The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Ivan Benčák (* 1919  †︎ 2007)

• narodil se 17. března 1919 v obci Novosedlice, okres Tjačevo, na Podkarpatské Rusi

• v roce 1940 byl odveden do maďarské armády, po několika měsících ale utekl do Sovětského svazu

• dva roky byl internován v sibiřském gulagu

• 1943 vstoupil do armády, byl odveden k ženijní jednotce sovětské armády, s ní se zúčastnil bojů o Kyjev

• v roce 1944 byl převelen do československé armády, nejprve byl u průzkumníků, poté opět u ženistů, bojoval na Dukle, prošel Slovenskem

• po válce v armádě zůstal, působil v ní až do roku 1976

• zemřel 4. srpna roku 2007

Pan Ivan Benčák se narodil v roce 1919 na Podkarpatské Rusi. Pochází z chudých poměrů, ze šesti dětí. Jeho otec pracoval na dráze, střídal různé práce, občas byl nezaměstnaný, občas byl nucen pracovat v lese v Čechách. V roce 1930 zemřela panu Ivanu Benčákovi matka, otec se oženil podruhé s vdovou se třemi dětmi, v domácnosti jich tak nyní bylo devět. Pan Benčák, jako starší z dětí, musel jít sloužit k sedlákovi za stravu a malé kapesné. Do roku 1939 pracoval na různých místech. Podkarpatskou Rus okupovalo Maďarsko. Na jaře roku 1940 byl pan Benčák v Chustu odveden do maďarské armády. S jedním vojákem z Jasině, který znal východní hranici Podkarpatské Rusi, tehdy již sousedící se Sovětským svazem, se domluvil na přechodu hranic.

„Dostali jsme tři roky na Sibiři.“

„Třicátého dubna 1941 jsme měli vycházku, nasedli jsme na vlak a jeli k Jasině. Byli jsme domluveni s převaděčem. Druhého května jsme se dostali za hranice. Vyslýchali nás, převezli nás do Černovic a 14 dní nás vyšetřovali. Asi tak šestnáctého května, nás, spolu s dalšími,  odvedli do školy. Bylo nás čtyřicet osm či devět, posadili do lavic a jménem Sovětského svazu jsme dostali tři roky na Sibiři za nedovolené překročení hranic. Naložili nás druhý den do dobytčáku a odvezli za Ural do 101. tábora. Káceli jsme tam stromy…

Každé dva měsíce jsme psali životopis, pak kontrolovali, jestli mluvíme pravdu, jestli si nevymýšlíme. Když jsem řekl, že jsem byl v maďarské armádě, byl jsem automaticky podezřelý jako špión.“

V roce 1943 byl pan Benčák odveden do armády, zbytek trestu mu byl prominut. Byl odveden k ženijní jednotce sovětské armády. Mělo to být provizorium, než bude převelen k československé jednotce, které však trvalo celý rok. Pan Benčák bojoval v bojích o Kyjev v sovětské armádě.

„Kladli jsme miny, drátěné zátarasy, stavěli mosty přes Dněpr. Chtěl jsem k československé brigádě, ale velitelé říkali: ´Vždyť je to jedno s kým bojujete, bojujete za svobodu, vy zděs tože za svobodu. Buď rád, že jsi tady, je to tak, jako bys bojoval se Svobodou.´ Nemohl jsem se postavit proti, nebo utéct. To by mne zastřelili. Až v červnu 1944 mne převeleli.“

Pan Benčák bojoval na Dukle, střepinou dělostřeleckého granátu byl zraněn na ruce. Na konci války onemocněl žloutenkou. Po válce zůstal v armádě, prošel rotmistrovskou školou v Milovicích, pak Akademií pozemního vojska a působil jako poddůstojník a důstojník v československé armádě až do odchodu do důchodu v roce 1976.

„Viděl jsem, jak vůz s proviantem i s koňmi vylétl do vzduchu. Zbyli z nich jen kosti.“

„Odstraňovali jsme miny. Na krajích silnice se však nechávaly, nebyl čas odstranit všechny. Dávaly se tam bílé pásky, aby bylo vidět, kam se nesmí. Přesto se stávalo, že na ně někdo najel… V noci vozili stravu. Viděl jsem, jak vůz s proviantem i s koňma vylétl do vzduchu. Zbyli z nich jen kosti.

Nejhorší byla pro nás spodní voda. Byla už zima a museli jsme do té vody skočit a schovat se. Mohlo se to na Dukle udělat jinak, mohla se obejít a nemusely být takové ztráty.“

„I takové věci se v armádě stávaly.“

„Dostali jsme anglické oblečení i pěkný kabát. Prodali jsme kabát za dva litry vodky. Pak se ptali: ´Kde máte kabát?´ ´Někdo ho ukradl.´I takové věci se v armádě děly… Celá sovětská armáda chlastala… Fasovali jsme půl litru rumu pro pět lidí. To bylo málo. Pak se kupovala nějaká samohonka.“

„Poselství? Aby byl klid a mír, aby se národ český měl dobře i v Evropské unii, lépe než teď. Aby byl život lepší pro mladé i staré.“