Jaroslav Beneš

„Já se pamatuji, že jsme jeli stopem po takové té dálnici nad mořem, jak mají ty nové, a ten pán se nás ptal, odkud jsme, kde jsme byli. A my jsme řekli, že v Kosovu. A jak se vám tam líbilo? No, úžasný lidi, fantastický, a on vystoupil a vyhnal nás z auta. Kdybychom byli Albánci, tak nás snad podřízne. Každý se tam ptal, odkud jsme, a my Czechoslovakia, a já jsem měl rameno otlučený, protože nás tam každý poplácával, Čechy měli rádi i Kosováci, to každopádně.“

„Já jsem se probudil asi v pět ráno divným zvukem, pustil jsem si rádio, protože televizi jsem vlastně nikdy neměl, a tam jsem slyšel už hlášení, že jo. Tak jsem vyrazil do města, a sledovali jsme to, co jiného jsme s tím mohli dělat. Jo a vím, že jsme si koupili bedničku rajčat a házeli jsme po nich rajský a takový trapný a pak se svojí budoucí první manželkou jsme jezdili po nějakých vesnicích a předělávali jsem ty směrovací cedule, tak nějak.“