Eva Benešová

„Jednou jsme byli schovaní, bez maminky a bez tatínka, já jsem z úkrytu utekla, hrála jsem si po dešti s vodou, stavěla jsem si přehrady a upoutala jsem pozornost nějakých gestapáků. Říkali mi, jaké jsem hezká holčička, abych je zavedla za maminkou – zřejmě si mysleli, že jsem židovské dítě, a já jsem je dovedla. Naši se mezitím vrátili, museli se legitimovat a jít se mnou a s bratrem na úřad. Tam na rodiče uhodili, že jsme Židé a že máme falešné doklady. Tatínek opáčil: ,Jaký Židi?‘ A oni na to: ,Podívejte se na tu holku, vždyť to je živodský dítě!‘ Tatínek postavil Petra na stůl a odpověděl: ,Co povídáte! Podívejte se na toho kluka!‘ Ještě že ho nechtěli vidět nahatého, protože Petr byl obřezaný. Naši se vzali a dali mého bratra obřezat, přestože se to v té době už nedělalo.“

„Protože jsme nenastoupili do transportu, hledali nás policisté a úředníci z židovské obce. Domovnice paní Pižlová nás nechala, abychom se schovali v cizím bytě; museli jsme ležet pod kanapem a být zticha. Můj bratr Petříček už byl na světě, ale byl tak malý, že by nemělo smysl mu říkat, aby zůstal tiše, a tak mu maminka zacpala pusu pokaždé, když začal broukat, křičet nebo plakat. To je dodnes jeho nejstarší vzpomínka: že ho maminka dusí.“

„A tatínek získal doklady, to ví maminka snad, doufám, bezvadně. Jak si získal tatínek z nula dokladů, jak získal doklady, zkus to říct.“ Eva Benešová přenechává slovo své mamince, ta vypraví: „On byl chytrej. On šel na rybářskej spolek slovenskej a řek, že byl rybář a že měl rybářskej lístek, aby mu napsali kopii, že von ztratil rybářskej lístek. Beze všeho mu napsali a dali razítko, všecko, co si nadiktoval, to tam dostal na jméno Pavel Kováč, to bylo falešný jméno. Napsali mu všechno, co chtěl, a razítko mu dali. No a pak už měl doklad pravej, s razítkem a s tím už pak šel na úřady a vymáhal si dodělání všeljakejch rodnejch listů a všechno. Takže získal, na základě falešných údajů, (Eva Benešová dodává: Prostě řekl, že ten jeden doklad ztratil a nebo že všechny, nějak takhle to bylo) ten rybářskej lístek mu pomohl, protože jsme všechno dostali zpátky.Na jméno Pavel Kováč. (Eva Benešová: Žádná všecko, jenom některý papíry, ale ty byly dost důležitý. A proč to jméno Pavel Kováč?) Protože jich tam je třicet tisíc na Slovensku, takže se to ztratí.“

„Takže on tatínek vyjednal ten přechod, spolu se strýčkem Maxíkem, kterej byl v jiným státě, že jo, a my jsme byli v Maďarsku, na maďarském území v Lučenci, nedaleko bylo už vlastně Slovensko a tam nás čekal strejček Maxík a my jsme se s ním setkali po tom dobrodružným přechodu v noci. Tu noc začal můj bratříček Petr, byly mu dva roky, mluvit. A začal mluvit maďarsky, říkal fonat, protože v dálce byl slyšet vlak, a bylo to ve chvíli, kdy jsme museli bejt absolutně potichu. Takže maminka ho zalehla svým obrovským poprsím. A on jako dospělej emigroval po Chartě, a když jsem se s ním po šestnácti letech setkala, tak on, to byla jeho nejstarší vzpomínka, že nesmí mluvit, protože maminka by ho udusila, takže to je blbej začátek do komunikace, že jo.“

„No a my jsme od nich dostali vši. Tak mě ostříhali a bratra ostříhali dohola. A mně pak, předtím jsem měla takový světlejší vlasy, a mně narostly úplně černý, hustý, kudrnatý vlasy. Taková koule, která se ani nedala rozčesat. (Matka pamětnice: Tak byla černá, kudrnatá holčička židovská, krásná.) Tak abych se vrátila k tomu, jak nám ostříhali vlasy a my jsme pak zas byli někde jinde, a to já už nevím kde, bydleli jsme v nějakém sklepě v nějaké obci, na území Slovenského státu. A já jsem zůstala s bratříčkem sama doma a měli jsme nakázáno nikam nechodit, ale já jsem chtěla ven. Tak bylo po dešti a já jsem tam byla a hrála si na ulici s tou vodou a s blátem. A najednou se u mě někdo zastavil, v takových holínkách a zřejmě mluvili slovensky, ne německy, to bych jim asi nerozuměla, ale říkali, no to je ale krásná holčička, ta je hezká. Oni si říkali: Co tu dělá to židovský dítě? A potom jako, to je hezká holčička. A kdepak máš maminku? No ty jsi hezká. Vzali mě za ruku a já jsem furt je neviděla, já jsem viděla jen ty boty. Ty holinky. A já jsem je do toho sklepa k nám zavedla, do toho místa bydlení zavedla. Maminka se za chvilku vrátila a vrátil se i tatínek a oni chtěli doklady. No, tak naši jim ukázali doklady a oni je přesto vzali i s dětma, s náma, s Petrem a se mnou. A vzali do nějaký tý úřadovny, kde ten, a to já nevim, jestli to byli Němci, ale spíš to byli fašouni, ty hlinkovci, tak chtěli znova ty doklady a říkali: Jak to, že máte židovský dítě? Vy jste Židi. (Matka pamětnice: A já jsem klekla na kolena, že budu katolická, začla jsem se modlit a donutila jsem všecky, aby se taky modlili katolicky.) A tatínek říkal: Jak to Židi, no dovolte! A oni: No vždyť se podívejte na tu holku, to je typický židovský dítě. A můj brácha byl modrookej a měl úplně blonďatý vlasy. (Matka pamětnice: On se (manžel) postavil a řekl: Snads to neměla s nějakým Židem?) No a maminka, divadlo tam dělali, no, a jako postavil mýho bráchu na stůl tatínek a říkal: Vždyť se na to podívejte, to je typický árijský dítě. A oni jako mlčeli, ale naštěstí - můj brácha a otec byli obřezaný jako Židi, to se u nás dělá osmej den po narození, tak jako na to se nedívali, ale nevěřili nám a museli jsme si sbalit a mám dojem, že jsme toho moc neměli, jako nějak zavazadel už, jak jsme putovali, tak to ubývalo, a dali nám eskorta, šel s náma takovej chlápek v takový nějaký čepici, vysoký, a ten nás dovedl k vlaku a dostali jsme příkaz, že máme jet do Kremničky, a v Kremničce, teď už je to všeobecně známo, shromažďovali Židy a vždycky, když měli určitej počet, tak je postavili k plotu a postříleli, takhle zavraždili i mojí babičku Julii Pauncovou Riedlovou, manželku toho lékaře. A takovej příkaz jsme měli a museli jsme nastoupit do toho vlaku a ten četník předal ten papír někomu v tom vlaku, tam jeli nějaký německý vojáci. A jeli z fronty na dovolenou a oni byli takový rozjařený a ti nás měli, ne oni, ale zase nějaká určitá osoba, to já nemůžu vědět, kdo přesně, ale nás měl někdo předat v tý Kremničce zase k dalšímu řízení. Oni jak byli veselý, ty vojáci, tak jsme se jim líbili, tak mě vyhazovali do vzduchu.“