Jiřina Benešová

„Když ti vojáci přijeli, a teď do každého baráku. Bylo ráno, čtyři hodiny, a my jsme vstávali na autobus, protože jezdil v půl páté na Plzeň. A museli jsme zůstat stát, protože jsme byli všichni vzhůru. A když ti vojáci vešli, tak se hned koukli na rádio a řekli: ‚Tak, a co to rádio?‘ A začali ho štelovat. A táta měl strach, on dělal ve Škodovce a měl strach, protože – to víte, jak to bylo. To bychom šli asi všichni do plynu. A ono to bylo přepnuté. Nad námi bydlel četník a on tam také běhal. To byla taky legrace, on běhal přes stodolu, aby ho nikdo neviděl, aby byl krytý, kdyby se něco stalo. A ono to takhle vyšlo. Ale bylo to dobré, bylo to přepnuté na Prahu.“

„Potom jsem jezdila, když jsem to stihla, tak jsem jela do Horní Břízy a z Horní Břízy pěšky. A když jezdili ti Němci, tak jezdili v noci. A když jelo auto, tak já jsem vždy skočila do zákopu nebo do pole a tam jsem se skrčila. Když tam bylo obilí, tak do obilí, nebo do jetele. Nic jsem tam neudělala, jen takový pelíšek a skrčila jsem se. Oni přejeli, a když zase jeli zpátky, tak jsem se zase musela schovat. Takže jsem celou cestu takhle běhala. Oni nejezdili každý den, ale když jsem jela, tak se mi to stávalo skoro pokaždé. Tak jsem se bála, ale neřekla jsem to doma, protože by o mě měli strach.“