Jaroslav Beneš

* 1946

  • „Když jsem probíhal tou uličkou, tak jsem měl velkou kliku, protože jsem se tam sešel s jedním svým letitým známým, Davidem Matáskem. To je mladý muž, kterého znám asi od jeho pěti let, je to syn mého kamaráda. On je to takový obrovský halama, herec Národního divadla v současné době, to tehdy ještě nebyl. A on byl takový obrovský a já zase nejsem velké postavy, tak jsem se za něj skrčil a on dostal při tom běhu pendrekem pořádně, a já jsem měl akorát utržený rukáv od kabátu, protože tam po mně hmátli dozadu a utrhli mi rukáv od kabátu. Tak jsem se statně ukryl za rozložitá Davidova ramena.“

  • „Já se pamatuji, že jsme jeli stopem po takové té dálnici nad mořem, jak mají ty nové, a ten pán se nás ptal, odkud jsme, kde jsme byli. A my jsme řekli, že v Kosovu. A jak se vám tam líbilo? No, úžasný lidi, fantastický, a on vystoupil a vyhnal nás z auta. Kdybychom byli Albánci, tak nás snad podřízne. Každý se tam ptal, odkud jsme, a my Czechoslovakia, a já jsem měl rameno otlučený, protože nás tam každý poplácával, Čechy měli rádi i Kosováci, to každopádně.“

  • „Já jsem se probudil asi v pět ráno divným zvukem, pustil jsem si rádio, protože televizi jsem vlastně nikdy neměl, a tam jsem slyšel už hlášení, že jo. Tak jsem vyrazil do města, a sledovali jsme to, co jiného jsme s tím mohli dělat. Jo a vím, že jsme si koupili bedničku rajčat a házeli jsme po nich rajský a takový trapný a pak se svojí budoucí první manželkou jsme jezdili po nějakých vesnicích a předělávali jsem ty směrovací cedule, tak nějak.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 04.02.2022

    (audio)
    duration: 02:00:49
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 08.02.2022

    (audio)
    duration: 51:14
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Po okupantech házel rajčata, z Národní ho hnali pendreky

Jaroslav Beneš jako takzvaná mánička, 1975
Jaroslav Beneš jako takzvaná mánička, 1975
photo: Archiv pamětníka

Jaroslav Beneš se narodil 27. února 1946 v Plzni. Rodičům komunistický režim znárodnil kadeřnický salon. Pracoval deset let v plzeňském divadle Alfa jako kulisák a fotograf, poté desítky let jako archivář a fotograf pražských vodáren. V srpnu 1968 házel rajčaty po sovětských okupantech a přemalovával místní značení. Se svou ženou výtvarnicí Janou Skalickou pořádali výstavy doma a navázali přeshraniční spolupráci s polskými umělci. Měl v úschově dokumenty uskupení Obroda. Koncem 80. let chodil demonstrovat na všechny protirežimní akce. Zúčastnil se demonstrace 17. listopadu 1989 a stal se přímým účastníkem policejní brutality na Národní třídě. Po roce 1989 vystavoval doma i v zahraničí a získal stipendium francouzského ministerstva zahraničí. Byl jedním ze zakladatelů Pražského domu fotografie a fotografické skupiny Český dřevák. V roce 2022 žil v Praze.