tankem točil, až tam zařvali všichni. Nepočítal jsem je. Jednou jsem vzal německého plukovníka, dal jsem ho Rusům a ti ho nechtěli. Říkám: ‘Tak si ho zastřelte. Já neberu zajatce.‘“

Poselství: „V nás už do gymplu bylo pěstováno veliké vlastenectví. To se dnes už bohužel nenosí…“

Alexander Beer zemřel na sklonku roku 2015. Poslední rozloučení s generálporučíkem Beerem se konalo 13. ledna 2016 ve velkém sále Strašnického krematoria v Praze.

[1] Bratr se dostal do francouzské cizinecké legie, účastnil se obrany Francie 1940 a obléhání Dunkerque 1944-1945. V Anglii se oženil a zůstal.

[2] Manželkou byla španělská interbrigadistka, která utekla před Francovým režimem do SSSR.