The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Berkovský (* 1916)

• otec zaměstnán u knížete Paara jako správce panského dvora

• studium na obchodní akademii

• úředník v Československé obilní společnosti

• svatba 25. 4. 1943

• Obilosvaz, rozpad společnosti

• vysoký státní úředník při ministerstvu zemědělství

Miroslav Berkovský se narodil ještě za první světové války, v roce 1916. Do základní školy chodil už v době masarykovského Československa, od roku 1932 studoval v Jindřichově Hradci na střední škole, obchodní akademii. Do zaměstnání v Československé obilní společnosti nastoupil ještě za první republiky a ve stejném úřadě přečkal nacistickou okupaci, únor 1948 i invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968; v době normalizace byla už jeho pozice v úřadu tak silná, že naopak pomáhal jiným úředníkům, kterým kvůli čistkám hrozil vyhazov. Do důchodu odešel na konci 70. let z pozice zástupce ředitele národního podniku Zemědělské potřeby, což byla charakterem práce vlastně původní společnost po transformaci.

Miroslav Berkovský se narodil ve Lhotě-Pleši na panském dvoře knížete Paara 25. října 1916 jako nejmladší ze šesti dětí. Jeho otec byl správcem celého areálu. Tuto službu vykonával už v době před první světovou válkou. Po roce 1914 otec sice nastoupil jako voják k dragounům, ale kníže docílil jeho uvolnění z vojenské povinnosti. Berkovští totiž sloužili Paarům po celé generace.

Vznikem Československa však byly všechny dosavadní tradice přerušeny. Nejen že došlo ke zrušení šlechtických titulů, ale především pozemkovou reformou stát šlechtě odňal převážnou část jejích pozemků. Podle pamětníkova mínění nebylo vyrovnání mezi státem a šlechtou dosud učiněno zadost.

Tatínek byl v roce 1922 přeložen na mnohem větší dvůr do Vřesné. Rodina dostala k užívání samostatnou vilu v areálu panství. Nakonec bylo jasné, že knížecí rodina přijde i o tento majetek, a tak se otec domluvil s knížetem a odkoupil od něho celý areál (kromě lihovaru) za 200 tisíc korun.

„Pořád se tvrdí, že pozemková reforma byla odplata šlechticům za Bílou horu, ale není to pravda!“ tvrdí pamětník. Podle jeho názoru provázelo vznik republiky více nevyřešených kauz, především neujasněné vyúčtování peněz, které poskytli čeští krajané z USA na vznik Československa. Dokonce podle pamětníkových vzpomínek mělo dojít i k soudnímu procesu s Edvardem Benešem právě kvůli zmíněným nesrovnalostem.

V roce 1931 začal Miroslav Berkovský studovat na obchodní akademii v Jindřichově Hradci. Rodina ho nasměrovala k obchodu. Ihned po složení maturity odjel na praxi do Sudet. „Tenkrát každý, kdo se chtěl v obchodu uplatnit, musel umět velice dobře německy, takže bylo běžné jezdit na nějaký čas do pohraničí,“ vysvětluje. Pamětník získal místo korespondenta v továrně na barvy a laky Jan Fischer Lakfabrik v Ústí nad Labem a vzpomíná, že zde měl „plat 300 korun měsíčně, což nebylo v této době nijak valné“. Po roce služby se tedy vrátil domů a hledal nové zaměstnání. Pomohla teta, která mu sehnala práci prostřednictvím svého známého Dr. Trčky v Československé obilní společnosti. „V této společnosti jsem zůstal až do svého důchodu, i když se v průběhu let samozřejmě přejmenovala a reorganizovala.“

Československá obilní společnost byla součástí nového ekonomického modelu monopolního výkupu obilí. Měla za úkol vykupovat a rozprodávat obilí z tuzemska po celém světě. Zemědělci tak měli zajištěný stabilní a jednotný odbyt pro své výpěstky. „Monopol výkupu pomohl zemědělcům v celé zemi, protože dřív se vykupovalo za mnohem nižší ceny. My jsme od nich to obilí vykoupit museli, a jak ho potom prodáme, byla naše starost. Ti sedláci ale dostali peníze rovnou, což bylo pro ně nesmírně důležité.“

Neměli jsme čas na politiku

Zaměstnání v Československé obilní společnosti bylo na tehdejší poměry velice dobré. Miroslav Berkovský dostával plat 800 Kčs měsíčně, což stačilo na pohodlný život ve velkoměstě. Bydlel ve Smetanově ulici na nábřeží Vltavy. Vzpomíná na tehdejší zábavy – čaje v Mánesu: „My jsme se o politiku vůbec nestarali, chodili jsme tancovat. A také jsme se museli věnovat studiu, protože v práci se námi nikdo nezabýval. Buďto víš, jak ty věci mají být, anebo tady nemáš co dělat. Takže jsme studovali ruštinu a také jsem docházel na Vyšší zemědělskou školu družstevní.“

Nacistická okupace pro něj zpočátku neznamenala žádnou zásadní změnu v životě. Československá obilní společnost fungovala až do vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava ještě samostatně. „Obchodně jsme spadali do Berlína, ale finančně jsme byli pod správou ministerstva zemědělství. Naše činnost byla ale stále stejná.“

Navzdory válečnému stavu v Evropě pamětník zažíval celkem spokojené období, v roce 1940 se seznámil na koupališti se svojí budoucí ženou Stanislavou Zajíčkovou. „Byla ročník 1921, a když pak byl tento ročník vybrán na nucené práce do Německa, tak všichni řešili, jak to obejít. Jedním ze způsobů byla svatba, a tak jsme se 25. dubna 1943 vzali.“

Získali byt v Praze na Smíchově hned v sousedství manželčiných rodičů. Ale protože konec války byl v Praze velmi složitý a nebezpečný, město bylo opakovaně cílem náletů, rozhodli se manželé Berkovští s malou dcerkou odjet na venkov, do Vřesné. „Skrze bratra se mi podařilo získat potvrzení, že mám nějaké duševní problémy, a tak jsme mohli odjet k rodičům do Vřesné. V Praze už nebylo bezpečno a také už nebyl dostatek jídla,“ vzpomíná Miroslav Berkovský.

Do ničeho se nepleť a nikomu o sobě nic neříkej

Osvobozování Československa rudoarmějci prožíval Miroslav Berkovský s rodinou právě ve Vřesné. Vojáci zabrali rodičům vilu. Hlavně je ale zajímal sousední lihovar. Chovali se tehdy k místním dost nevybíravě, a matka se proto snažila bránit jim v jejich výletech do obce, která ležela stranou. „Ona tehdy dělala z odpadního lihu takový roztok, kterým mazala kravám vemena. Do lihu dávala kaštany, takže to bylo hodně ostré. A protože ti vojáci byli tak nenasytní, tak jim to máma dávala. Oni chodili do vesnice, ale došli nanejvýš k Hlinkům na kraji vsi, protože ten líh byl opravdu dryák. Tam na louce pak polehávali a střízlivěli. Máma pak chodila s tím lihem i k Hlinkovým, aby vojáci dali pokoj a opili se dřív, než dojdou do vesnice, kde by dělali paseku. Takhle to odnesli jenom Hlinkovi, protože jim vojáci rozbili celý dům,“ vrací se pamětník do dnů osvobozování Vřesné.

Jakmile v Praze ustaly největší boje, nastoupil pamětník zase do zaměstnání. Byl s okamžitou platností převelen do Bruntálu, aby koordinoval obnovovací práce. Situace v Bruntále byla špatná, chyběly zcela dodávky potravin, veřejné komunikace byly zcela rozbité a nedalo se jezdit ani vlakem. Dokonce i místní zámek byl podle něj velmi zdevastovaný: „Některé obrazy ze zámku jsme třeba našli později na místním smetišti. A jak vypadal ten zámek, tak vypadal celý Bruntál. Navíc ke všemu probíhal odsun. A to bylo!“ Pamětník je dodnes přesvědčen, že celý odsun byl podvod. V Bruntále byly totiž podle jeho vzpomínek odsunovány pouze ženy a děti a majetek německých obyvatel Češi beze studu ve velkém rozkrádali.

Ve Slezsku zůstal Miroslav Berkovský rok, poté se vrátil do pražského úřadu. Československá obilní společnost byla přejmenována na Obilosvaz, postupně se měnilo vedení a změny byly patrné i u dalších spolupracujících organizací. „Najednou byli odvoláváni lidé z pozic, všude se tlačili komunisté. Oni hlavně potřebovali zničit Agrární stranu, protože byla bohatá, takže všechny důležité pozice postupně obsazovali svými lidmi. Takto například úplně zlikvidovali družstvo Kooperativa.”

Když podržíš ty mě, podržím zase já tebe

Pro Miroslava Berkovského nastala doba nestability. Změny organizačního uspořádání úřadu trvaly v podstatě až do 50. let. Nejdříve byl Obilosvaz terčem snah komunistů o získání strategických pozic, posléze byla společnost podle slov pamětníka v podstatě vytunelována. „To přišlo rozhodnutí, že se všechny peníze dají dohromady a každý, kdo bude potřebovat, tak z těch peněz bude moci čerpat. Umíte si to představit, jak to dopadlo. Za rok nebylo na účtě vůbec nic. A to vymyslela nějaká ženská, kterou přivedl prezident Svoboda. My jsme dřív museli jasně kalkulovat, když jsme něco vypláceli, taky jsme si na to museli nejdřív sehnat peníze!“

V únoru roku 1948 Miroslav Berkovský zrovna řešil obchodní případ na Slovensku, když v Praze proběhl komunistický převrat. Vrátil se proto do úplně jiné situace, než z jaké odjel. Úřad byl částečně paralyzován, neboť obchodní partneři byli zrušeni nebo zestátněni, jako například Živnobanka nebo Kooperativa. Ve vedení všech jmenovaných společností proběhly čistky, množství lidí bylo účelově obviněno a případně i popraveno (například i Dr. Trčka z vedení Obilosvazu). To, co Miroslav Berkovský sledoval postupně od konce války, dosáhlo svého naplnění: „Potom přišla nějaká novinová výzva, které se říkalo Šedesát tisíc do výroby. A to bylo! Od nás odešlo 80 pracovníků, kteří rozuměli své práci. To se stalo někdy v dubnu, ale protože se blížil květen, tak ihned po odchodu těch pracovníků byl uspořádán nábor a přijali dalších 120 lidí. Takže v těchto akcích nešlo o omezení byrokracie, ale byla to normální čistka.“

Také Obilosvaz čekala zásadní změna – společnost byla rozdělena na jednotlivé krajské pobočky. Výkup tam měl probíhat regionálně. Miroslav Berkovský zůstal pracovat na Krajském výkupním středisku v Praze na Smíchově. Postupně se vypracoval na přednostu oddělení. Po sovětské okupaci z roku 1968 následovala další vlna čistek. „My už jsme byli silní ve své pozici, takže když to přišlo, tak už jsme věděli, komu máme zavolat, koho můžeme zachránit a kam ho poslat.“ V průběhu 70. let se pamětník vypracoval až na pozici náměstka ředitele. Často v rámci zahraničního obchodu sjednával mezinárodní kontrakty na dovoz zboží z Ruska, Mongolska či Indie. Měl také na starost splácení dluhů v rámci zemí RVHP. Tuto činnost vykonával přibližně do roku 1978, kdy odešel do penze.