The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vlastimila Bergmanová (* 1959)

• narodila se 25. března 1959 v Mladé Boleslavi, rozená Dostálová

• vyrůstala v Benátkách nad Jizerou

• roku 1973 se rodina přestěhovala do Liberce

• na základní škole zažila problémy kvůli víře, nechodila do pionýra

• kvůli negativnímu posudku se nedostala na střední školu

• po roce učení na tkadlenu přestoupila na střední školu

• absolvovala textilní obor a pokračovala i na vysoké škole

• od roku 1983 pracovala v Textilaně Liberec, převážně v oddělení desinatury

• v roce 2001 odešla učit na Technickou univerzitu Liberec

• v roce 2008 napsala a vydala knihu o historii Textilany

• osobně se setkala s potomkem původních majitelů

Listopadové dny roku 1989 prožila Ing. Vlastimila Bergmanová hekticky a v nadšení. Chodila na schůzky Občanského fóra, spolu se zaměstnanci Textilany šla v živém řetězu lidí až k liberecké radnici, kde se v těchto přelomových dnech manifestovalo. Listopad 1989 přinesl lidem svobodu, ale zásadní společenské změny nakonec vedly k likvidaci textilního průmyslu v Československu. Zanikla i milovaná Textilana. Za pár let svobodného podnikání zmizela z povrchu země, ale díky knize Vlasty Bergmanové nezmizel velkolepý podnik bratří Liebigů z myslí a srdcí lidí docela.  

Vlastimila Bergmanová se narodila 25. března 1959 v Mladé Boleslavi a vyrůstala v Benátkách nad Jizerou. Otec Vlastimil Dostál (*1929) pocházel z Moravy a byl truhlář. Maminka Lydie (*1934), dívčím jménem Malá, přišla do Čech po roce 1945 z polského Zelova, kam její předkové odešli po bitvě na Bílé Hoře. V roce 1953 se Dostálovi vzali. Po Vlastimile se jim v roce 1962 narodila ještě dcera Lydie. V roce 1973 se rodina přestěhovala do Liberce.

Dětství formovala věřící rodina

Vlastimila se svou mladší sestrou prožila pěkné dětství. „Neznaly jsme slovo nuda. Měly jsme přísnou, ale láskyplnou výchovu, a jsem za to vděčná. Rodiče nám dali do života spoustu hodnot – touhu po svobodě a spravedlnosti, víru. Chodila jsem do skautu, do hudebky, do Sokola, bavila mě hudba, literatura,“ vzpomínala Vlastimila Bergmanová.

Od malička vnímala, že jinak se mluví doma, jinak ve škole, a že jsou věci, kvůli kterým se ocitala na okraji. Vyrůstala ve věřící rodině českobratrského vyznání, účastnila se letních táborů pořádaných Církví bratrskou. Kvůli tomu se setkávala s narážkami učitelů, kterým se jako dítě neuměla bránit. Aby mohla zpívat ve školním pěveckém kroužku, půjčovala si na vystoupení pionýrský šátek, ačkoliv nebyla v pionýru.   

Na rok 1968 vzpomíná Vlastimila jako na dobu nadšení a očekávání pozitivních změn, kterým ale udělal přítrž onen prázdninový den. „Jednadvacátého srpna jsme slyšeli v noci dunění. Kolem našeho domu jezdily sovětské tanky, skla v oknech řinčela. Tatínek byl na noční směně v Karborundu. My jsme se k sobě s maminkou a se sestrou v posteli přitulily. Když přišel táta domů, řekl: ‚Tak jsou tady!‘ Maminka se ptala, kdo? Měli jsme strach, že bude válka, byli jsme vyděšení. Moje první ruská slova byla: ‚Idí damoj, Ivan!‘“ líčí Vlasta svůj silný zážitek .

Cesta za vzděláním a první setkání s nespravedlností

Po základní škole chtěla nastoupit na střední školu, obor ekonomika spojů, ale nevzali ji. Měla v posudku, že pochází z nábožensky zatížené rodiny. „Nesmysl! Táta dělal na všech akcích „Z“ a pomáhal i jinde. Byli jsme vzorná rodina. Tu větu do posudku napsal otec mé nejlepší kamarády, velký komunista. Asi jsme mu leželi v žaludku. Jako předseda Sdružení rodičů a přátel školy (SRPŠ) měl právo do posudků něco připsat. Tak připsal. Nikdo z učitelů si netroufl to škrtnout,“ popisuje pamětnice první osobní zkušenost s nespravedlností. Spolužáci s horším prospěchem byli na školy přijati, protože měli patřičný posudek, ona ne.

Šla tedy na textilní učiliště, kde se učila na tkadlenu. „Dědeček tkalcoval, babička soukala útky, teta a strýc pracovali v Textilaně v Novém Městě pod Smrkem, takže jsem nastoupila do liberecké Textilany na učňovské středisko.“  Po roce přestoupila na průmyslovou školu, a protože ji obor bavil, po maturitě šla studovat na textilní fakultu, obor tkaní-pletení.

Jako absolventka se v roce 1983 zajímala o práci v Textilaně, jejíž provoz už znala z brigád. Začínala povinným „kolečkem“, kdy prošla všechny provozy, aby se kompletně seznámila s výrobou. „To je velmi moudré,“ říká.. „Pak jsem šla dělat mistrovou, a to bylo těžké. Měla jsem starším a zkušenějším ženám říkat, co mají dělat, ačkoliv jsem sama měla praxi minimální. Bylo to těžké, ale dobrá zkušenost.“ Za socialismu byla kompletně plánovaná výroba, ale ve výrobě stále něco chybělo, takže často nebylo možné plnit plán. Chyběly součástky, materiál, zásoby.

Textilana měla promyšlenou koncepci kompletní výroby – přádelnu, tkalcovnu a úpravnu. Chyběla už jen koncová výroba – konfekce. Podnik také poskytoval svým zaměstnancům široké sociální zázemí,  například mateřskou školku, učiliště, lékaře, tábory pro děti, sportovní vyžití, rekreaci, závodní stravování, abonentky do divadla, na koncerty apod.

Kreativní práce na desinatuře

V roce 1986 se Vlastimila dostala na desinaturu, oddělení návrhářství, a nastala éra její vysněné práce. Ve zhruba desetičlenném kolektivu našla nové přátele i svého budoucího manžela, Rudolfa Bergmana, za kterého se v roce 1995 provdala. 

Práce desinatéra byla za socialismu okleštěna možnostmi uzavřeného státu. Dvakrát ročně měli za úkol vyvzorovat kolekci tkanin.  Světové trendy mohli pozorovat jen zdálky. Zaměstnanci Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOKu) ale směli jezdit na Západ a vozili do republiky inspirační vzorky tkanin a pletenin. Za centrum pánské módy můžeme považovat Itálii, dámská móda se odehrává především v Paříži. „Desinatér se musel rozhlížet kolem sebe, vytvářet si názor na módu, přetvářet, inspirovat se, propojovat a vývojovou spirálou povýšit známé vzory a prvky na něco nového, protože ‚všechno už tady bylo‘,“ vysvětluje paní Bergmanová.

Centrálním plánem měli dané, kolik a čeho mají vyvzorovat. Každý měl svůj plán podle sortimentu: pánský oblek, dámská šatovka, dekorační tkaniny, pleteniny, šály, šátky. Vlasta vzorovala vlněné šály a šátky, dámské šatovky, dekorační tkaniny a později i pánský oblek. Textilana byl vlnařský podnik. Protože se ale vlna nakupovala za devizy, a ty nebyly, výroba se orientovala na směsi vlny s polyesterem a na chemická vlákna. Přestože tím byla omezena kvalita konečného výrobku, neměli odpovídající technologie ani materiály, produkty Textilany byly srovnatelné s těmi západními – francouzskými, italskými, německými. Většina výroby byla určena právě pro vývoz. 

Textil je srdeční záležitost

V šedesátých a sedmdesátých letech Textilana prosperovala. Byl to největší vlnařský podnik, kolos s šesti závody, s centrálním plánováním a řízením v Liberci. Vyráběla více než 25 milionů metrů tkanin za rok, měla asi 6000 zaměstnanců. Byla hodnocena jako jedna z nejlepších textilních firem v Československu.

Vlastimila vzpomíná na setkání s dr. Zdeňkem Vrbou, který ji po jejím nástupu na desinaturu dostal na starost. „Byl to nejlepší učitel, jakého jsem mohla mít. To jsem tehdy nevěděla. Měl politický škraloup, protože pocházel z buržoazní rodiny, byl i vězněn. Vymýšlel reklamní slogany, vybavil výstavní pavilon v Bruselu v roce 1958, vytvořil české textilní názvosloví atd.“

V 60. a 70. letech byl generálním ředitelem Richard Nejezchleb – „otec poválečné Textilany“. Za jeho éry se modernizovala výroba, kupovaly se nové technologie, výpočetní technika. „Z vyprávění vím, že Nejezchleb byl prudký, takže vzbuzoval respekt, ale on tou fabrikou žil. Jako jeden z mála ředitelů chodil po provozech. Vypráví se, že když viděl stojící mašinu a dělníky, kteří ji nedokázali opravit, sundal sako a stroj opravil sám. Byl to samozřejmě komunista, musel být, ale pomohl mnoha lidem, kteří měli potíže s režimem, např. také dr. Vrbovi, kterého zaměstnal.“

Z ohromného podniku uprostřed města nezbylo nic

Listopad 1989 prožila Vlasta Bergmanová hekticky a v nadšení, jako většina lidí. Postupně se k ní dostávaly zprávy o událostech v Praze a zapojovala se do dění kolem. „V práci jsem se zúčastnila schůzky, kterou organizovali lidé z Občanského fóra. Připravovala se generální stávka. Vedoucí oddělení si nás pak vzali na kobereček, proč chceme stávkovat. V té době nikdo nevěděl, co bude. Nakonec zaměstnanci Textilany vytvořili živý řetěz, drželi se za ruce a šli až k radnici, kde se manifestovalo. Já jsem tehdy neměla televizi, ale koupila jsem si ji, abych mohla sledovat manifestace v Praze. Měli jsme naději na lepší život. Byla to nádherná doba,“ vypráví.

Železné okovy praskly. Lidé se vzmohli, vztyčili hlavy a mnozí se pustili s ohromným nadšením do práce. Opačný vývoj ale čekal v důsledku nově nabyté svobody Textilanu. Otevřel se sice svět, desinatéři mohli konečně na vlastní oči vidět Paříž, Frankfurt nad Mohanem a další města, kde se konají prestižní veletrhy. Textilana ale střídala různé koncepce – začátkem 90. let byla výroba roztříštěná, koncem 90. let naopak probíhala postupná koncentrace výroby a zavírání jednotlivých závodů. Rozpad trhu a změnu požadavků zákazníků nemohl ohromný podnik dlouhodobě ustát. Vytrvalý tlak na snižování prodejních cen donutil firmu vyrábět za výrobní náklady. V roce 2001 se firma dostala do konkursu a během dvou let se ukončila výroba. Následovala demolice libereckého objektu.V březnu 2005 padl symbol Textilany – 84 m vysoký tovární komín. Z ohromného podniku uprostřed města zbyla jen jedna budova, tzv. Modrý bod, která chátrá, ačkoliv jde o technickou památku.

Textilana v obrazech a datech

Vlastimila Bergmanová je autorkou knihy Textilana v obrazech a datech, kterou vydala v roce 2008 ve spolupráci s Evou Koudelkovou a za podpory Technické univerzity Liberec (TUL). Publikace zaznamenává vývoj podniku od počátků v první polovině 19. století až do ukončení výroby 31. července 2003. 

Založení textilní továrny bratří Liebigů 15. srpna 1828 udělalo z Liberce (tehdy Reichenbergu) velkoměsto textilu a přineslo změny do životů tisíců lidí, kteří tam byli zaměstnáni. První tovární budovy byly postaveny hrabětem Clam-Gallasem v roce 1806. Podnikatel a vizionář, Němec Johann Liebig, začínal od píky. Z tkalcovny o deseti stavech se během desetiletí rozrostl podnik na největší koncern Rakousko-Uherska. Staral se o své zaměstnance, vystavěl pro ně byty, sirotčinec, vývařovnu jídel.

Johannův vnuk Theodor a jeho bratr Heinrich se zasloužili o rozkvět Liberce. Za jejich éry byla vystavěna jeho unikátní část: „Liebigovo městečko“. V této době zaznamenala textilní fabrika velké úspěchy svým kvalitním zbožím, ale i pokrokovým zázemím pro své zaměstnance. Liebigovi byli také velmi aktivní v občanském životě města.

Vývoj ustal s odsunem německého obyvatelstva po válce. Hledal a se cesta jak dál s fabrikou – nebyli odborníci, nebylo z čeho vyrábět, nebyl systém. V roce 1946 vznikl národní podnik České vlnařské závody, od roku 1948 už se z něj stala známá Textilana.

Vnuk Theodora Liebiega byl se svými rodiči a sestrou po roce 1945 odsunut do Německa. Textilanu znovu navštívil v 90. letech. Chtěl vědět, jak vypadá fabrika. V roce 2009 se s Paulem osobně setkala i Vlasta Bergmanová. Měl zájem o knihu o Textilaně, prošel si rodinný zámeček, kde žil jako chlapec. „Ukazoval mi, kde měl svůj pokoj, který pokoj obývala babička. Je to fundovaný, noblesní člověk,“ říká..

Pedagogem na vysoké škole

Vlastimila pracovala v Textilaně do roku 2001. Pak odešla učit na Textilní fakultu Technické univerzity Liberec, Katedru designu. „Mladí lidé mě nabíjejí. Vždy je pár takových, kteří jsou šikovní a mají o obor opravdový zájem. A to je radost. Snažím se jim předávat textil jako něco krásného a živého. Prostě: lidé z Textilany mě ovlivnili na celý život…“ uzavírá své vyprávění pro Paměť národa.

 Jako heslo, kterým se snaží v životě řídit, uvádí Havlovo: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. A dodává: „Věřím na přátelství. Jak chceš, aby se chovali lidé k tobě, tak se chovej ty k nim.“