The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Benesch (* 1945)

• narodil se 10. srpna 1945

• jeho rodiče pocházeli z Rakouska

• měl příbuzné ve Spojených státech

• vyučil se telefonním montérem

• většinu života pracoval jako zvukař

• byl u vzniku festivalu Porta

• během sametové revoluce pomáhal zvučit projevy na Václavském náměstí a na Letné

• v roce 2022 žil v Praze

Hudbu měl rád od malička. Vždycky ho ale víc zajímala technika. I proto Petr Benesch zasvětil svůj život zvukařině. Dodnes má doma tisíce hodin zvukových záznamů. Nahrával vystoupení Jaroslava Hutky, Karla Kryla i vystoupení umělců na festivalu Porta.

Petr Benesch se narodil 10. srpna 1945. Jeho matka Erna pocházela z Rakouska, otec Jan byl Čech, ale ve Vídni prožil velkou část života. Krátce po jejich seznámení Rakousko zabral Adolf Hitler a oni se rozhodli ze země odejít. „Původně měli namířeno do Ameriky,“ prozrazuje pamětník na úvod svého vyprávění. Nakonec ale zůstali v protektorátu. Dvě z matčiných sester s rodinami zemřely v koncentračních táborech, manželé Beneschovi se nicméně transportu do koncentračního tábora vyhnuli. Zbývající matčini sourozenci utekli do Kanady. I pamětníkovi rodiče je po válce chtěli následovat, ale nakonec zůstali v Československu. Myšlenky na emigraci rodiče sice ještě mnohokrát napadly, nikdy je ale neuskutečnili. „Už tu byli zvyklí, měli tady byt a matka se učila česky,“ vysvětluje pamětník stručně. „Otec byl telefonní mechanik, opravoval ústředny v centru Prahy. Matka byla celý život v domácnosti, jen zamlada pracovala tři roky ve Vídni jako švadlena. Dostávala kvůli tomu nejnižší rakouský důchod, ale v tuzexových poukázkách. Žili jsme si z toho nad úroveň dobře,“ vzpomíná Petr Benesch na své rodiče. Vyrůstal na pražské Palmovce společně se sestrou Helgou. 

Mít příbuzné v zahraničí v padesátých letech v Československu nevěstilo nic dobrého. Malý Petr na to měl už do dětství jasně vyhraněný názor, který se jako desetiletý chlapec nebál dát ve škole najevo. „Paní učitelka se ptala dětí, kdo má v zahraničí příbuzné. A já jsem řekl, že oni jsou tam doma a já jsem v zahraničí. Ona mě udala a od té doby jsem byl v hledáčku StB. Od mých deseti let,“ vypráví Petr Benesch. Svazek na pamětníka skutečně veden byl, ale až o poznání později. Podle materiálů z Archivu bezpečnostních složek jej Státní bezpečnost (StB) v 80. letech vedla v evidenci jako takzvanou Prověřovanou osobu pod krycím jménem Beno. 1. prosince 1989 byl ale svazek zničen.[1] Pamětník kvůli školnímu prohřešku nemohl nastoupit ani do Pionýra. Tehdy ho to trápilo, ale dnes je za to rád. Politiku doma jinak neřešili. Matka navíc coby rodilá Rakušanka měla možnost občas vycestovat do Rakouska. Pamětník jezdil v jejím pokročilém věku s ní jako zdravotní doprovod. Rodinu také občas navštěvovali příbuzní z Ameriky. A i když pamětníka komunisté nechávali pravidelně vycestovávat alespoň do sousední země, při studiu mu způsobovali problémy. Dospívající Petr Benesch měl po osmé třídě nastoupit do učení na telefonního mechanika, nakonec ale vystudoval i devátou a komunisté ho pustili jen do učení na telefonního montéra. Pak se dostal na střední školu slaboproudu, kterou ale nedokončil. Pracoval v podniku Druchema, a i když byl „jen“ telefonní montér, brzy se mu naskytla příležitost na vycestování. „Potřebovali, abych se naučil ovládat stroje zahraniční výroby. Byl jsem asi třičtvrtě roku v Miláně.“ Školil se i v Dánsku. Jeho hlavní pracovní náplní se stala oprava telefonních strojů, servis a jejich uvádění do provozu. V té době navzdory povolání telefonního montéra už zcela propadl zvukařině. „Zajímalo mě elektro a zvukařina, takže jsem si kupoval hodně knih a učil jsem se z toho sám. Opravdu mě to bavilo,“ popisuje svou zálibu. Brzy tak navzdory práci v Druchemě začal nahrávat muziku na koncertech a různých vystoupení. „Množil jsem to mezi lidi. Dodnes jsem pyšný na to, že jsem to dával vždycky zadarmo. Nikdy jsem za to nic nechtěl.“

Příchod Sovětů jsem sledoval v televizi

Zajímal se hlavně o country, folk a trampskou muziku. Díky tomu se v roce 1967 účastnil prvního ročníku festivalu Porta. Ten v Ústí nad Labem založila skupina fanoušků trampské hudby pracujících v tamním Domě kultury. Hlavním inspirátorem byl Jiří Šosvald, kterému přátelé říkali Westernový dědek.  „Shodli jsme se, že vzhledem k žánru a našemu kraji by měl název mít něco společného se zdejší přírodou nebo tak nějak. A tu jsem uvedl, že skalní útvar, kterým řeka Labe vtéká do Ústecka, nese odjakživa název Česká brána – latinsky Porta Bohemica,“ cituje web festivalu vzpomínky svého otce zakladatele. Bohemica v názvu nakonec nevydržela kvůli délce a fanoušci hudby tak od konce šedesátých let jezdí zkrátka na Portu. „Každý rok jsem tam byl, natáčel jsem vystoupení. Největší archiv téhle muziky mám v téhle republice já,“ pyšní se pamětník. Díky své oddanosti festivalu v osmdesátých letech nahrávkami zásoboval i pořad Radioporta. „Kromě pár desek neměli co vysílat, takže mě asi tři měsíce po začátku vysílání přizvali s mým archivem a celou muziku jsem zajišťoval já. Nosil jsem do studia nahrávky, později už jsem je dělal doma a dodával jen vysílací pásy,“ vysvětluje, jak ho Porta provázela celým životem. 

Začátky festivalu šly ruku v ruce s celospolečenským uvolněním na konci šedesátých let. Takže i když country a trampská hudba nebyla komunistům pochuti, Porta se svezla na vlně svobody. V roce 1968 se na Portu přihlásilo 33 kapel a festival se dostával čím dál víc do celospolečenského povědomí. Srpnem 1968 ale svoboda skončila. Jednadvacátého srpna byl Petr Benesch s rodinou mimo republiku. „Byl jsem v Berlíně. Roky předtím jsem tam jezdil do potápěčského klubu. Kamarád, který se potápěl se mnou, dva dny před mými narozeninami už nevyplaval. Tak jsem tam jel na pohřeb a pak tam trávil i dovolenou. Když přišli Rusové, sledovali jsme to v televizi,“ vybavuje si vzpomínky na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Zpátky do vlasti se vraceli druhým vlakem, který byl do Prahy vypraven. „Průvodčí nám říkala, ať jsme rádi, že jsme nejeli prvním, protože se tam střílelo.“ Do Prahy se tak Beneschovi dostali až pár dnů po začátku okupace. 

V listopadu 1989 jsem zvučil Václavák

Petr Benesch se po příjezdu vojsk věnoval muzice čím dál víc. Práci u telefonního servisu natrvalo opustil v roce 1970. Tehdy taky naposled dorazil na proslulou Portu do Ústí nad Labem. „Pak už to bolševik zakázal, takže jsme se stěhovali. Pod svá křídla nás vzala Karviná. Pak to zakázali tam a na svá bedra to vzal Sokolov,“ vyjmenovává pamětník. Porta za dobu své existence vystřídala několik míst, nejčastěji za ní lidé vyráželi do Plzně. Pravidelně tam vystupovali třeba Greenhorns, Rangers nebo Michal Tučný. Petr Benesch dlouhá léta muziku z Porty hlavně nahrával, později se stal i hlavním zvukařem. V té době už pracoval v kulturním domě na Praze 10, od osmdesátých let pak zakotvil v proslulém břevnovském klubu Na Petynce. Klub vznikl z přestavěné kaple, takže posluchačům při koncertech poskytoval kvalitní akustiku. „Vynikajícně se tam natáčelo. Natočili jsme tam toho hrozně moc, mám všechny ty nahrávky doma a snažím se to digitalizovat. Je s tím ale hrozné práce,“ přiznává pamětník.

A i když v osmdesátých letech vnímal underground a díky práci s muzikanty měl k disentu blízko, nikdy se do něj nezapojil. Práci obětoval celý svůj život. Nikdy se neoženil, a i když má jednoho syna, v kontaktu s ním není. „Zajímal jsem se o disent, ale moc jsem se s nimi nestýkal. Byl jsem zaneprázdněný hudbou, v klubu Na Petynce se hrálo skoro každý den včetně sobot a nedělí. A když se nehrálo, tak jsem tam natáčel načerno,“ nahrávky pak nabízel Bontonu či Supraphonu. Nahrávací studia si od něj záznamy brali, i když ho z pamětníkova současného pohledu šidili na honoráři. Už v osmdesátých letech ale v muzikantských poměrech cítil větší uvolnění. I na Portě si muzikanti dovolovali říkat víc věcí než dřív. „V roce 1989 si kamarádi na Portě pouštěli pusu skutečně na špacír,“ přiznává pamětník po letech. 
A den sametové revoluce – 17. listopadu 1989 – má v paměti dodnes. Ženil se tehdy jeho kamarád, Petr Benesch mu šel za svědka. „Když skončila svatba, svlékl jsem si svatební mundúr a vzal to, co nosím běžně, abych mohl utíkat Na Petynku, kde byl koncert Slávka Janouška. Vyprávěl tam, jak jel přes Prahu a viděl, jak se srocují lidé. Bylo to zajímavý,“ vybavuje si. Hned v dalších dnech se zapojil do dění, zvučil demonstrace na Václavském náměstí. „Ne Melantrich, ale u koně. Tam byli lidovci. Do oken jsme vystrkali bedny a zvučili. Tam bylo lidí,“ popisuje neopakovatelnou atmosféru. Byl i ve skupině zvukařů, kteří 25. listopadu pomáhali na Letné. „To bylo strašné. Mrzlo, byla hrozná zima. Navíc tam nahoře pěkně fouká,“ vzpomíná hlavně na nepřízeň počasí, která jim ztěžovala práci. 

Revoluci ale vítal, i díky ní se jeho práce rozšířila na nahrávání muzikantů, kteří byli dlouhé roky masovému publiku skryti. Petr Benesch tak byl u prvních veřejných koncertů Jaroslava Hutky v Lucerně, vytvořil i živý záznam koncertů Karla Kryla. Oba umělce nahrával už na konci šedesátých let, radost, že to konečně může dělat veřejně, byla proto velká. Všechny nahrávky postupně vydal Supraphon. S ním Petr Benesch spolupracuje i v důchodovém věku. Čistí a přehrává pozůstalostní pásky Voskovce a Wericha. I po letech se tak pořád věnuje milovaným hudebním nahrávkám. 

 

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v dodatečných materiálech.