„No, a tak se stalo, že jednou jsem takhle šla za humny v Břežanech a jel zrovna Heydrich s dětma v otevřeným autě. Jo? A děti na mě začaly mávat a on zastavil a volal: ‚Kommen Sie hier!‘ Jo? A já říkám: ‚Nein! Nein!‘ Já: ‚Frau Procházka.‘ Víš, že jako musím k tamté, Procházka, k tetě Procházkový musím. Tak on: ‚Eh.‘ Tak jsme zamávali a já utíkala. Jo? A my měli od strejdy nařízeno: ‚Až budete žrát buchty s mákem, tak ne abyste před těma…‘ Tam byly před zámkem takový dvě budky, jako jsou u Hradu, a tam stáli furt vojáci. Ne abyste před těma vojákama ty buchty, aby viděli, že je tam mák. Mák, to bylo do bomb, nějak ten potřebovali. Tak mák se nesměl, to bylo za trest hroznej, kdo měl mák.“
„To nejhorší bylo, že když – on Boris – tam v tý Bystrici je poslali, aby vykládali na nádraží uhlí, tak on utekl. Vlezl na lokomotivu. A ten chlap na té lokomotivě ho zahrabal do uhlí. A on přijel do Strašnic na nádraží. A on mu řekl: ‚Ten kabát si nech, kluku.‘ Věděl, že utekl. A Boris šel do Jičínský do toho bytu a zazvonil a otevřel mu esesák. Dovedeš si představit? On uteče z koncentráku a esesák mu otevře u dveří. A on říká: ‚Frau Musil.‘ Otevřel a říkal: ‚Frau Musil.‘ A ten viděl, že je špinavej celej a: ‚Ja.‘ A otevřel do haly, to znal v bytě, jak to vypadá, a vešel do ložnice k mámě, ta omdlela, když ho uviděla. No, a druhej den esesáci utekli z bytu, protože oni je tam nasadili, že je tam sama v bytě. A to už byl pětačtyřicátej, v lednu to bylo. A představ si, oni ráno… Mysleli, kdoví, jestli to není nějaká ta spojka nebo… Tak zmizeli a ten spal ještě dva dny Boris.“
„‚Když nemám mít holku, tak ať nemám ani tebe.‘ A poslala tatínka, aby mě šel hledat. No, a tatínek šel po trati z Horních Počernic až na ten Rohanskej ostrov a přišel tam a já už tam zufákovi, chlapovi přidělávala trikoloru. A on mně říká: ‚Co blázníš? Vždyť je to esesák!‘ A oni si svlíkli uniformu a zůstali v civilu, měli civil pod tou uniformou. No, a tak se stalo, že najednou tam začali střílet naproti z domu. Tatínek se schoval, tam byl takovej kryt, tam se schoval. Mě tam vtáhl taky. No, a šéf utíkal a prostřelili mu klobouk a my jsme tam měli potom… To jsem dostala největší strach v mým životě, protože chodili Němci. Němci přišli k tomu krytu a teď tam střelili dovnitř. A my všichni byli takhle u tý stěny přimáčknutý, a to jsem poprvé nedejchala a zůstala s pusou otevřenou strachy. Pak jeden číšník nic lepšího nevěděl, když našel patrony, a hodil je do ohniště. A teď to začaly střílet a teďko zase Němci utekli, mysleli, že střílej po nich. My honem… To bylo černo! Tak my zase museli vylézt z toho krytu. No jo, ale to už zase byli naši, a ti nás zase odvedli do Karlínskejch kasáren. No, a teďko jsme byli v těch kasárnách asi dvě hodiny a že nás tam prostě schovají. A zase přepadli to Němci, tak zase jsme tam ještě zůstali a potom nás nějak, já nevím jak, vysvobodili prostě, že jsme šli zase zpátky na ten Rohanskej ostrov.“
Bohumila Bělounová, za svobodna Kůrková, se narodila 22. června roku 1930 v Panenských Břežanech. Během válečných let se učila kuchařkou a pracovala v hotelu Paříž v Praze. Mezitím jezdila do Panenských Břežan, kde se setkala s Reinhardem Heydrichem a jeho dětmi. Osvobozování Prahy v květnu roku 1945 zažila na Rohanském ostrově v Karlíně. Její první manžel Boris Levi Musil, jeho bratr Jaroslav a otec Alfréd byli během válečných let deportováni do koncentračních táborů, oběma bratrům se odtud podařilo utéct, ale Alfréd Levi zde zemřel během pochodu smrti. Po komunistickém převratu roku 1948 byla rodině pamětnice zabavena část majetku a museli se přestěhovat. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa roku 1968 zažili Bohumila a její druhý manžel Pavel dramatické události u budovy Českého rozhlasu. Bohumila se znala s řadou známých osobností jako Olga Havlová, Vilém Heckel, Marta Kubišová a další. Radostně vzpomíná na sametovou revoluci roku 1989, méně radostně pak na rozdělení Československa o pár let později. Bohumila Bělounová zemřela 8. dubna roku 2023.
