Stanislav Bělík

„To muselo být hrozné, pokud vás vychovávali Češi, a najednou přišli Němci.“ – „To víte, že jo. To byla pro nás veliká pohroma a takové veliké ponížení, že jsme museli zažít tu pohromu a stále se doprošovat. Potom jsem byl nuceně nasazený v Rakousku ve fabrice a tam to bylo taky zajímavé, ti Rakušáci byli dobří lidi, oni byli proti Němcům. Taky jsme u některých byli v rodinách a to byli moc příjemní lidi, ale taky museli být potichu, protože byli zabraní. A muselo se – jak se říká – držet krok a hubu. Vydržel jsem tam dva roky a pak jsem utekl. Když byl vidět konec války, tak jsme my tři kluci přes Znojmo utekli v noci v blátě. A tak jsme šli po cestě a slyšeli jsme německé vojáky, a tak jsme byli potichu, obešli jsme je a přešli jsme hranice u Znojma, přespali jsme tam a pokračovali dál.“

„Na těch lágrech, to byl manšaft z celého Československa. Tam jsme si třeba dělali o Vánocích večírek, uřízli jsme si smrček, dali jsme si tam papírky jako ozdoby. Já jsem tam dělal také různá veselá vystoupení, povídání legrační, tak jsme se takhle bavili. Přišli tam i Němci a my jsme mluvili česky a oni nevěděli, o čem se bavíme, ale byli tam a bylo vidět, že nás hlídají. Já jsem dělal v zimě velké sněhuláky, udělal jsem dva dřevěné vyřezávané sněhuláky a Němci tleskali a strašně se jim to líbilo. Vyrobil jsem sněhuláky, kteří tančili vídeňský valčík, a Němci se na to chodili dívat.“